Josef Straka

Mokkabar, Gneisenauerstrasse, Kreuzberg, Berlín

Básníci a jejich místa (3)

Vždycky když se blížím k temnému kostelu na Am Suedstern ve čtvrti Kreuzberg, podívám se trochu vpravo, abych vyhledal kavárnu-koktejlový bar Roxy, tedy… jdu-li ulicí Hasenheide, což většinou chodím. Berlín vlastně není možné milovat okamžitě, může se vám líbit ta či ona městská čtvrt, ulice nebo procházka podél jezer, ale nepřichází to naráz. Spíš bolestně, nachozenými kilometry po dlouhých třídách, kdy jsou chodidla už namožená a tu a tam se objeví krev. Ale právě přes tyto nesnadnosti a obtížnosti je to město, které podmaňuje. Tedy alespoň mne, abych nemluvil za jiné. Musel jsem prochodit desítky kilometrů, než jsem objevil místa, kam se vracím. Poté, při každé další návštěvě, naplánuji trasu, abych to „své“ oblíbené místo alespoň protnul.

Nejinak je tomu i s ulicí Hasenheide, kam jsem dorazil v horkých červencových dnech před devíti lety, v nachylujícím se už soumraku, ubytoval se a pomalu se šoural do kavárny. Ano, šoural, moje nohy od ranního nebo spíše nočního příjezdu byly hodně uchozené, a tak jsem ten úsek do kavárny Roxy šel snad půl hodiny, i když za normálních okolností mi stačí pouhých deset minut. Jako bych se v tomto baru-kavárně propadl do padesátých let, je to tím, že všude na stěnách visí filmové fotografie Marilyn Monroe nebo že je všechno stříbrné, jaksi chromované, ale nepůsobí to asepticky, spíše naopak, malé stolky a u nich dvě tři malé židličky. Také jsou tam zrcadla, která celý prostor zvětšují, ale jen natolik, aby to bylo ještě útulné. Ale o kavárně Roxy už jsem cosi napsal, proto tentokrát jdu dál, obcházím kostel, který je po soumraku skoro zlověstný, a přitom se na něho rád dívám, je stejně krásný jako Berlín, je, připouštím, trochu cizí, vzdálený, ale svou potemnělou důstojností si získává můj obdiv; zabočuji pak do Gneisenauerstrasse, kterou jsem objevil až o několik let poté. Z neznámého důvodu jsem se jí vyhýbal. Určitě ne úmyslně, spíš jsem toho chtěl pokaždé stihnout tolik, že se nevešla do mých cestovních plánů a tras, ale v roce 2005 se všechno změnilo a já bydlel nedaleko na Mehringdammu. Tenkrát jsem byl ubytován ve velkém činžovním domě, v němž byla prodejna nábytku. To jsem ještě netušil, že pronajatý pětipokojový byt bude plný ratanových křesel, paravánů, stolků a všeho možného a že pouze jeden pokoj bude vhodný k přespávání a že koupelna bude až na druhém konci. Takže docházelo k situacím, kdy jsem ráno – cestou za hygienou – potkával zákazníky vybírající z nabídky křesílek, neboť prodejna byla s celým bytem propojena schodištěm a potenciální kupující s radostí vycházeli až do hostinských pokojů. V sobotu v poledne ale všechen zákaznický ruch ustal, a já tak mohl posedávat, snad se to majitel onoho obchůdku nikdy nedozví, v libovolném křeslu a pozorovat soumrak nebo předsoumrak, protože na pozorování barevných čar a šmouh na potemňující obloze, jen několik minut po západu slunce, byl vyhrazen právě stolek v Mokkabaru. Když jsem tam vstoupil poprvé, jako bych se objevil někde, kde to dobře znám. Barvy: okr a hněď, polstrované pologauče z koženky, malé stolky s výhledem na procházející chodce, vzadu za barem vpravo všechno do tmava; když jsem šel na toaletu, spletl se a otevřel jiné dveře (což se mi stává často), ocitl jsem se na schodišti jiného činžovního domu, dole na dvoře černé bicykly připravené k rychlému nasednutí. Tedy kavárna, a zároveň možnost projít si další schodiště v neznámém domě. Vracel jsem ke svému stolečku, v létě se dá samozřejmě sedět i venku a pozorovat hosty přímo. Jednou jsem si tam sedl i v zimě – všude byl napadaný sníh – a chvíli tam o čemsi rozjímal. Bílo, praskal trochu led, jak lidé zajížděli s auty k okraji chodníku.

Ale obvykle jezdím do Berlína v teplejších měsících, kdy se dá sedět u malých stolků těsně u silnice. V kavárně bývá nejčastěji naprosté ticho, někdy pouštějí slaboulince jazz, nabízejí německá bílá vína, především ryzlinky, to neodolám. A pak vynikající maďarský guláš. Jindy jen malá káva, než se zas vydám do dalších čtvrtí. Trochu se posilnit atmosférou, noblesou tamějších číšníků; zaslechnout útržky hovorů nebo se do čehosi začíst a nesledovat čas. A pak krátké zakašlání procházejícího číšníka: je potřeba platit, i personál musí jít spát.

Mokkabar na Gneisenauerstrasse

Večer v Kreuzbergu
osamělé lavičky
studený vítr lidi vyhání do této místnosti, která je ale prostorná, takže se tam pohodlně vejdou
vše se odehrává v poklidu
hovory jsou, přiznávám, trochu vzrušené, ale bez slangových výrazů a výrazných citoslovcí, které někdy hosté používají, jen aby na sebe upozornili
tady v Mokkabaru nic ale takového není
do toho zvuk hudby, kterému se říká downtempo a jako by i lidé žili, aspoň na hodinu, ve zpomaleném rytmu
nespěchat, hlavně nespěchat

při delších pohledech, střetnou-li se, lidé klopí oči
chvíli tak zůstanou
jaksi celkově sklopeni a pak se podívají ještě jednou týmž směrem
jakoby pro jistotu
žádné ruměnce, jen naznačování…

Mokkabar, druhý den

Sedět u stolku a pozorovat…
Jak ten u stolečku pod oknem vyhlíží jiný den a v duchu si cosi převrací, snad cosi dávno minulého, a i když listuje místními novinami, ale vůbec je nečte, ale dovedl by, zdá se, okomentovat skoro každou politickou zprávu. Nebo ta trochu odtažitá dívka v rohu, staví se tak, protože ji tento polední čas zastihl jaksi nepřipravenou a až teprve mobilní telefon ji probudí, zasměje se a pronese do něj několik hlučných slov, pak si ale uvědomí, že ruší, a tak si zakryje ústa rukou a už není nic slyšet.
Personál má oddělené rajóny, takže ta nejkrásnější servírka se k tobě nikdy nedostane. Dostat přidělený sektor dejme tomu B2 znamená co pět minut vidět tvář vysokého, zakoboněného číšníka, zda bych si případně ještě něco neobjednal, mezitím v druhé části místnosti obsluhuje dívčí duo, pak mávám, nikdo nereaguje, ale ne, už je tu „můj“ číšník.
„Druhou kávu?“ „Ja“, lehce povytáhne obočí a už zase odbíhá, pak najednou příchod hostů do kavárny ustane, také procházení servírek ustrne v jednom bodě, u obřího kávovaru, kde spolu debatují v jiné cizí řeči kdo ví o čem. Minuty ubíhají, pak už jen neslyšně platím.

Mokkabar se nachází na skoro nekonečně dlouhé ulici Gneisenauerstrasse, na čísle 93, nedaleko stejnojmenné stanice U-Bahnu U7, kterou se vždy vracím ze svých toulek po oblíbených periferních čtvrtích Neukoelln a Rudow. Je též nedaleko křižovatky se Zossenerstrasse, kterou se pak dá dojít až ke staré hřbitovní zdi Bethlehemskirchhofu a podél ní Barutherstrasse pak opět na Mehringdamm, kde je spoustu tureckých krámků se vším potřebným i nepotřebným, jakoukoliv veteší, ale také s malými imbissy s těmi nejchutnějšími gyrosy, které jsem kdy jedl.

Mokkabar uchvacuje svým poklidným tempem, vše nerušeně plyne, proto jsem si snad i nevědomě vzpomněl na hudbu a možná i částečně životní styl downtempo, neboť tato kavárna na ně přímo odkazuje. Jen tak nerušeně být a pozorovat, zaposlouchat se do šumů a tepů okolního města nebo snad na chvíli i „nebýt“, nechť promlouvá jen samotný prostor tohoto mokkabaru, jak příznačný název pro kavárenskou atmosféru, jednoho z mých domovů na cestách v tom nejdomovštějším městě, které znám.

Josef Straka (1972) je básník, prozaik a psycholog. Publikoval v časopisech Host, Pandora, Tvar,Veronica, Věstník Společnosti Franze Kafky, Weles aj. Jeho texty byly přeloženy do polštiny, srbštiny, němčiny a angličtiny. Vydal knihy a…jiné časy (1994), Proč (1995), Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005) a Kostel v mlze (2008). Žije v Praze, pracuje jako knihovník.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Straka

Mokkabar, Gneisenauerstrasse, Kreuzberg, Berlín

Básníci a jejich místa (3)

Mokkabar na Gneisenauerstrasse

Mokkabar, druhý den

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu