Vladimír Janek

Z cyklu Dokument zážitku

Lidé se bojí, že jim to nebude slušet a nechovají se přirozeně. Fotíš se rád?

Sám se nejlíp cítím za objektivem, ne před ním. Ale člověk by to měl pustit z hlavy. Pak bude možná vypadat i tak, jak si představuje.

Jak zbavuješ ostychu objekty svého fotoaparátu?

Seznámíš člověka se sebou a se záměrem. Když saháš po fotoaparátu, je důležité ho nemaskovat a i v průběhu fotografování komunikovat. Člověk by měl navázat vztah.

Motivy, které hledáš, jsou prožitek, vztah, místo, okamžik… Jsou konstantní?

Je to cesta. Když jsem začínal, hlavním motivem byl člověk. Neměl jsem tušení, co to je dokumentární fotografie. S rostoucím zájmem začne člověk vnímat žánry, krajinu, zátiší, portrét, akt, dokument… Ale mně se stalo, že jsem začal rozlišovat pouze fotografii tvůrčí a netvůrčí.

Dnešní umělecká fotografie je z velké části ovládána jediným slovem – koncept. Ten klade důraz na myšlenku, pointu nebo jednotící prvek, které často převažují nad technickou a estetickou kvalitou...

Koncept sám o sobě mi blízký je, je schopen zprostředkovat množství zážitků. Pokud to autor myslí upřímně a není to pouze forma nebo záležitost trendu.

Je konceptuální přístup důsledkem doby digitální fotografie, kdy hezký obrázek dokáže udělat prakticky každý?

Znám konceptuální soubory, které vznikaly klasicky cestou negativu a pozitivu, a každá fotografie mohla vystupovat jako samostatný obraz. Jsem rád, když se klasický přístup vyvažuje novými digitálními postupy. Nemůžeme žít pouze z fotografií J. Sudka, stejně inspirující může být soubor nafocený na mobilní telefon.

V čem je klasický proces nedostižný?

Jsem člověk tradiční. A to nejenom v této oblasti, i v osobním životě... Z hlediska techniky je digitální proces k nezastavení. Klasická cesta má do jisté míry smysl od středoformátového negativu, 6 x 6 cm a výš. Fotit na kinofilm, asi 2 x 3 cm, přestává být významné. U klasické fotografie může být důležitý vznik v temné komoře, který přináší silné prožitky.

Který projekt má pro tebe zásadní význam?

Soubor Dokument zážitku mě donutil ohlédnout se. Ale když se rozhodneš jít po pedagogické cestě, musíš omezit své ego, v dobrém smyslu. Kus tvůrčího potenciálu přechází do práce žáků, což má taky smysl... Samozřejmě ukládám negativy do archivu a probírám je. Čekají, až se zavřu do temné komory a začnu zvětšovat. I na harddisku už vznikají zárodky souborů, uvidíme, co z toho bude.

Klára Židková

Vladimír Janek (1962) se fotografii věnuje systematicky od poloviny 80. let. Absolvoval Fakultu strojního inženýrství VŠB v Ostravě, tvůrčí fotografii studoval na Lidové konzervatoři v Ostravě v ateliéru Bořka Sousedíka, audiovizuální tvorbu na PdF v Hradci Králové, pedagogiku na UP v Olomouci. Od r. 1992 pracuje v olomouckém Domě dětí a mládeže, kde vyučuje tvůrčí fotografii a videotvorbu. Je autorem dokumentárních filmů o dětském výtvarném projevu a o osobnostech českého umění, které se věnují výtvarné pedagogice. V tomto prostředí systematicky fotografuje. Nyní vystavuje snímky z cyklu Dokument zážitku v olomoucké pobočce Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra.

Vladimír Janek

Fotografie a ilustrace - Obsah čísla 3/2009

Vladimír Janek

Z cyklu Dokument zážitku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu