Ladislav Šenkyřík

Láska a nenávist

Už nevím, kdy přesně a z jakého podnětu mě ta myšlenka mocně zasáhla, muselo to být ale hodně dávno, ba troufám si tvrdit, že jsem byl zřejmě pachole sotva dorostlé školních škamen. Zřejmě k tomu došlo při četbě, ale možná spíš poslechu nějakého Andersena či Němcové. Nestačil jsem se divit. Proč si tolik, ba většina lidí myslí, že nenávist je opakem lásky? Jak může láska „přerůst“ v nenávist? Naprosto to odporovalo veškeré mé dosavadní životní zkušenosti. Vyrůstal jsem v prostředí harmonické rodiny, kde se občasné hádky rodičů většinou točily kolem tatínkova nezvladatelného pudu hromadit v prostoru malého bytu nepotřebné věci a později v době dospívání nás dětí kolem maminčina obhajování naší svobody, jejíž důležitost v okolním komunistickém marasmu instinktivně vycítila, byť to byla ona, která probděla v době neexistence mobilních telefonů nejednu noc čekajíc na náš návrat domů.

Ale že by se maminka s tatínkem mohli někdy nenávidět? To přesahovalo veškerou myslitelnou zkušenost, nejen v té době raných pohádek, ale i později, kdy jsem se stával takzvaným mladým mužem. Přestože v podobné životní zkušenosti jistě nejsem osamocen, je zvláštní, jak se představa nenávisti související s láskou hluboce zakořenila v umění, v literatuře pak především. Jak je možné, že je nám takové myšlení tak málo podezřelé? Jak si můžeme myslet, že člověk, který nenávidí, mohl někdy toho druhého milovat? „Vždyť silná jako smrt je láska,“ praví se v starozákonní Písni písní, proč však máme potřebu na roveň lásce (a potažmo tedy i smrti) vyzdvihovat i nenávist? Není tedy nenávist spíš nezpracovanou zkušeností smrti, jejím odmítnutím, vytěsněním ze života?

Po více než padesáti letech na tomto světě docházím k závěru, že lidstvo je natolik marnivé, že jen málokdo z nás – a čím jsme starší, tím to bývá horší – si umí připustit, že opravdové lásce nedorostl. Utěšujeme se proto a nalháváme si, že naše nenávist je pouze projevem velké lásky, která nebyla opětována nebo byla jinak zklamána. Jít v té úvaze dál a odhalit nenávist jako projev čiré sebelásky, která lásku popírá, by totiž v těch vypjatých životních okamžicích mohlo být příliš zdrcující, ba životu nebezpečné. Je tedy nenávist projevem pudu sebezáchovy? Pěkně absurdní myšlenka, viděno očima sebevražedných teroristů. Není-li však nenávist završením lásky, jak se nám snaží nalhávat romantická literatura, ale ani jejím deficitem, čím tedy je? Klonil bych se k myšlence, že jde o třaskavou směs výše zmíněné sebelásky s jistou intelektuální nedostatečností, a to navzdory vědomí, že známe z dějin (nejen literatury) pěkných pár nenávistníků se slušně vysokým IQ. To jen pro objasnění, že intelektuální nedostatečností zde nemyslím neschopnost myšlenkové kalkulace a že jí může oplývat univerzitní profesor, stejně jako naopak může mít takové inteligence na rozdávání negramotný rolník na indickém venkově.

Podobné myšlenky člověka vedou až k fatalistickým a patetickým úvahám o tom, že láska nemá alternativu a že bez ní je lidstvo odsouzeno k záhubě. Protože jistě jste už uhodli, že nenávist není tím pravým protikladem lásky. A co tedy je opakem lásky, milé děti? Myslím, že Andersen a Němcová to ještě nemohli nebo neuměli říct naplno. Protipólem lásky je totiž pornografie, a ta až nás jednou zadusí ve všech svých životních projevech (nejlépe, jak se zdá, se jí zatím alespoň u nás daří v politice), bude s lidstvem na tomto světě definitivně amen a pochybuju, že se zase najde nějaký Noe, aby nás z toho dostal.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Láska a nenávist

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu