Jiří Pelikán

Nadějný rok?

Desáté výročí úmrtí zakladatele našeho časopisu – i výročí roku devětaosmdesátého – připomínáme i tímto komentářem. Jeho úplnou podobu čtenář najde v Listech č. 1, roč. 19, únor 1989, na s. 1; pro toto zkrácené a mírně jazykově upravené vydání čerpáme z digitálního archivu Dušana Havlíčka; titulek je původní. -red-

Tu otázku si položil pražský autor Bohemicus (...) a odpověděl na ni pozitivně. Ne proto, že Gorbačovovy reformy jsou naší „hlavní nadějí“, ale proto, že viděl na Staroměstském náměstí v prosinci 1987 asi dva tisíce lidí, kteří se tam sešli přes zákazy a vyhrožování. Změnu, která se tam odehrála, považoval za důležitější než nahrazení Husáka Jakešem. A co teprve manifestace 21. srpna, 28. října a 10. prosince v loňském roce? Ty potvrzují, že Bohemicus se nemýlil. „Dole“ nastal pohyb, rozhodující pro budoucnost naší země. To potvrzuje i pěkný úvodník Václava Havla Vyložené karty. Těžko může někdo jiný tak vystihnout dilema, před kterým stojí naše společnost. Protože Václav Havel se zamýšlí nad vnitřním vývojem u nás, chtěl bych k tomu přidat několik zamyšlení, co přinesl rok 1988 ve světě a jak se to odráží i na našem osudu. Neboť jak je falešné čekat, až někdo za nás něco vybojuje, tak falešné je i přehlížet, že náš vývoj souvisí (a je do značné míry závislý) s tím a na tom, co se děje okolo nás, ve světě. (...) Ať se dívám na vývoj ve světě v roce 1988 z jakékoliv strany, jsem přesvědčen, že byl mimořádně příznivý pro věc míru, svobody a demokracie. Začnu s vývojem v Sovětském svazu, který byl a zřejmě ještě dlouho bude rozporuplný, ale přece jen je „pohybem dopředu“: mimořádná stranická konference a po ní následující plénum ÚV KSSS posílily pozici Gorbačova a oslabily odpůrce „perestrojky“ a „glasnosti“; byla propuštěna většina politických vězňů, pokračovala revize minulosti rehabilitací obětí stalinského teroru (od známých osobností jako Bucharina, Zinověva a Kameněva až po milióny neznámých občanů), akademik Sacharov byl zvolen do vedení Akademie věd a mohl poprvé vyjet do Spojených států a za hranice vůbec, uvolnila se cenzura (i když zůstává). Vznikly Lidové fronty v baltických republikách a stovky, ba tisíce nezávislých hnutí a klubů, které oživují politický a kulturní život. Ovšem, Gorbačov stojí před dramatickou ekonomickou situací, zvláště v zásobování, jež oslabuje jeho autoritu v širokých vrstvách. Vypukly národnostní konflikty, které se v budoucnu spíše rozšíří, než uklidní, a roste odpor stranické a státní byrokracie proti reformám, při čemž neroste podpora změn „dole“, zvláště ne ze strany dělníků. Ti mají z ekonomické reformy spíše strach. (...) Zdá se, že pro všechny tyto důvody bude rok 1989 pro osud „perestrojky“ a „glasnosti“ rozhodující. Jestliže ve vnitřní politice Gorbačovovy úspěchy jsou rozporné a omezené, v zahraniční politice prosadil radikální změnu kurzu. (...) Vše nasvědčuje tomu, že tento příznivý obrat bude pokračovat i za nového amerického prezidenta Bushe a že se projeví v nových jednáních o odzbrojení, nukleárním a v konvenčních zbraních, kde trvá sovětská převaha a z toho vyplývající nerovnováha a napětí.

(...) Radikální krok ale udělal Gorbačov rozhodnutím o stažení sovětských vojsk z Afghánistánu do 15. února 1989. (...) Sovětské vedení ovšem dělá vše možné, aby zabránilo katastrofálnímu ústupu v panice, jak se to stalo Američanům v Jižním Vietnamu, a aby udrželo v nějaké formě u moci, třebas i v podřízeném postavení a v koalici s včerejšími „bandity“ svého chráněnce Nadžibulláha. Moskva má samozřejmě zájem, aby na jeho hranicích nevznikl další stát s vlivem Chomejního a aby se osvobozený Afghánistán nestal novým Libanonem s bratrovražednou válkou. Pro to má také pochopení americký partner, který podporoval afghánské hnutí odporu, ale nyní mu radí k umírněnosti a kompromisu. Zůstává ovšem fakt, že poprvé ve své historii se musel Sovětský svaz sklonit před lidovým povstáním.

Gorbačov přiznal na počátku tohoto roku veřejně, že válka v Afghánistánu stála Sovětský svaz příliš mnoho a že je vůbec třeba snížit náklady na zbrojení a armádu. Není zřejmě žádným trikem jeho rozhodnutí, které sdělil Valnému shromáždění OSN, snížit stav sovětské armády o 500 000 mužů (včetně odvolání jedné – bohužel jen jedné! – divize z Československa) a jednat o dalším snížení armády a zbraní. (...)

„Finlandizace“ jako pozitivní krok

To vše dosvědčuje, že zlepšení vztahů mezi SSSR a Spojenými státy neznamená nějaké nové rozdělení sfér vlivu na úkor ostatních zemí, ale že vytváří příznivé podmínky pro řešení otázek, které byly zablokovány od začátku „studené války“, včetně situace ve střední a východní Evropě. Henry Kissinger, který má stále vlivné slovo v americké zahraniční politice, soudí, že nejdůležitější a také nejsložitější problém pro americkou diplomacii bude vypracovat se Sovětským svazem v příštích letech novou verzi „finlandizace“ východní Evropy, která by zajistila zemím této oblasti demokratický vývoj a současně Sovětskému svazu jeho strategické zájmy (to se může mnohým nelíbit, ale Spojené státy takové zájmy respektují, neboť žádají totéž pro sebe ve „své“ oblasti Střední a Jižní Ameriky). (...)

Abych shrnul svůj pohled na vývoj ve světě a v našem okolí: Zdá se příznivý pro změny k větší, ne ještě úplné svobodě. Tedy pro reformy a dialog. Ale výbuchy, byť oprávněné, nebo jakékoliv násilí ve snaze změnit či urychlit změny nepovedou pravděpodobně k „rozpadu impéria“ , jak mnozí doufají, ale spíše ke krvavému potlačení a k reakčním, nejspíš vojenským diktaturám. (...)

Návrat k aktivní politice

(...) Charta 77 samozřejmě zůstává jako platforma všech, kdo bez rozdílu politických názorů hájí základní lidská práva. (...) To platí i pro VONS, Demokratickou iniciativu, mírové sdružení a jiná nezávislá hnutí a skupiny. Ale v nové situaci je stejně důležité a potřebné vytvářet názorové skupiny a kluby, kde by se diskutovalo o stavu věcí veřejných, ale kde by se také vypracovávaly konkrétní programy k prosazování všeobecných i místních požadavků a kde by se připravovala půda pro skutečný pluralismus od nových proudů socialistických až po křesťanskodemokratické a jiné, které mají co říci k dalšímu vývoji naší společnosti. Z této demokratické debaty – v duchu tolerance – nesmí být vyloučen nikdo, ani komunisté, pokud nechtějí vnutit ostatním své „vedoucí“ postavení a pokud respektují odlišné názory druhých. Toto oživení politických proudů a myšlení neznamená boj o moc či návrat zpět do minulosti. Jeho cílem by mělo být vypracování alternativních programů a konkrétních návrhů pro všechny občany, jak vyvést naši zem z nynější hluboké politické, ekonomické a morální krize. S tímto příznivým větrem v zádech můžeme hledět do roku 1989 s nadějí i důvěrou. Teď jde o to, nepropást tuto jedinečnou příležitost, která se tak často neopakuje.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Pelikán

Nadějný rok?

„Finlandizace“ jako pozitivní krok

Návrat k aktivní politice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu