Jan Novotný

Podivuhodný kouzelník

Stálí čtenáři Listů znají mou obsesi „uvádění na pravou míru“, která mě dnes nutí opravit detail z článku Antonína Raška v prvním letošním čísle: kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik nenajdeme u Jaroslava Seiferta, ale u Vítězslava Nezvala. Pamatuji si to z čítanky, ale neměl bych si přečíst celý Historický obraz? v antikvariátu v Lužinách mají ze starší české poezie skoro všechno a navíc na internetu nabízejí přehledný seznam. Zaslání knihy nezvykle vázne, snad proto, aby mohla přijít ve stejný den, kdy mě Václav Burian upomíná o fejeton. Je to jedna z oněch „shod“, které (jak ví čtenář Ulice Gît-le-Coeur) Nezvala tak vzrušovaly. O námětu je tím rozhodnuto.

Zásilka z Lužin mi především potvrzuje, že Nezval prostě „uměl“ jako u nás nikdo před ním ani po něm. U koho jiného bychom našli stovky trojverší se zdvojenými rýmy, které jsou zároveň neotřelé i přirozené? Báseň je ale také výmluvná jako dokument. Zvláště působivě evokuje děs z náhlého pádu všech nadějí, příchodu noci, v které ďábel hraje na varhany. Ale ovšem i dobové iluze a resentimenty, které povedou k dalším tragédiím. Je možná škoda, že tato dimenze se z poezie skoro úplně vytratila.

Během letošního jara jsem si ledacos z Nezvala zopakoval a doplnil. Vzpomínal jsem, jak jsem byl v mládí natolik okouzlen Edisonem, že jeden z mých prvních výletů na začátku brněnských studií vedl do Biskoupek a Dalešic. Když jsem se za tmy vracel, noc se chvěla jako prerie pod údery hvězdné artilerie. Pokud si správně pamatuji, dobové hodnocení vidělo v Edisonovi příklon k životnímu kladu v jakémsi kontrastu k morbidnosti, které údajně propadal Halas (také Kunštát jsem tenkrát navštívil). Mně však už tehdy připadalo, že Absolutní hrobař napsaný po Edisonovi je mnohem morbidnější než Staré ženy. Nevane z něho smutek a úzkost, ale spíš vášeň nalézat poezii všude. Snad je klíčem k Nezvalovi pasáž v Pražském chodci věnovaná Vltavě: Napájíš se nejčistšími praménky, zurčícími s nebe, a nejhorší špínou mrchovišť, jsi jako básník. Ale byl to Nezval, kdo obdivoval a miloval André Bretona pro jeho čistotu.

Každý dnes asi řekne, že se jí nejvíce vzdálil Stalinem a Zpěvem míru, které těžko číst jinak než jako oslavu tyrana a tyranie. Někdy se říká, že je psal, aby si vykoupil právo psát jinde podle svého (zmínkou, že i Stalin jednou usedne u řeky Styxu, se prý však nezavděčil).

Mně ale připadá, že jako všechno ostatní, i toto Nezval psal rád. Buď jak buď, jinde si dovoloval věci, které by jinému neprošly, tak ve Velikém orloji vášnivě antiprudérní hold Ženě s níž potkal jsem se na ulici či antibudovatelské Ta moucha není užitečná Ani já ne a nikdo snad. Ostatně si vzpomínám, jak ještě v druhé půli padesátých let vzbudilo pohoršení moře – hoře v Chrpách a městech. V téže sbírce mě až dnes zamrazilo při četbě básně o katu Mydláři, jemuž se při popravách začíná kalit zrak a končí tím, že Trest smrti ledakoho zkrotí, však přesto, věřte, já jsem proti. Mohl Nezval při psaní básně nepomyslet na Záviše Kalandru?

Co mě v pozdním Nezvalovi dojímá, je konflikt touhy po idylickém vyústění (Až bude život žírná stáj, až nebude proč vésti válku v Křídlech) a stupňujícího se pocitu marnosti tváří tvář blížící se smrti. … a noc je zlá zní poslední verš poslední, už posmrtně vydané sbírky Nedokončená. Už ve Velikém orloji je cosi jako epitaf:

Vy lidé zdejší a odevšud
Vy lidé jež trápí zlé svědomí hoře stud
Vy lidé vy ptáci vy kočky vy psové z bud
Zapomenout a být zapomenut

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Podivuhodný kouzelník

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu