Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Nicolas Sarkozy chce hrát první housle v mezinárodní aréně, zvláště pak v Evropské unii. Stejně on osobně, jako samotná Francie. Východní Evropa, ležící daleko, ji zajímá natolik, nakolik může napomoci v dosažení tohoto cíle. Takový přístup se samozřejmě nelíbí všem. Ale jiný už asi nebude.
Jedním z velkých projektů francouzského prezidenta je ustavení společné unijní obranné politiky a založení skutečné unijní armády. K realizaci tohoto cíle potřebuje podporu nových států Evropské unie včetně Polska, které ostatně takovým plánům je spíše nakloněno. Ovšem Polsko, stejně jako ostatní státy regionu, má ctižádost plně spolurozhodovat nejen o osudech vlastních, ale i evropských. „Stará“ a „nová“ Evropa tedy mají společné plány, třebaže zatím velice mlhavé a neurčité. Oběma stranám je jasné, že je lze uskutečnit jen při naprostém porozumění. Polské vůdcovské ambice ve Východní Evropě Sarkozymu nevadí, dokud mohou složit jeho cílům. Mimo jiné z těchto důvodů má Polsko pro Paříž značný význam. Zbývá však odstranit ještě mnoho překážek.
Gruzínsko-ruská válka nejplněji osvětlila značné odlišnosti v hodnocení strategické situace ze strany Západu a Východu Unie. Kromě českého prezidenta Václava Klause, který přinejmenším gruzínskou otázku vidí podobně jako Západ, se ostatní předáci dívají hlavně prismatem potenciálních hrozeb ze strany Ruska. Ovšem v očích Francouzů se v kritickém okamžiku konkrétní řešení neobjevila ze strany východoevropských delegací manifestujících v Tbilisi, ale ze strany střízlivě uvažujícího prezidenta Francie, vyjednávajícího jak v Rusku, tak v Gruzii.
Potvrdilo se, že ve strategických otázkách nelze dosáhnout úplného porozumění Východu a Západu Unie bez náročných vnitřních vyjednávání, dohod a tlaků. Hrdost polského prezidenta nad vlastním přístupem k rusko-gruzínskému konfliktu Západoevropané viděli jako důkaz politické a diplomatické nezodpovědnosti (tak je hodnocena také listopadová Kaczyńského noční výprava do gruzínsko-osetského pohraničí), která v žádném případě konflikt zmírnit nemohla. Okolí prezidenta Kaczyńského pak označilo politiku Západu za kapitulantství. To jsou zásadní názorové rozdíly, které oslabují Sarkozyho naděje na brzkou dohodu o trvalé společné evropské strategii a založení unijní armády. Vztah k Rusku je totiž ústřední otázkou společné obranné politiky Evropské unie. A jak se na ní dohodnout, a přitom vzít ohled současně na proruský postoj Itálie, umírněný postoj Francie a postoj protiruský Polska, Litvy nebo Estonska?
Aby mohly vést strany dialog oboustranně plně srozumitelný s nadějí na reálné vyhlídky, že v budoucnosti dosáhnou porozumění, musí stejně tak Francie jako země Východní Evropy nejprve pochopit vzájemné fascinace a fobie týkající se Ruska. Plného vědomí této nutnosti se nedostává po obou stranách. Ví to ovšem – a právě na to často sází – Rusko, což samozřejmě dialog Východní Evropy se Západem neusnadňuje. Gruzínsko-ruský konflikt předvedl tento rozdíl nejúplněji a vyjevil mechanismy, které tu působí. Fakt, že bývalé satelity SSSR projevují přímo alergické obavy před jednáním Ruska, by měl být pro Západ naprosto srozumitelný. Takové pochopení tu však není. Společnosti a politikové Západu se spíše diví, že v dnešním tak rychle se měnícím světě alergie na Rusko stále nepomíjí a trvá tak dlouho.
Francie je přímo pyšná, že její prezident uklidňuje situaci a vede dialog s Ruskem přese všechny obavy s ním spojované. Když Sarkozy dopracovával šestibodový mírový plán pro Rusko a Gruzii, musel si jasně uvědomovat, že žádá od Dmitrije Medvěděva věci okamžitě nesplnitelné. Rusové nevstoupili do Gruzie proto, aby se z ní jen chviličku po francouzském a unijním přesvědčování stáhli. Otálení ruské armády bylo ve Východní Evropě přijato jako zrada plánu, který Medvěděv podepsal. Francie, a spolu s ní oficiálně Unie, se spokojila s popoháněním Rusů, což přece, byť po určité době, očekávané výsledky přineslo. Díky těmto snahám zahájily v listopadu Rusko a Gruzie v Ženevě diskuse mimo jiné o urovnání problému uprchlíků. A to jsou nejhmatatelnější důkazy účinnosti Sarkozyho aktivit; sporadické výstřely na hranici Gruzie a Osetie tento obraz změnit nemohou.
Nad Seinou od začátku konfliktu převládá názor, že právě Gruzie vojenské aktivity vyvolala. Kniha francouzsky hovořícího prezidenta Gruzie Michaila Saakašviliho, vydaná ve Francii pod názvem Hovořím k vám o svobodě, se tady bestsellerem nestala. Média ji přímo kritizovala za jednostrannost. Dodejme, že to vše navzdory progruzínskému angažmá ve francouzských elitách velice vlivných filozofů Bernarda-Henriho Lévyho a André Glucksmanna, téměř vždy programově hájících „slabšího“. Dosti obecně se také má za to (co je do značné míry zásluhou mediální prezidentovy autokreace svého druhu), že se Sarkozy vykázal dokonalou diplomacií a vyjednavačskými schopnostmi. Upevnil obraz velice úspěšného politického hráče, třebaže na důkazy oné úspěšnosti bylo třeba chvíli počkat. Tento aspekt jako by Francouze zajímal víc než sama podstata gruzínsko-ruského sporu.
Vztah samotného Sarkozyho k Rusku ilustruje rovněž jeho názor na otázku amerického protiraketového štítu. Sarkozy nikdy nebyl tímto nápadem nadšen. Po vítězství Baracka Obamy a zpochybnění opodstatněnosti budování štítu si mohl dovolit projekt veřejně kritizovat. Třebaže Sarkozyho názory nemají pro rozhodnutí o realizaci nebo odložení plánů větší význam, Moskvě přijdou vhod. K Sarkozyho prohlášení došlo po schůzce s Medvěděvem v Nice během 22. summitu EU-Rusko v polovině listopadu 2008 a bezprostředně před Medvěděvovou návštěvou Washingtonu a oznámení, že Moskva Obamovi nabízí nulovou variantu. To mělo vést k domněnce, že Sarkozy byl buď do plánů Kremlu zasvěcen, anebo dokonce rozhodnutí ovlivnil. To je ovšem projev důsledného budování imidž francouzského prezidenta jako mezinárodního prvoligového hráče. V tomto období Nicolas Sarkozy a Silvio Berlusconi přímo závodili, který z nich rychleji přivede Rusko k jednání s USA o štítu. Vtáhnout Rusko do plánů na vybudování protiraketového štítu (třebaže to stále může být chiméra) by změnilo politické klima a přimělo státy Východní Evropy k zásadnímu a rychlému přehodnocení přístupu k Rusku. Pro naše země je to svého druhu nečekaná komplikace. Pro Francii a Západní Evropu to však není marné.
Otázka štítu není pro Francii problémem prvořadým. Sarkozy zřejmě podpoří v této věci každé Obamovo rozhodnutí. Pokud padne rozhodnutí pro výstavbu, Sarkozy se bude snažit být vyjednavačem mezi USA a Ruskem. Pokud ne – tím líp. Pro prezidenta Francie představují totiž sympatie nového nájemníka Bílého domu a možnost součinnosti s USA absolutní prioritu. Jen v tomto ohledu by se mohlo Polsko, počítající s Obamovým rozhodnutím pro štít, spoléhat na podporu Francie.
V rozdílech přístupu k Rusku vidíme jako v zrcadle nedostatek porozumění mezi oběma konci Unie. Západ totiž přisuzuje větší váhu vnitřní stabilitě Ruska jako hospodářského partnera než potenciálně imperiálním choutkám Moskvy, o nichž přesvědčují její sousedé. Klade totiž důraz na rozdíly mezi Ruskem a SSSR. Východní Evropa zase vidí v Rusku nové vtělení „země sovětů“. Západ by chtěl ne snad silné, ale hospodářsky stabilní Rusko. Část krátkozrakých politiků někdejších satelitních zemí SSSR by se zas radovala z prohloubení hospodářských potíží Moskvy. I když je jisté, že by to tvrdě zasáhlo jejich země, protiruská politická nálada se tu nadále cení. V pojetí Západu je jasné, že překonání protiruských fobií je nutnost, neboť bez toho se s Ruskem prostě spolupracovat nedá. Případná izolace Ruska by byla nejen iluzorní, ale ve svých důsledcích i neobyčejně nebezpečná. Zda jsou to jen zbožná přání Západu, se zřejmě přesvědčíme zanedlouho, když už bude jasné, jakou opci zvolí prezident Spojených států Barack Obama, který de facto rozhodne, jakým směrem se bude ubírat rovněž Východní Evropa.
V dějinách Evropy býval náš region zřídkakdy ve středu pozornosti Francie. Francouzské vztahy s Východní Evropou však mají velmi dlouhé kořeny a stále podobný psychologický podklad. Polská koruna zajímala Jindřicha z Valois, když neviděl šance získat francouzskou. Když však vyvstala perspektiva, že dobude moci ve Francii, vyhodil ji jako zbytečnou zátěž. Rovněž pro Napoleona Bonaparta, uctívaného v Polsku (což je fakt v evropském měřítku senzační) hrálo roli jenom Rusko, a nikoliv Polsko, Čechy nebo Litva.
Polské zklamání Francouzi po útěku Jindřicha z Valois a po založení zbytkového Varšavského knížectví Napoleonem není ve Francii obecně známo. Způsob myšlení francouzských vládců nad Seinou se také dodnes příliš nezměnil. Egocentrismus Francouzů je přímo příslovečný. Dobro Francie a zesílení jejího vyzařování do celého světa je absolutní prioritou státní moci také dnes (ale kde není?). Při dosahování těchto cílů nehraje roli žádný sentiment.
Tento přístup posílil generál de Gaulle. Gaullistická péče o vlastní zájem se odívá do krásných a vznešených slov, jejichž opomíjení představuje ve Francii vážné faux pas. Činí to zhusta politikové krajní pravice jako Jean-Marie Le Pen, kteří kladou důraz na nacionalistická hesla. V jejich ústech získávají takové slogany jako „Francie Francouzům“ nebo „Nejdřív Francie“ xenofobní zabarvení, což je v jejich vlastní zemi kompromituje. Bohužel v podobných heslech, vyzvedávajících do popředí hrdost z bytí např. Polákem nebo Čechem, spatřuje značná část francouzské společnosti shodu s ideály Le Pena. A nepomůže vysvětlování, že „autor měl na mysli něco jiného“. To je totiž mj. otázka vkusu a citu. A díky jakému zázraku by se Francouzi měli vyznat v otázkách východoevropských nacionalismů?
Tyto rozdíly, vyplývající ze vzdálenosti, různých zkušeností národů obou konců Evropy, jiných strategií a možností působení politiků jen sytí nedorozumění. Francouzi se musí snažit, aby pochopili, že po panování SSSR, znásilňujícím Východní Evropu, je spletitá politika osvobozených zemí nevyhnutelná. Ale copak Francouzi, když dokonce emigranti ze zemí našeho regionu mají potíže, aby pochopili všechny jemnosti duše Východoevropana.
Pal Sarközy, čistokrevný Maďar a otec nynějšího francouzského prezidenta, proslul prohlášením, že maďarský jazyk je bezvýznamný a zbytečný a kultura jeho rodné země je izolovaná od moderního světa. Nenaučil tedy své syny maďarsky a nynější prezident, i když je po meči Maďar, maďarsky nemluví. Pro Francouze začínají být Maďaři, Poláci, Češi nebi Litevci zajímaví, když se – jako Maria Skłodowska-Curie – stávají slavnými Francouzi. Leda že s nimi lze vést, jak to dělá Sarkozy, zásadní politická jednání a dobrý obchod.
My Evropané Východu zase máme stále v paměti francouzskou účast v rozhodnutí podřídit Československo Hitlerovi v Mnichově roku 1938, ač zároveň nemůžeme zapomenout na polskou euforii, když polská vojska vstupovala na Zaolší. Nezapomínáme taky Francouzům „podivnou válku“ z roku 1939, když po Hitlerově útoku na Polsko Francie vypověděla III. říši válku, ale s útokem čekala, až ji Hitler napadl s obecně známými důsledky sám.
Poláci správně považují „podivnou válku“ za francouzskou (a britskou) hanbu. Francouzi v ní pak raději spatřují neúspěšné dodržení podmínek spojenectví. Rozdílnost názorů na toto téma neusnadňuje oboustranné kontakty, ve Francii však na rozdíl od Polska již nikdo nemá v úmyslu se do historie vracet. Naštěstí pro vztahy se zeměmi Východní Evropy nemá Francie podíl na rozhodnutích přijatých v Jaltě.
Generál de Gaulle se těší upřímným sympatiím nad Vislou do jisté míry také z historických důvodů – byl vojenským instruktorem francouzské mise v Polsku v letech 1919–1921 a zúčastnil se polsko-bolševické války. V dobách PLR si získával sympatie rovněž nezávislou zahraniční politikou. Byl totiž stejně nedůvěřivý vůči USA jako vůči Rusku. Naprosto úmyslná arogance a nadutost se občanům lidového Polska velice líbila. Generálova návštěva ve Varšavě v září 1967 probudila skutečné nadšení Poláků. Poprvé po létech pocítili, že na oficiální státní návštěvu do jejich země přijíždí někdo, koho skutečně zajímá jejich osud. Ale podobně, díky mimořádnému charismatu, si de Gaulle získával sympatie obyvatel kanadského Quebecu (slavné „Ať žije svobodný Quebec!“, pronesené v Montrealu necelé dva měsíce před příjezdem do Varšavy) nebo Arabů (sotva o měsíc dřív de Gaulle svrhl na Izrael vinu za šestidenní válku).
Nerozhodný postoj Françoise Mitterranda vůči Východní Evropě sbližování vztahů se zeměmi našeho regionu bezprostředně po přelomu roku 1989 nepřál. Jacques Chirac byl k našemu regionu stejně vlažný. Celé roky nešetřil vůči Polsku, Česku, Slovensku a Maďarsku pouhými nepodloženými sliby ohledně podpory přijetí do Unie. Špatné vztahy vyvrcholily v roce 2003, když předáci států regionu Chiraca překvapili společným rozhodnutím bezpodmínečně podpořit politiku George W. Bushe v Iráku. Chirac, který se domníval, že státy usilující o vstup do EU se mají ucházet o jeho přízeň, prohlásil, že tyto „státy by měly mlčet“. Tato slova na několik let zmrazila vztahy mezi Francií a Východní Evropou.
Zakotvení bývalých satelitních států Moskvy v Evropské unii však na Paříži vynutilo jistou změnu pohledu na Východní Evropu. Nad Seinou se očekává, že ke změnám dojde rovněž po druhé straně Odry, na Němenu, Vltavě a Dunaji a že někdejší nedorozumění a nepochopení budou zapomenuta. Po nich by měly následovat změny na Dněstru, Dněpru a na Kavkaze. Tyto výpočty nejsou neopodstatněné, neboť mladá generace se o historické zátěže mezi Východem a Západem Evropy nezajímá. Využívá otevřených hranic i svobody a cítí se stejně dobře nad Vislou i nad Seinou.
Pro Francouze, zahřívající se vlastní atomovou energií, zůstává loňská „plynová válka“ mezi Ruskem a Ukrajinou nadále konfliktem exotickým. Samozřejmě že se Paříž spolu s ostatní Unií dožadovala dodávek ruského plynu Bulharsku, Slovensku, Česku nebo Polsku, ale Sarkozy musel být spokojen, že nikoliv on, ale český premiér Mirek Topolánek měl tento problém na krku. Sarkozyho tehdy mnohem víc přitahovalo řešení konfliktu mezi Izraelem a Hamásem v Gaze než putování do Kyjeva a do Moskvy. Samozřejmě že problém dodávek ruského plynu se na Seině nebere na lehkou váhu, ale nepředstavuje pro Paříž ani prioritu.
Téměř dvacet let Francie hodně investuje do ekonomiky zemí Východní Evropy. Už třeba proto si Francouzi nemohou dovolit désintéressement v otázce východních sousedů Unie, které od prosince 2008 zahrnuje Východní partnerství – Ukrajiny, Moldávie, Gruzie, Arménie, Ázerbajdžánu a výhledově Běloruska. Francie, podobně jako Spojené státy, podporuje stavbu plynovodu Nabucco, který má Evropské unii zajistit dodávky plynu ze Střední Asie bez ruského zprostředkování. Povede mj. přes Gruzii a Turecko do Střední Evropy přes Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Česko a Rakousko. Výhledově jím má proudit až 31 mld. krychlových metrů plynu ročně, ačkoliv pro začátek roku 2013 mají dodávky představovat 8 miliard metrů. Snížení závislosti Východní Evropy na ruském Gazpromu je také v zájmu Paříže, třebaže dnes představuje ruský plyn jen přes deset procent francouzské spotřeby této energetické suroviny.
Třebaže vzájemné ekonomické zisky představují v záměru této spolupráce nezanedbatelnou roli, Sarkozymu šlo o něco víc. Když odčiňoval znechucení po Chiracově prohlášení z roku 2003, kárajícím naše země, mohl zároveň předvést, čím se od svého předchůdce liší. A na začátku volebního období to Sarkozy potřeboval pro svůj imidž jako sůl. Právě tak naše země pomohly upevnit obraz současného prezidenta Francie jako nezávislého a originálního politika, který není žádným nohsledem svého předchůdce.
Zásadní rozdíly se týkají boje proti klimatickému oteplování. Francie naléhá na rychlé a rozhodné jednání, což samozřejmě přijde draho. Země našeho regionu se zase bojí přílišného zatížení rozpočtu. Společný postoj celého regionu bude mít rozhodující význam pro volbu nejvhodnější cesty.
Francouzské vztahy s jednotlivými zeměmi regionu mají samozřejmě svá specifika. V kontaktech s Rumunskem dominovala snaha zadržet poměrně chudé Rumuny v jejich zemi. Přijetí Rumunska do EU vzbuzovala nad Seinou obavy, že vzhledem k jazykovým podobnostem se obyvatelé této země vydají masově pracovat načerno do Francie. K tomu nedošlo. Rumuni se vydali spíše do Itálie a zemí Východní Evropy, mj. do Polska.
Přijetí Bulharska do Unie Francii viděla prismatem jedné jediné osoby – zpěvačky Sylvie Vartanové. Bývalá manželka zpěváka Johnyho Hallydaye (ostatně belgického původu), těšícího se stále mimořádné popularitě, která ve Francii žije už léta, zde úspěšně popularizovala zemi svého dětství. Proto bylo přijetí Bulharska do EU pro obyčejného Francouze samozřejmé navzdory závažným výhradám ekonomicko-sociální povahy. Lobbing Sylvie Vartanové ve Francii ve prospěch přijetí Bulharska se projevil jako mimořádný fenomén v oblasti PR a tvorby veřejného mínění. Francouzi jí prostě chtěli udělat radost, a tak akceptovali Bulharsko, o kterém nevěděli skoro nic.
Hospodářská spolupráce se zeměmi našeho regionu se netýká jen dohod mezivládních, ale také regionálních či lokálních. Polsko má největší počet decentralizovaných dohod o spolupráci s Francií ze zemí Východní Evropy. Kromě Polska může sehrát zvláštní roli v utváření východoevropsko-francouzských vztahů Česká republika. Loni v červnu byl v Praze zahájen Česko-francouzský ekonomický rok. Podnětem bylo nástupnictví Prahy v evropském předsednictví bezprostředně po Paříži v prvním pololetí roku 2009. Ovšem také česko-francouzské plány prohlubování hospodářské spolupráce budou plně záviset na vývoji dnes nejisté světové ekonomické situace.
Příklady Polska a Česka zřetelně poukazují na stále větší roli rozvoje vztahů Francie se zeměmi našeho regionu. Rostoucí hospodářská spolupráce se může významně zasloužit o prohloubení shody politické. Pokud světová krize ekonomickou spolupráci ztíží, zůstane naděje ještě v diplomacii Francie a zemí „nové“ Východní Evropy, zahrnuté do Partnerství. Spolupráce s Francií bude pro obě strany tím přínosnější, čím blíže se obyvatelé obou pólů našeho světadílu poznají. A v tom mohou jen nemnoho pomoci diplomatické kanály. Mnohem větší význam může mít třeba zdařilé pořádání mistrovství Euro 2012 v Polsku a na Ukrajině i návštěvy obyvatel našich zemí nad Seinou. Podařené Euro 2012 může kladně ovlivnit názory Francouzů na celý Východ Evropy.
Francouzský přístup k zemím našeho regionu vyplývá do značné míry z očekávaných přínosů pro samotnou Francii. Metody působení představují směs zdvořilosti a vytříbené diplomacie. Ale to není přístup ojedinělý, francouzská diplomacie působí podobně vůči většině partnerů. Pokud se obě strany dohodnou, pokud jde o cíle, a shodnou, pokud jde o priority, bude spolupráce skutečně přínosná. V opačném případě bude Francie vzdálený Východ našeho světadílu opět považovat za zbytečnou zátěž a bude se zabývat například středomořskou spoluprací. Nebyla by to samozřejmě velká tragédie, ale ztráty by byly asi citelnější právě na Východě. O úspěchu či krachu takové politiky však nejspíš přece jen nerozhodnou politici, ale hospodářská situace.
(Rozsáhlejší, pro Listy přepracovaná verze článku pro polský dvouměsíčník Nowa Europa Wschodnia)
Jacek Kubiak (1960) je biolog, poslední dvě desetiletí žije ve Francii. Spolupracuje s polským tiskem (Tygodnik Powszechny, Polityka, Gazeta Wyborcza). V portálu týdeníku Polityka spolurediguje blog naukowy.blog.polityka.pl.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
