Václav Klusoň

Jak spustit pozitivní zpětnou vazbu?

Krize, etika, ekonomie

Na rozdíl od většiny autorů, kteří spatřují počátky současné krize v propadu amerického hypotéčního trhu v roce 2007 a v zániku páté největší investiční banky na Wall Streetu – Bear Stearns –, vidím její kořeny hlouběji a dříve; již v devadesátých letech a na přelomu století.

Tehdy došlo nejen v USA, nýbrž i v dalších zemích k řadě závažných finančních debaklů významných korporací. Svět obletěly názvy firem jako Enron, Worldcom, Global Crossing, Ahold, Parmalat a mnoho dalších. Posledním případem je indická společnost Satyam z počátku tohoto roku a investiční fond Madoff. Skutečný počet závažných případů tohoto druhu je však poměrně vysoký; pohybuje se kolem čtyřiceti. Většina z nich se udála v USA. Připočteme-li k nim další drobnější případy, jako např. antedatování akciových opcí a podobné podvody, pak podíl amerických firem na celkovém počtu skandálů činil asi 90 %. Příčinou těchto debaklů byla většinou nezměrná snaha vrcholových manažerů obohatit se cestou nejrůznějších podvodů – účetních manipulací, zkreslování závěrečných zpráv, zatajování pravdivých informací, umělého nafukování zisků, tzv. sebeobchodování, mistrovského zneužívání akciových opcí jako nástroje odměňování apod. A samozřejmě i neetické jednání a porušování nebo nedbalé uplatňování základních právních norem ze strany dalších aktérů ve strukturách finančních a kapitálových trhů, zejména auditorů, finančních analytiků a manažerů fondů. Tito lidé se většinou nacházeli v závažných zájmových konfliktech, v nichž osobní prospěch převážil nad prospěchem vlastníků. Mnohé z takových operací byly posouzeny jako trestné činy a odsouzeným byly uloženy vysoké tresty odnětí svobody (např. prezident společnosti Enron Jeffrey Skilling byl odsouzen na 24 let žaláře, podobně šéf WorldComu Bernard Ebbers na 25 let!). A nezapomínejme ani na tvůrce pravidel a na velmi složitou strukturu nástrojů finančních trhů, jež představují jedinečné příležitosti pro podvodné jednání. Jsou tedy – alespoň nepřímo – rovněž na vině.

Protiprávní jednání a porušování základních etických pravidel představují vážné hrozby ekonomické, sociální a politické. Uvažme, že každý skandál tohoto druhu způsobuje velké, někdy i úplné znehodnocení akcií postižené společnosti, což pak znamená podstatnou majetkovou újmu pro její akcionáře. Např. cena jedné akcie společnosti Enron se propadla z 83 $ na 0,26 $; Dne 2. prosince 2001 požádala tato společnost o vyhlášení konkursu a 31. 8. 2002 ukončila činnost. Podobně se vedlo i druhé největší telekomunikační firmě USA, společnosti WorldCom. V červnu 2002 oznámila, že v důsledku některých účetních operací utrpěla ztrátu více jak 3,8 mld. $, načež kurs jejích akcií klesl na 0,86 $ (nejvyšší dosažený kurs činil 62 $). Po tomto oznámení bylo obchodování s těmito akciemi na burze pozastaveno.

Celkové ztráty amerických burz v letech 2000–2002, tedy v období největších skandálů, se odhadují přibližně na osm trilionů dolarů hodnoty tržní kapitalizace. Tyto ztráty ovšem nenesou jen jednotlivci, nýbrž především institucionální investoři, jako jsou penzijní fondy, zdravotní a jiné pojišťovny, podílové a investiční fondy apod. Hodnota jejich portfolií (souborů finančních aktiv) se v důsledku finančních debaklů může povážlivě snížit, což obvykle má – jak to konečně ukazuje i průběh současné finanční a ekonomické krize – řetězový dopad nejen na banky a finanční instituce, nýbrž i na firmy v reálné ekonomice. Insolvence, úpadky, nízká likvidita trhů, podstatné omezení úvěrů, opatrnost a ztráta důvěry investorů, nezbytnost záchranných operací státu a jeho zadlužování, to vše musí dříve či později vést ke zvýšení daňového břemene každého občana. Ti, i když nic nezavinili, se jednou budou podílet na náhradě škod způsobených neetickým jednáním. A nezapomeňme též, že každý finanční debakl velké firmy znamená i ztrátu práce pro její zaměstnance. V případu americké společnosti Enron přišli lidé nejen o práci, nýbrž i o své úspory, které měli na firemních penzijních spořících účtech. Není proto divu, že v důsledku firemních skandálů propukla velká krize důvěry (jakási pandemie nedůvěry) v americký korporativní kapitalismus a ve finanční trhy, jak to otevřeně přiznal Henry M. Paulson, tehdejší šéf investiční banky Goldman Sachs Group a pozdější ministr financí v Bushově vládě. Ve svém vystoupení na Světovém podnikatelském fóru v listopadu 2002 řekl doslova: „Jestliže nás skandály minulého roku něčemu naučily, pak tomu, že etika se musí stát podstatnou součástí našeho podnikání.“ Tehdy v rozhlasovém projevu rovněž prezident Bush vyjádřil své velké znepokojení: „Neetické obchodní jednání, které započalo v konjunktuře devadesátých let, je odhaleno. Investoři přišli o peníze, penzisté ztratili jistotu a dělníci práci. Důvěra Američanů byla otřesena. Neetické obchodní praktiky vedoucích představitelů korporací se rovnají krádeži a podvodu.“

Kdesi jsem četl následující vtip: v roce 2002 byla udělena Nobelova cena za ekonomii těm prezidentům korporací, kteří se angažovali v účetních skandálech, a to v uznání jejich úsilí za využití matematické koncepce imaginárních čísel ve světě podnikání. Pro vysvětlení některým čtenářům k tomu dodávám, že přesněji řečeno jde o tzv. komplexní čísla ve tvaru: ? = a + ib, kde a, b jsou reálná čísla a i je tzv. imaginární jednotka, pro níž platí: i2 = – 1, i3 = – i, i4 = 1.

I u nás dobře známý americký ekonom prof. J. E. Stiglitz kdysi reformátorům v postkomunistických zemích vytýkal, že nevěnovali dost pozornosti problémům řízení a správy v korporacích. Po zkušenostech s finančními skandály v USA a v dalších zemích by bylo snadné totéž vytknout regulátorům amerických finančních a kapitálových trhů. Nicméně pod tlakem skutečného ohrožení došlo, zejména v USA, i na systémová opatření v oblasti regulace finančních trhů a v oblasti řízení a správy korporací. Byl vydán zákon o odpovědnosti v korporacích (tzv. Sarbanes-Oxleyův zákon), o němž prezident G. W. Bush při jeho podpisu řekl, že „jde o nejdalekosáhlejší reformu amerického podnikání od dob Franklina D. Roosevelta“. Byly podstatně zvýšeny trestní sazby za podvodné nezákonné jednání a byla doplněna a zdokonalena struktura regulačních orgánů kapitálového trhu a pravidla regulace. Po přijetí těchto norem se zdálo, že USA mají jeden z nejpřísnějších a možná i nejúčinnějších systémů prosazování zákonů a norem v oblasti správy a řízení korporací i systém regulace kapitálových trhů. Současná finanční a hospodářská krize však ukázala, že tomu tak zdaleka nebylo a dosud není. Finanční skandály korporací konce 90. let minulého století a začátku 21. století jsou nepochybně součástí rozsáhlé finanční a hospodářské krize, jež se v současnosti hrozivě rozvíjí. Ukazuje se, že přijatá regulační opatření tomuto vývoji nedokázala zabránit a že mnohá prohlášení o uplatnění etických norem v podnikání měla – a stále mají – proklamativní a možná zastírací charakter.

Ostatně reforma amerického korporativního řízení a regulace kapitálových trhů z počátku tohoto století poskytla z historického pohledu jednu pozoruhodnou lekci – kam až pokročil rozklad někdejší protestantské morálky. V kalvínském etickém systému byl úspěšný podnikatel především dobrým a poctivým občanem, vnitřně i navenek morálním člověkem. Jeho vnější úspěch byl doprovázen vnitřním smyslem pro čest, poctivost a spravedlnost. Kalvínská etika měla proto zásadní význam pro rychlý rozvoj amerického kapitalismu. Avšak kde kdysi stačil ústní slib a stisk ruky, je dnes málem nezbytné místopřísežné prohlášení a dodržení mnoha zákonných norem. Přemíra zákonů a psaných norem však není vždy nejlepším vysvědčením pro spořádanou společnost. Neboť „když byla obec nejvíce zkažena, bylo nejvíce zákonů“. (Cornelius Tacitus).

Vysocí představitelé katolické církve se obvykle často nevyjadřují k ekonomickému vývoji, resp. K probíhajícím hospodářským cyklům. Právě proto stojí za zaznamenání nedávné vystoupení arcibiskupa Celestina Miglioreho, papežského nuncia u Spojených národů, který koncem listopadu loňského roku varoval, že probíhající krize by se mohla stát katastrofou, pokud by se nenašla řešení, jež by respektovala etiku a zahrnovala všechny vrstvy společnosti. Podle něj je především zapotřebí poskytnout ochranu dělníkům, kteří spoří, a obyčejným lidem, kteří nejsou schopni porozumět složitému finančnímu inženýrství, a musí být proto chráněni před podvody lstivých lidí. Je rovněž nezbytné obnovit některé základní principy, jakým je např. primát práce nad kapitálem, primát humanity nad finančními transakcemi a primát etiky nad kriteriem efektivnosti. Arcibiskup Migliore řekl, že probíhající krize skutečně volá po respektování etických a právních norem. Ty zajisté existovaly ještě před krizí, avšak problém je v tom, že těm, kteří je porušují, je poskytována velká beztrestnost. K některým z těchto otázek se ještě vrátím.

Odpovědnost podnikání

Nejen v prohlášeních politiků a významných představitelů podnikatelské a finanční sféry, nýbrž i v odborné literatuře a v praxi se již delší dobu setkáváme s požadavkem, aby podnikání bylo společensky odpovědným; hovoří se nejčastěji o společenské odpovědnosti korporací a o společensky odpovědném investování. Jde tedy o aplikaci obecného principu odpovědnosti jako etické kategorie na oblast podnikání. V obecném slova smyslu odpovědnost chápeme jako vztah mířící k následkům lidského jednání. Jednající člověk musí za svůj čin odpovídat a je považován za odpovědného tehdy, nese-li důsledky svého jednání. Prostor společensky přípustného jednání je vymezen zákony a etickými normami. Při jejich porušení následuje odpovídající postih. Odpovědnost jednajících osob se tedy vztahuje i na následky činů, jimiž sice žádná právní norma nebyla porušena, došlo však k narušení morálního řádu společnosti, tedy k narušení norem morálky a pravidel etického chování. Postihy tohoto druhu mají zpravidla povahu ztráty důvěry v takto jednající osobu, v případě podnikatele ztrátu zákazníka, důvěry investorů, obtížnější získávání úvěru atp. K tomu ovšem dochází jen v konsolidovaných společnostech, v konsolidovaných tržních ekonomikách. K morálnímu postihu neetického a neodpovědného jednání však nedojde, je-li celkový stav společnosti natolik pokleslý, že většina občanů nepovažuje takové jednání za škodlivé a tedy za nezodpovědné. V takovém případě nejsou ovšem etické normy žádnou oporou norem právních a princip odpovědnosti je v praxi uplatňován nedostatečně.

Morální základ společenské odpovědnosti podnikání je tedy nepochybný, a proto ani nepřekvapuje, že tento princip vzbudil zájem některých církví. Např. na konferenci katolických biskupů Anglie a Walesu, která se konala v říjnu 1996, byla přijata koncepce tzv. obecného dobra (k ní se v roce 2000 přihlásila též Česká biskupská konference ve studii nazvané Pokoj a dobro), v jejímž rámci je uplatňován i princip společenské odpovědnosti podnikání. Britský ekonom Neville White právě před deseti lety publikoval informace o praktických krocích, jež jsou v tomto směru podnikány ve Velké Britanii, a popsal praxi a výsledky „ eticky a sociálně odpovědného investování“; prostřednictvím tzv. etických podílových fondů. První takový fond (Friend Povidents Stewardship) byl v Anglii založen v roce 1983 a jen do roku 1988 se počet finančních produktů odpovídajících principu společensky odpovědného investování zvýšil na čtyřicet. Anglikánská církev údajně tento princip uplatňuje již více než padesát let a během této doby vyvinula i odpovídající kritéria pro hodnocení svých investic.

Historie snah a úsilí o širší pohled na podnikání a investování je tedy poměrně dlouhá, avšak historie názorů právě opačných je ještě delší. Tábor oponentů je rozhodně početnější a patří do něho velmi významní představitelé ekonomické teorie hlavního proudu. Jmenujme zde alespoň dva ekonomy poválečného období, a to prof. Ludwiga von Misese a prof. Williama J. Baumola. První z jmenovaných v souvislosti s funkcí kritéria zisku v tržní ekonomice napsal, že není věcí podnikatelů, aby nahrazovali nesprávné, nezdravé ideologie ideologiemi správnými a zdravými. Naopak že „je věcí filozofů měnit lidské ideje a ideály. Podnikatel slouží spotřebitelům takovým, jakými dnes jsou, jakkoliv jsou třeba neznalí a špatní“. Podobně se i profesor Baumol stavěl proti jakékoliv rozšířené odpovědnosti podnikatelů bez obecných pravidel platících pro všechny, neboť podnikatelé a manažeři se mají starat především o uspokojování tržní poptávky a žádná firma si nemůže v podmínkách soutěžního trhu mnoho dovolit, protože by tím oslabila svou pozici vůči konkurenci. S firmou, která není efektivní a nedodává veřejnosti výrobky, jež spotřebitelé požadují, je tržní mechanismus rychle hotov a nemá slitování se slabými a nevýkonnými podnikateli; vylučuje i dobrovolné aktivity v jakémkoliv významnějším rozměru.

Vyloučení morálních hledisek a kritérií z podnikání je ovšem velmi problematické. Každý hlubší rozbor finančních debaklů korporací i příčin současné finanční krize nás v takovém přesvědčení jen dále utvrzuje. Zcela nedávno nás o tom znovu přesvědčil již zmíněný případ investiční společnosti BMIS (Bernard Madoff Investment Securities), v jejímž čele stál od roku 1960 šedesátiletý Bernard Madoff. Když jej někteří investoři požádali o výplatu svých podílů, vyšlo najevo, že není z čeho jejich nároky uspokojit. Sám Madoff prohlásil, že „skončil“, že nemá „absolutně nic“ a že všechno byla jen velká lež. V podstatě šlo o gigantické tzv. Ponziho schéma, což je název pro souhrn podvodných finančních operací, v nichž jsou výnosy vypláceny investorům z jejich vlastních peněz, resp. Z vkladů dalších investorů, nikoliv tedy ze zisku. Vyplácené výnosy investovaných prostředků jsou obvykle vysoké, protože je nutné přilákat další a další investory, jsou zapotřebí stále nové a nové peníze. Systém je posléze odsouzen ke kolapsu, protože výdělky, jsou-li vůbec nějaké, jsou nižší nežli platby investorům. Sám Madoff, který je nyní ve vyšetřovací vazbě, odhadl celkovou škodu, jež investorům způsobil, na 50 mld. $. Ve skutečnosti je ještě vyšší. Jde údajně vůbec o jeden z největších finančních podvodů na Wall Streetu, k němuž kdy došlo. Tento případ ukazuje, že morálka musí být součástí rozhodování podnikatelů, manažerů, investorů a finančníků. Zkrátka že ekonomika a etika k sobě patří. Jak tedy budou snahy o uplatnění principu společenské odpovědnosti v podnikání pokračovat?

Další kapitola etiky

Na scénu nyní vstupují institucionální investoři, z nichž mnozí se snaží poněkud doplnit ziskovou motivaci o další hlediska a kritéria a zahrnout do investičních strategií a do jednání korporací otázky sociální, etické a ekologické, někdy dokonce i politické. O britských etických fondech již byla řeč. Novější údaje potvrzují pokračování tohoto trendu. Hodnota těchto fondů se v dekádě 1994–2004 údajně zvýšila více než desetinásobně a dosáhla dokonce 5500 mil. Ł.

Uplatněním společensky odpovědného investování se zabývá britská nezisková organizace EIRIS, která byla založena v roce 1983. Provádí průzkum sociálních a ekologických aktivit vybraných korporací. Jejich podnikatelské aktivity posuzuje i z hledisek podnikatelské morálky. Předmětem jejího zájmu je přibližně 2800 korporací nejen v Anglii, nýbrž i v Severní Americe, v Evropě a v Asii. Její klientelu tvoří přes 80 institucionálních investorů a patří k nim i některé církve a charity.

Rovněž britská Národní asociace penzijních fondů (NAPF) prosazuje u svých členů principy společensky odpovědného investování. Předním institucionálním investorem ve Spojeném království je největší penzijní fond Hermes, v jehož portfoliu je kolem 3000 společností z celého světa s hodnotou investic 62 mld Ł. Pro objasnění postupu vůči svým portfoliovým společnostem publikoval tento fond Principy řízení a správy korporací, z nichž vyjímám např. zásadu, podle níž se korporace, do nichž fond investuje, mají chovat a jednat eticky právě s ohledem na prostředí a na společnost jako celek. Je vysloveno přesvědčení, že etické chování korporací obsáhne ideu spravedlnosti a reciprocity a že manažeři porozumějí stanoviskům těch, kteří jsou aktivitami korporace nějak dotčeni, že manažeři s nimi budou jednat čestně a spravedlivě. Komerční společnosti mají přijímat taková opatření, jež co nejvíce svazují zájmy akcionářů se zájmy společenského celku.

V posledních letech vznikly i nové burzovní indexy, jež zahrnují hodnocení společenské odpovědnosti korporací. Nejznámějšími jsou zejména dva; FTSE4 Good Indices a Dow Jones Sustainbility Indices (DJSI).

Čtenáře však jistě napadne velmi praktická otázka: co tvoří podstatu neetického a společensky neodpovědného jednání investorů, jak je v praxi posuzováno? Odpověď na ni naznačují některé praktické příklady drobnějších „selhání všedního dne“, která do rámce neetického chování nepochybně rovněž patří. Takové informace lze získat ze zvláštních seznamů nazvaných Deset nejhorších korporací roku, které každoročně zveřejňují specializované agentury nebo časopis Ethical Corporation Magazine. V těchto seznamech však nacházíme právě z etických hledisek velmi heterogenní soubor případů, z nichž některé stanoviska vyslovená např. prof. Baumolem spíše podporují, nežli vyvracejí. Dokládají absenci nějakého všeobecně přijatelného etického podnikatelského kodexu.

Přesto však nastíněné aktivity institucionálních investorů, specializovaných ratingových agentur a využívání modifikovaných burzovních indexů mohou přispívat k vytváření náročnějšího „kriteriálního ovzduší“. Především tím, že vedle kritérií založených na maximalizaci zisku zařazují kritéria sociální, etická a ekologická. V literatuře se proto setkáváme s pojmem „kriteriální trojice“ (ekonomika, etika, ekologie). Nasnadě je ovšem otázka, nakolik může takováto trojrozměrná kriteriální funkce přispět ke zvyšování finanční výkonnosti korporací. Odpovědi na ni se snaží nalézt mnoho zahraničních i našich autorů, kteří však obvykle dospívají ke zcela protichůdným závěrům.

Aniž bych chtěl snižovat význam nastoupených trendů sociální odpovědnosti v podnikání, musím přičinit určitá varování před přehnaným optimismem. Především upozorňuji čtenáře na to, že popisované systémy společensky odpovědného podnikání se vesměs týkají veřejných společností, tedy korporací, jejichž akcie jsou obchodovány na veřejných trzích. Mimo pozornost investorů však zůstávají početné společnosti soukromé (u nás převažující) i ostatní obchodní společnosti, řada fondů (viz případ Madoff), družstva a podnikatelé-jednotlivci, což jsou všechno podnikatelské subjekty stojící mimo zájem institucionálních investorů. Jsou tedy jaksi „bez dohledu“ nad uplatňovanou podnikatelskou morálkou a nad společenskou odpovědností.

Druhá poznámka je závažnější. Pokud výnosnost v tzv. neetických oborech bude dostatečně vysoká, investoři se vždy najdou a společenská odpovědnost vezme za své. Aby ale mohl být společenskou odpovědností pokryt celý podnikatelský sektor včetně sektoru finančního, musela by poptávka spotřebitelů po produktech a službách „eticky a sociálně neodpovědných firem“ klesnout natolik, že by se míra výnosnosti investic do těchto oborů podstatně snížila. Proto společensky odpovědné investování mají ve svých rukou především spotřebitelé, zákazníci a občané, tedy jednotlivci. Budou-li nadále kupř. kouřit, opíjet se, užívat drogy, kupovat pornografii apod. A budou-li současně nabádat podnikatele a firmy, aby tyto výrobky nevyráběli a investory, aby do takových oborů neinvestovali, nic podstatného se nestane. Nanejvýše si tím uchlácholí své špatné svědomí. Je to podobné jako s ekologickými hnutími: pokud všichni občané včetně stoupenců těchto hnutí podstatně neomezí spotřebu, jež zatěžuje životní a přírodní prostředí, např. podstatněji neomezí jízdy auty či nesníží spotřebu energie, budou protestní akce, jež organizují a jichž se účastní, jen hrou na slepou bábu. Jejich protesty by totiž měly být zaměřovány nejen na výrobce, nýbrž zejména na občany, kteří pěstují nadměrnou a okázalou spotřebu. A samozřejmě na vlastní svědomí.

Nechci tím snižovat význam praktických kroků uplatňovaných v rámci politiky obecného dobra směřujících ke zvyšování společenské odpovědnosti podnikání a k etickému jednání. Tyto kroky mají bezpochyby význam pro morální výchovů občanů, pro ovlivňování jejich spotřebitelských preferencí, což zajisté není málo a může to za nějaký čas mobilizovat alespoň část potenciálu společenské odpovědnosti, kterým jednotlivci nepochybně disponují. Ovšem jednotlivci a skupiny v celém dnešním globalizovaném světě! v době liberalizovaného světového obchodu a financí by se totiž „morálně vyspělí“ jedinci či skupiny jedné země podobali více méně jen misionářům mezi pohany. A právě zde narážím na reálné hranice každého většího optimismu…

I v teorii se začíná něco dít…

Pokrok v teoretickém výzkumu společenské odpovědnosti podnikání představují některé pokusy vřadit kritéria společenské odpovědnosti do mechanismů tržní ekonomiky, konkrétně do oligopolních tržních struktur (J. Hlaváček a M. Hlaváček). K tomu několik velmi zjednodušených vysvětlení. O oligopolu hovoříme tehdy, je-li na straně nabídky jen několik málo zpravidla velkých firem (oligopolistů), zatímco poptávajících je velký počet (příklad: výrobci automobilů vs. občané jako kupující). Oligopolní cena, která je určena jakousi „tichou dohodou“ oligopolistů, je vždy vyšší nežli cena na soutěžním trhu a je tedy zdrojem oligopolního (mimořádného) zisku. Naproti tomu cena soutěžního trhu má povahu parametru, je tedy veličinou, kterou prodávající ani kupující nemohou ovlivnit. Může nastat situace, že oligopol své ceny sníží, avšak že pro některého z jeho dosavadních členů bude z důvodů jeho vyšších nákladů toto snížení nepřijatelné. Hrozí mu proto, že vypadne ze hry a že bude muset trh opustit. Může se však pokusit svůj nákladový deficit překlenout vyšší úrovní společenské odpovědnosti, vyšším standardem podnikatelské etiky, a to v naději, že mu to dříve či později propůjčí obraz spolehlivého a poctivě jednajícího podnikatele, že tedy jeho dosavadní zákazníci nebudou z důvodu poněkud vyšší ceny do oligopolního tábora přecházet. V našem hypotetickém příkladu můžeme pokračovat a představit si, že právě popsaný proces substituce ceny morálkou bude postupovat dále a že se k němu postupně připojí další oligopolisté, že se tedy dosavadní oligopol změní na jakýsi oligopol etický. Podobné úvahy by bylo možno vést i o monopolu a monopolistické konkurenci, což by však překročilo rámec této studie i hranice shovívavé trpělivosti čtenářů. Nehledě na to, že ani zde není větší optimismus prozatím na místě.

Vraťme se tedy k dříve položené otázce: co je obsahem etického jednání podnikatelů, co zahrnuje pojem společenské odpovědnosti či pojem společensky odpovědného investování? Jsou to v podstatě otázky, které si klade samotná etika a etická teorie: jak se mají lidé chovat, co je a co není společenským dobrem. Vezmeme-li do úvahy závěry, k nimž dospěl např. L. Mlčoch, uvědomíme si, jak jsou etická schémata mnohých autorů mezerovitá a zjednodušená. Velkým problémem je i otázka měření. Zatímco proměnné ekonomických (soutěžních) modelů jsou měřitelné v kardinální stupnici a jsou poměrně snadno verifikovatelné, etická hodnocení různých variant podnikatelské odpovědnosti je možno provést jen nepřímo, nanejvýše s použitím ordinální stupnice. Navíc mají taková měření subjektivní charakter a jejich aktualizace a zveřejňování nejsou snadným úkolem.

Naplňování koncepce společenské odpovědnosti by mělo u veřejnosti vyvolávat dojem, že firmě jako takové nejde v daných podmínkách pouze o dosahování maximálního zisku, nýbrž že vůči společnosti pociťuje odpovědnost; např. za životní a přírodní prostředí, za dodržování morálních norem, zákonů apod. Má se tedy vyvolat dojem, který by vzbuzoval sympatie veřejnosti s takto jednající firmou. Je pozoruhodné, jak se takovýmto pojetím společenské odpovědnosti možná zcela nevědomky vracíme k praotci politické ekonomie Adamu Smithovi, resp. K jeho před více než 250 lety vydané knize Teorie mravních citů (český překlad vyšel v roce 2005). Ústředním problémem, o němž tato kniha pojednává, je totiž rovněž sympatie, ovšem s poněkud posunutým významem, nežli jaký v běžné mluvě tento termín má. V ní totiž Smith spatřoval zrcadlo, ve němž člověk nahlíží svůj charakter a získává informaci o tom, jak o jeho činech a jednání soudí „nestranný pozorovatel“, který mu sděluje, zda jedná, či nejedná v souladu s morálními pravidly. Má ho tak k tomu, aby zkoumal své svědomí a sám si učinil soudy o svém jednání. Zatímco sebeláska (vlastní zájem) je ústředním pojmem Blahobytu národů, v Teorii mravních citů zaujímá stejné místo sympatie. Obě tato Smithova díla tvoří konzistentní celek, v němž se vlastní zájem neprotiví morálce, nýbrž se vzájemně doplňují, stejně jako se ekonomie neprotiví etice. Totéž kdysi velmi výstižně vyjádřil britský ekonom Lionel Robbins, když napsal, že je „logicky nemožné spojit ekonomii a etiku jinak, než je prostě postavit vedle sebe“ (1945, s. 149–150).

Aby nedošlo k nedorozumění, je nutno stanovisko prof. Robbinse poněkud vysvětlit. Vychází totiž – jako většina ekonomů hlavního proudu – z premisy hodnotové neutrality ekonomické vědy v tom smyslu, že se nemůže vyslovovat k platnosti a k přijatelnosti hodnotových soudů. Polemizuje proto s těmi ekonomy, kteří navrhují, aby ekonomie brala v úvahu etické soudy a standardy jakožto daná data a aby se vyslovovala k jejich přijatelnosti. Proto tito ekonomové považují za nemožné oddělit ekonomii od etiky. S tím L. Robbins nesouhlasí, neboť pro něj je přijatelné pouze již zmíněné „položení obou věd vedle sebe“ (juxtaposition). Argumentuje tím, že ekonomie se zabývá ověřitelnými fakty, naproti tomu etika hodnotovými soudy a závazky. Mezi oběma oblastmi výzkumů je rozdíl v tom, že zatímco pro ekonomii jsou důležité otázky typu „co jest“, pro etiku to jsou naopak otázky „co by mělo být“. Jde tedy o rozdíly mezi výroky pozitivními a normativními. To ovšem podle L. Robbinse ani v nejmenším neznamená, že by se ekonomové neměli etickými otázkami zabývat. Je to stejné, jako je postavení botaniky a estetiky; ani botanikům nelze zakázat, aby se nevyslovovali k uspořádání zahrad. Je naopak nanejvýše žádoucí, aby ekonomové o etických otázkách dost přemýšleli, neboť je to jediná cesta k tomu, aby mohli správně vyhodnocovat ekonomické důsledky zadaných cílů.

To je neobyčejně důležité sdělení a zároveň odpověď na otázku, zda ekonomická věda je či není „hodnotově neutrální“. Pokud bychom totiž Robbinsův názor převzali a pokud bychom alespoň porovnávali ekonomické aktivity s obecnými pravidly morálního jednání, vzaly by sice za své představy o tom, že by ekonomické subjekty (tedy nejen podnikatelé, nýbrž i občané) měly polevit ve svém úsilí o maximalizaci zisku a že by jejich vlastní zájmy měly poněkud ustoupit stranou. Na druhé straně by se však do zorného pole ekonomů dostala zásada, že každá ekonomická aktivita musí být uskutečňována v ovzduší morálních norem (internalizovaných etických hodnot). V tom případě by se postupem doby možná morální hodnoty dostaly na stejné místo, jaké dnes zaujímá maximalizace zisku. Byl by to nepochybně velmi nesnadný a současně velmi dlouhodobý úkol, mající možná charakter civilizační změny. Z pohledu dneška, nebo jedné či několika generací, patří taková koncepce více do světa utopií nežli do světa každodenní reality. Nicméně určité zrovnoprávnění ekonomie a etiky, jehož prvním krokem nepochybně jsou i současné pokusy o uskutečnění principů společenské odpovědnosti podnikání, naznačují cestu. V tomto ohledu bychom pravděpodobně byli zajedno se Smithovým pojetím ekonomie a etiky.

Pro takovéto závěry lze ostatně nalézt podporu u řady současných autorů a významných sociálních myslitelů. Vyjmenujme alespoň některé z nich. Prvním je Max Weber a jeho studie „Protestantská etika a duch kapitalismu“ . Dalším pak Amitai Etzioni, autor paradigmatu JÁ a MY. Ve své pozoruhodné studii přesvědčivě ukázal, jak závazky vůči morálním hodnotám ovlivňují ekonomické chování, a konstatoval, že „lidé respektující morální závazky… se významně liší od lidí, kteří dávají přednost svým požitkům“. Rozsáhlou a velmi podnětnou analýzu vztahů etiky a ekonomie nalezne čtenář ve studii Armatya Sena (Etika a ekonomie) stejně jako v knize Michaela Novaka (Filosofie svobody). Nelze rovněž pominout nedávnou studii Lubomíra Mlčocha (Ekonomie důvěry a společného dobra), který si v souvislosti s naším tématem klade např. takovéto otázky: Trh jako solidární instituce? Ekonomika jako součást civilizace lásky?

Vraťme se ještě ke Smithově sympatii jako hodnotovému pojítku společnosti a jako prostředku evolučního vytváření konzistentní soustavy obecných etických pravidel a norem, a to proto, abychom dali slovo i prof. F. A. Hayekovi. Ten totiž obecná pravidla tohoto druhu považoval za produkt kulturní evoluce založené na skupinové selekci, jež vybírá právě ty sociální skupiny, jež pravidla převzaly a internalizovaly, díky čemuž se staly schopnými adaptace s většími nadějemi na přežití v daném prostředí. K tomu ovšem může dojít jen tehdy, vrátí-li se ekonomie do rodiny etických věd, vrátí-li se ekonomie do náruče etiky. Budou-li se obě sestry radit o tom, co ta druhá právě podniká či co chce podnikat…

Regulace, svobodný trh a etické normy

V období 2000–2008 proudilo do USA ze zahraničí průměrně 700 mld. $ investic ročně, z valné části z asijských zemí, převážně z Číny. Odhaduje se, že kolem tří čtvrtin těchto zdrojů bylo použito k financování hypotéční a úvěrové horečky, a tak byly tyto prostředky alespoň nepřímými účastníky nebo spolutvůrci finanční krize. Mimoděk se proto nabízí otázka: jak je možné, že tak rozvinutý finanční systém, jakým americký nesporně je, tak snadno transformoval zahraniční úvěrový kapitál do finančních debaklů světového rozměru? Vstupující kapitál měl formu amerických dluhopisů denominovaných v dolarech a byl se strany věřitelských zemí nepochybně založen na důvěře v americký dolar jako bezpečné měny a na tom, že dlužnická země splní své závazky, že bude dluh řádně splácet a platit úroky. Z tohoto hlediska zajisté šlo – a stále jde – o poctivé a důvěryhodné transakce.

Jak je pak ale možné, že obrovitý, složitý a technicky propracovaný finančně inženýrský systém (reaktor) produkoval výstupy, jež uvnitř země vyvolaly úvěrovou a finanční krizi, která pak rychle přerostla v krizi světovou? Vysvětlení spatřuji v tom, že „katalytickou náplň“ tohoto „reaktoru“ tvořily jakési anti-etické normy, jež vytvářely základnu jednání alespoň některých významných subjektů finančních trhů. Dlužno mít na mysli, že neetickým jednáním nejsou jen velké a záměrné, cílevědomé podvody, nýbrž i nepoctivé využívání příležitostí, jež každá regulační soustava nechtěně poskytuje. Příkladem je nabízení a poskytování úvěrů a hypoték bankami, jimž muselo být na první pohled jasné, že je konkrétní dlužník nebude schopen splácet. Stejně neetickým je ovšem i nadměrné zadlužování a nadměrná, plýtvavá spotřeba „na dluh“. Finančně inženýrský systém umožňuje samozřejmě i podvody velké a používá k tomu nejrůznější nástroje, jako jsou kupř. tzv. kolaterizované dluhopisy, opce, deriváty apod., pomocí nichž transformuje nelikvidní nebo málo likvidní aktiva na likvidní finanční nástroje a tak vytváří předpoklady pro snadné a profitabilní obchodování.

Velkým sloganem dneška je regulace. V našem případě regulace trhů vůbec a trhů finančních zvláště; měla by v budoucnosti zabránit finančním debaklům korporací a finančním krizím. Nejsem proti regulaci v ekonomice a zejména v ní nespatřuji nástroj v rukou ďábla, jehož záměrem je likvidovat svobodný trh a demokratickou společnost. Svoboda jako taková musí vždy být nějak ohraničena, má-li skutečnou svobodou být. Takové hranice vytváří právě regulace.

Nemyslím si však, že čím je regulace rozsáhlejší a podrobnější, tím lépe – neboť se údajně dopustíme tím méně chyb, přijmeme tím méně špatných rozhodnutí a budeme podstupovat tím méně rizik. Zapomíná se totiž na to, že každá regulace zmenšuje prostor přípustného jednání, tj. prostor, v rámci něhož se můžeme volně pohybovat a svobodně jednat. Rozsáhlá regulace pak naši svobodu omezuje rovněž rozsáhle, nepřiměřeně; vyžaduje od nás především konformitu, nikoliv tvořivost. Jakkoliv by nás taková regulace měla ochránit před chybnými rozhodnutími, ve skutečnosti nám brání přijímat nová, netradiční řešení, vybočující z rámce všedního dne. Odpovědnost za dodržování pravidel je pak doprovázena jistou neodpovědností zabraňující vnášet do systému inovativní řešení. Podstatné ovšem je, že ani sebepodrobnější regulace neodstraňuje mezery, díry v ochranném valu zavazujících pravidel, jimiž pak mohou do systému proudit kalné nebo dokonce toxické vody podvodů, lhaní, krádeží a někdy i násilí. Neboť v nadměrně regulovaných systémech v praxi platí zásada: co není zakázáno, je dovoleno. Již to ukazuje na absenci morálky v takových systémech. Úspěch je pak založen na odhalování mezer regulace a na jejich využití pro nepoctivé jednání. Průzkum ochranného valu pravidel a odhalování jeho mezer nepochybně poskytuje obživu velkému počtu velmi kvalifikovaných a dobře placených právníků…

Spolehlivě pracující regulace by proto měla splňovat alespoň tyto dvě podmínky: měla by vytvářet dostatečně velký prostor pro svobodné jednání a rozhodování, a přitom by se neměla omezovat jen na psané závazné právní normy (formální instituce). Ve stejné míře by měla využívat i nepsaná pravidla poctivého jednání, etické maximy, vyhovující Kantovu kategorickému imperativu.

Jinými slovy řečeno, etické normy v jakémkoliv regulačním mechanismu, tedy i v regulaci finančních a kapitálových trhů, jsou nenahraditelné. Každé zvýšení svobody musí být doprovázeno zvýšeným dodržováním etických norem. Dnes jsou banky a finanční instituce v USA a v dalších zemích (naštěstí zatím nikoliv v ČR) zachraňovány objemnými balíky finančních dotací. Současná krize tak ukazuje, jak je absence morálky ve světě financí a podnikání drahá. Je to zřejmě největší luxus moderní doby, největší plýtvání hmotnými zdroji!

Je rovněž příznačné, že všichni, kteří se léčením současné krize zabývají – různými poradními sbory počínaje, přes uznávané a věrohodné experty vlád, mezinárodní konference a nadnárodními institucemi konče – mluví jen o finančních stimulech, fiskálních injekcích do ekonomiky, do krachujících bank a ohrožených podniků. Ty jsou v současné situaci nepochybně potřebné, jakkoliv se o nich diskutuje či jakkoliv jsou zpochybňovány. Nejasné však je, co se bude dít dál – až se krize vyléčí. Budeme se založenýma rukama a s velkým vnitřním uspokojením čekat na další krizi, která se nepochybně jistě v budoucnosti zase dostaví? Mohla by být mírnější a kratší, podaří-li se odpovědět alespoň na dvě základní otázky:

Co tvoří náplň etického jednání? Odpovědí by měl být nějaký konkrétněji formulovaný etický kodex jako soubor konzistentních pravidel, jenž by pokrýval jednání jednotlivců v rámci svobodné demokratické společnosti, tedy nejen chování ekonomických subjektů. Samozřejmě morálka, podobně jako jazyk, právo, peníze, trh atd. nebyly nikým vynalezeny, nýbrž jsou výsledkem spontánního vývojového procesu (včetně Božího zjevení?), a proto etické normy není ani dnes možné uměle zkonstruovat, snad je jen znovu objevit a interpretovat. Ostatně dnes stále disponujeme již přibližně 3500 let starým Desaterem, jež podle židovsko-křesťanské tradice Mojžíšovi na hoře Sinaj zjevil Bůh. Jde tedy o prastarý etický kodex, který se stal základem vývoje civilizované západní společnosti a který obsahuje soubor norem majících povahu vesměs negativních pravidel typu: nezabiješ, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví… Tyto příkazy je však pro praktické účely nezbytné transformovat do odpovídajících „… univerzálních pravidel určených k aplikaci na neznámý počet budoucích případů“, která F. A. Hayek považoval za zákony a pojmenoval je řeckým výrazem nomos. Jejich interpretaci svěřil zvláštnímu ústavnímu shromáždění, jež staří Řekové nazývali nomothetae. (Podrobněji viz Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda, Academia, Praha 1994).

Podstatně svízelnější je však odpověď na otázku druhou: Jak etického chování dosáhnout, jak pokleslou morálku změnit? Jde v podstatě o to, jak etické normy přeměnit na vnitřní proměnné chování. Jestliže jednáme vždy v souladu s takovou normou bez ohledu na sankce či odměny, jež jsou se zvoleným jednáním nebo s jeho absencí spojeny, potom říkáme, že jsme normu internalizovali. Proces internalizace je procesem učení a výchovy; od dětství v rodině i ve škole jsme (nebo bychom měli být) vychováváni též „hodnotově“, neboť při správném vzdělání a výchově nejsou předávány jen znalosti, nýbrž i hodnoty. Ekonom by řekl, že se učíme nejen „produkčním funkcím“, nýbrž i „funkcím preferenčním“, osvojujeme si znalosti i hodnoty. Ovšem dodržovat poznaná pravidla morálky obvykle nepředstavuje pro člověka zvláštní potěšení, tato pravidla jsou mu často proti srsti, eufemisticky řečeno. Co ho tedy nutí k tomu, aby se choval morálně odpovědně? Především je to strach, nebo by alespoň měl být. Strach z toho, že jeho okolí jím bude pohrdat, pokud bude etická pravidla porušovat, že se stane druhořadým členem společnosti. Řádným členem slušné a spořádané společnosti se totiž může stát jen ten, kdo dodržuje její pravidla a zákony. Ovšem taková společnost nesmí být společností mravně pokleslou a společností, v níž právo a spravedlnost nehrají příliš velkou roli. Ve společnostech, v nichž chybějí hodnotové vzory a kde zákony jsou špatné a nejsou prosazovány, se procesům internalizace etických norem nebude příliš dařit. Východisko z takové situace se bude hledat těžce.

Přesto určitou naději poskytuje vztah mezi tzv. formálními a neformálními institucemi, zjednodušeně řečeno, mezi zákony a etickými normami. Lze snadno prokázat, že čím je společnost morálně pokleslejší, tím horší má zákony, které pak dále negativně ovlivňují morálku. Jde o jakýsi bludný kruh, z něhož únik není snadný. Platí ovšem i opak; čím lepší morálka, tím lepší zákonodárství a dokonalejší právní stát a tím posléze i vyšší morální úroveň společnosti. Nejde tedy o jednostranné závislosti, nýbrž o vzájemné interakce formálních a neformálních institucí. Podaří-li se proto přes nepříznivé morální ovzduší přijmout dobrý zákon a jeho porušení důsledně a rychle potrestat, může být nastartován nový okruh pozitivní zpětné vazby: dobrý zákon ? zlepšení morálky ? dokonalejší právní řád ? vyšší morální úroveň společnosti a může tak být otevřena cesta k obnovení vážnosti a funkce etiky ve společnosti.

Bez uspokojujících odpovědí na obě otázky co a jak v nápravě mravů zřejmě nikterak významněji nepokročíme. Budeme jen moralizovat. Hlubší úvahy na toto téma ponechávám kompetentnějším autorům.

Václav Klusoň

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň

Jak spustit pozitivní zpětnou vazbu?

Krize, etika, ekonomie

Odpovědnost podnikání

Další kapitola etiky

I v teorii se začíná něco dít…

Regulace, svobodný trh a etické normy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu