Pavel Kopecký

Milan Rastislav Štefánik a Republika československá

Posmrtné osudy Otců zakladatelů moderní státnosti Čechů a Slováků jsou si poměrně podobné: vysloveně přestali být sami sebou. Stali se váženými, nebo nenáviděnými symboly. Málo kriticky zkoumanými, a proto snadno zneužitelnými. S oblibou zneužívanými.

Nejzranitelnější je po stránce výkladu pravděpodobně Milan Rastislav Štefánik, jenž kdysi prohlásil: „… snad není zbytečné úsilí moje, snad přispěl jsem a přispěji ke stavbě velechrámu člověčenství a pokroku.“ Vynikl jako muž rozporů, snoubila se v něm exaktní věda i vášně. Dvojdomostí povahy, zpoloviny i slovenským původem, podobal se do jisté míry Tomáši Garrigue Masarykovi, jenž pocházel ze Slovácka. Byl synem protestantského faráře, na jehož radu ve věci studií nedal, do Budapešti nevyrazil, a s nímž se během pražských studií – po přestupu z techniky na astronomii – rozešel. Snad také proto již tehdy přilnul k podstatně staršímu odpadlíkovi od katolictví bezmála synovskou láskou. Jejich válečné setkání ovlivnilo následně vývoj nejméně v celé Střední Evropě. Výsledkem konjunkce planet profesora sociologie Masaryka a nadšeného hvězdáře Štefánika se stala Republika československá.

Velice konfliktní TGM, známý prorok a kritik titanismu, přehnané a bezbožné sebedůvěry člověka, se do ní z exilu vrátil takřka v pozici vyšší bytosti. Stal se předákem národního státu, jehož ustavení bylo obyvatelstvem masově přivítáno i proto, že jakoby znamenalo konec Velké války. Ústava zdůrazňovala výlučnost „mudrce na trůně“, neboť neměl omezení počtu volebních období a za života si jej v politickém světě nikdo příliš kritizovat nedovolil. Což je v půvabném rozporu s předchozím obdobím, kdy svým způsobem velice vyčnívajícího muže napadal kdekdo a jeho kolegové na české univerzitě mu robili vyslovené podrazy, jelikož si oblíbil říkat, co se dvakrát nenosilo. Toho pochopitelně k útokům využívali též kariéristé a zbabělí konformisté, což dodnes není na domácí (akademické) půdě nijak zřídkavým jevem... – Když jej coby Prezidenta Osvoboditele nakonec přivítala Československá republika, „hradní Olymp“ býval napadán jinou oklikou, najmě prostřednictvím blízkých spolupracovníků. Skrze jeho předem určeného nástupce ve váženém, doposud polomonarchickém úřadu, třetího protirakouského „triumvira“ Eduarda Beneše. Prezidentu Budovateli už někteří vlastenci slibovali „odbenešení“ státu, zatímco zesnulého Masaryka prohlašovali za lžifilozofa…

Náhody neexistují, trojhvězdí nejslavnějších bořitelů „žaláře národů“ se poprvé potkalo v jedné vysokoškolské prostoře v rámci Karlovy univerzity. Poté, co zde čtyřiadvacetiletý Štefánik získává z rukou Jaroslava Vrchlického doktorát, odjíždí – po nějakém tom váhání – do Francie. Po těžkých začátcích navštěvuje v službách galského kohouta mnoho zemí, aby se věnoval astronomickým, ale i dalším úkolům. Mámivě naň svítí slunce Tichomoří, takže na Tahiti s nadšením zakládá observatoř a plánuje zůstat trvale. Do začátku první světové války získává francouzské občanství a pocty. Přes nesporné vědecké a společenské zisky však daleko nejvýznamnější životní etapa takříkajíc „komety“ z malé obce Košariská teprve nadchází…

Proti Rakousku-Uhersku bojuje Štefánik od roku 1915. Přes chatrné zdraví – hrozí mu prý dokonce vyloučení z řad pěchoty – je naturalizovaný Francouz bez obtíží vycvičen pilotem, načež operuje na balkánské frontě. Záhy se potkává s tehdy ještě velmi málo známými emigranty Masarykem a Benešem. Díky svým stykům v nejvyšší společnosti může oběma budoucím prezidentům vydatně prospět. Otevírá cestu do cizincům hermeticky uzavřených salónů a pracoven. Současně sám rychle stoupá po žebříčku hodností, který završuje generálskými epoletami. Spoluzakládá Československou národní radu v Paříži, jakousi prozatímní vládu budoucí republiky. Ve Francii, Itálii i jinde usilovně domlouvá zřízení zahraničních jednotek neexistujícího Československa. Postupuje horečně a přepíná síly. Jeho zdraví jej postupně čím dál tím více zrazuje. Má však vznešený cíl, v jehož prospěch, jak říkal, „věří, miluje, pracuje“.

Zvláštní kapitolou vysilujícího zápasu, na jehož konci nastaly zrození demokratického republikánského státu a smrt přesvědčením konstitučního monarchisty Štefánika, tvoří sibiřská anabáze Československých legií. Vlastenecký korpus o celkovém počtu asi 60 000 k boji odhodlaných vojáků, což v soudobém Rusku bylo nesmírnou vzácností, uspěl u Zborova. Jenže po dvou ruských revolucích roku 1917 uvízl v hluboce změněné zemi. Hrozivé zmatky přiměly silné dobrovolecké jednotky, aby postupovaly „vlastním pořádkem“. Náročnou kontrolou Transsibiřské magistrály učinily v očích mezinárodního společenství z Tomáše G. Masaryka „pána Sibiře“. A tak zlomily poslední pochybnosti o legitimitě československé zahraniční reprezentace. Připomeňme ještě pro úplnost, že krvavé nepřátelství mezi revolučními vojsky Čechoslováků a rudých nepanovalo od počátku, po boku bolševiků bojovala proti Němcům ve slavném střetu u Bachmače.

„Propůjčený“ francouzský generál (dobová titulatura se dělila do tří skupin – jedna platila pouze na dobu konkrétního úkolu), současně ministr války ČSR Milan Rastislav Štefánik nejprve osobně usiloval o udržení hroutící se morálky našeho největšího kontingentu. Plánovalo se totiž, že jménem Dohody zasáhne proti místní ultralevicové vládě. Později zorganizoval odsun přeživších legionářů, v jejichž řadách působily později významné, ideově velice rozdílné osobnosti typu Gajdy, Langera nebo Kopty, do nově vyhlášené vlasti. Tam se sám, nejspíše už velmi vážně nemocen, vrací s pocitem zneuznanosti 4. května 1919. Odmítá cestovat vlakem, volí obecně málo spolehlivý typ italského letounu. Krátce před přistáním se stroj za dodnes poněkud nevyjasněných podmínek řítí k zemi, za což zaplatí VIP pasažér spolu s celou apeninskou posádkou životem.

Skon mladého velikášského hrdiny působí stylem antické báje, kdy Ikaros hyne pádem z nebes, takže tragická smrt podnes rozněcuje obraznost. Zánik v troskách letounu, s nímž měl shůry dosednout na půdě svobodné vlasti, nedaleko Bratislavy, jako by si přímo říkal o interpretace. – Vedle střízlivějších teorií o veliké poruchovosti užitého aeroplánu, případně o bezvědomí či ještě snad možná sebevraždě duševně nestabilního romantizujícího generála (ze závěru jeho žití pocházejí zprávy o okolí ohrožujících excesech) existují skutečně neuvěřitelné konstrukce. Kupříkladu někteří slovenští národovci, zatížení tragikomickým komplexem ublíženosti, oživují, ba rozvíjejí scestné teorie spiknutí. Z poslední doby zmiňme kupříkladu názory předsedy SNS Jána Sloty. Stále žijí fámy, že mělo jít o sestřelení nadějného státníka na pokyn Masaryka či Beneše. S ním měl Milan Rastislav Štefánik, u nějž se pro budoucí počítalo s odsunem do diplomacie, prokazatelné spory. Vyskytly se taktéž temné pověsti o přežití vzácného pasažéra včasným skokem z paluby dvojplošníku, což údajně přimělo přítomného českého důstojníka k dorážce kulkou do hlavy.

Ač na tom je dost, daleko horšími se jeví dezinterpretace astronomových čistě politických náhledů. Nejotřesnější příklady demagogie, vyřčené nad jeho památkou, stvořili luďáci. Změnili syna protestantského pastora a přesvědčeného čechoslovakistu v bezmála katolíka a slovenského autonomistu. – „Je to typické pro nás Slovany, že před vojnou, dokud nás utlačovali Maďaři a Němci, jsme naříkali, ale jakmile se nám naskytla možnost osvobození, už se najdou lidé, kteří hovoří o samostatném slovenském státu. My můžeme existovat jen ve spojení s Čechy.“

Pochybní komunističtí historiografové učinili pro změnu z triády Masaryk, Beneš a Štefánik zaprodance západního imperialismu. Obdobně přirozeně počastovali legionáře; začasté voliče prohradních národních socialistů, již na postech vojenských, četnických či úředních patřili k oporám „buržoazní demokracie“.

Ale zdůrazněme ještě jednu nežádoucí „interpretaci“ velikého Čechoslováka: zapomnění. Za minulého režimu převažovala ambice hodně zploštit historickou úlohu Štefánika a spol. Když ale minulý rok probíhalo v českých zemích „osudově-osmičkové“ šílenství, na Slováky nesmírně uctívaného Milana Rastislava nikdo ani nevzdechl. V obou zemích byla nadto paradoxně zcela opuštěna idea čechoslovakismu. Štefánikova pevná vize i zásluha. Také letos se u jeho pomníku sešla kompletní politická reprezentace Slovenské republiky...

Mrtvý hrdina zkrátka poněkud připomíná neznámého vojína z Krylovy písně, zneužitého hlavně posmrtně… Když potom patříme na nadživotní sochy Milana Rastislava, heroizující obrazy, jemu zasvěcenou horskou chatu, ulice, náměstí, vojenskou vysokou školu, či dokonce květinu, rezonuje v nich skutečně on sám. Památnou větou „Jaká tragédie a jaká komedie je ten život“.

Pavel Kopecký (1979) je politolog, vysokoškolský učitel a publicista.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Milan Rastislav Štefánik a Republika československá

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu