Antonín Rašek

Zrod České armády a Partnerství pro mír

Největší mezinárodní ostudu se mi podařilo spáchat na sklonku roku 1992. Byl jsem na návštěvě v Bruselu u našeho tehdy nejinteligentnějšího zpravodajského důstojníka, dnes již zesnulého generála Jiřího Piskláka, když mě náhle k sobě povolal tehdejší šéf vojenského výboru Severoatlantické aliance, norský generál Vigleik Eide. Chtěl vědět, jak se budou dále vyvíjet vztahy mezi Čechy a Slováky. Ubezpečil jsem ho, že k rozpadu republiky nedojde. Půlhodinu poté mi náš velvyslanec řekl, že rozchod je definitivní.

Krátce poté se začalo připravovat i rozdělení Československé armády. Byla to jedna z nejpreciznějších našich vojenských akcí, ne-li vůbec nejlepší. U nás ji nikdo příliš neocenil. Ve světě ano. Severoatlantická aliance si o tom nechala zpracovat studii, se kterou se seznámilo mnoho jejích představitelů. Nejprecizněji ji prý studovali Kanaďané. Kvůli Quebecku.

Když pak Armáda České republiky bilancovala první rok existence, nemohla přehlédnout tři roky předcházející. Tedy čtyři léta transformace, reorganizací a redislokací. Nové rozmístění Československé armády po roce 1989 v souladu s přijatou obrannou doktrínou představovalo nejdynamičtější pohyb za celou její pětasedmdesátiletou historii. A hned poté následoval další bezprecedentní krok: rozdělení armády na dvě samostatné, a to za několik měsíců. Pro federálně uspořádanou, vychovanou a myslící instituci a její příslušníky to nebyl lehký krok. Ale armáda se s ním dokázala čestně i profesionálně vypořádat.

Česká armáda již pak nebyla jen terčem kritiky jako vojsko v prvních polistopadových letech. Pro svůj rozvoj měla dva rozhodující předpoklady: novou koncepci a schválený rozpočet. Určitou prioritou již tehdy – vzhledem k existujícím a předpokládaným rizikům – bylo vybudování brigády rychlého nasazení. Ta zároveň představovala i měřítko, jak je velení schopno postupně vojska profesionalizovat. Zatím bylo ke spokojenosti daleko. Například se počítalo s tím, že rezervoárem brigády budou vojáci jednotek UNPROFOR: bohužel se do ní přihlásili jen dva vojáci se zahraniční zkušeností.

Zájem mladých o službu v brigádě rychlého nasazení kladl otázku, zda sociální nejistoty tehdy sloužících vojáků neovlivňují zájem o vojenské povolání vůbec. Zatím bylo možné pozorovat, že personální vývoj v armádě měl rysy neřízeného procesu: odcházeli ti, kdo by měli zůstat, a zůstávali ti, zejména starší, kteří měli odejít. Jistě k tomu přispívaly stálé úvahy (jako bohužel i nyní), které dosavadní výhody by vojáci z povolání měli ztratit. Pokud jsme chtěli ovšem uvažovat o profesionální armádě, museli jsme počítat s tím, že nás to něco bude stát: nejen přímé výdaje na armádu, ale i ocenění těch, kdo v armádě sloužili (profesionál v americké armádě dostával celkově více po odchodu do zálohy, než měl služné jako aktivní voják, tj. po dobu aktivní vojenské služby).

Budoucnost Armády České republiky byla spojena s vývojem NATO. Tento přístup v polistopadovém vývoji převládal a dále sílil. NATO samo však hledalo profil a novou koncepci a potřebovalo k tomu dostatek času. Toho se však pro dynamický vývoj v postkomunistických zemích nedostávalo: demokratizační procesy tam probíhaly nerovnoměrně. Právě pro tuto dynamiku považovali někteří politici, vojenští odborníci i publicisté lednový summit k otázkám nového členství v NATO v roce 1994 za předčasný. Přesto se konal a byl příslibem do budoucnosti: k Partnerství pro mír se přihlásily s větším či menším důrazem všechny v úvahu přicházející státy.

Česká republika usilovala při vstupu do NATO vzhledem ke své poměrně dobré politické i ekonomické stabilizaci o určité preference. To svědčilo o nepříliš přesné reflexi. NATO a zvláště USA o tom pravděpodobně měly jiné mínění a dávaly přednost koordinovanějšímu postupu visegrádské čtyřky; byli jsme postaveni s ostatními na stejnou startovní čáru. Jiné země si vedly pravděpodobně při transformaci armády v určitých oblastech lépe.

Ve vztahu k NATO, ve výměně zkušeností, v přípravě vojáků ve školách zemí NATO apod. jsme jistě pokročili. Představitelé NATO však neuvažovali jen o tom, jak naše členství zajistí bezpečnost nám, ale také jakým je přínosem pro společenství. Proto se zajímali o stav armád bývalé Varšavské smlouvy, úroveň výcviku a vyzbrojení, stav kázně a především důvěryhodnost a kvalitu velení. V centru pozornosti byla úroveň civilní kontroly armády a komu je velení armády svěřováno. Měla-li být armáda zárukou bezpečnosti, obrany a suverenity státu, a tedy i jistým garantem demokratického vývoje, měla ještě značnou část cesty před sebou, zvláště ve vnitřní demokratické transformaci. Tomu do značné míry mohlo pomoci začlenění do Partnerství pro mír. Pro samotnou armádu to bylo něco těžko nahraditelného především z jednoho zcela prostého důvodu: stát a společnost ji budou potřebovat. Budou muset se jí vážněji věnovat, podporovat její rozvoj.

Výše rozpočtu, síla hrozby

Armáda si zatím nemohla stěžovat na nedostatek pozornosti sdělovacích prostředků ani státních orgánů. Postupně se vytvářely základy její demokratické kontroly. Stejně jako ve všech demokratických zemích se primárním nástrojem civilní kontroly stávala příprava, projednávání a schvalování rozpočtu. Vedení resortu a velení armády chtělo k racionalizaci procesu zavést nejpozději do roku 1995 nový systém plánování, programování a rozpočtování, a to především podle amerických zkušeností. Systém předpokládal nahradit dosavadní rozpočtování podle druhu nákladů rozdílením přesně definovaných zdrojů jednotlivým nositelům. Distribuce, evidence a účetnictví měly být kontrolovány jednotným logistickým tokem. Tím by byla opuštěna nevyhovující a neprůhledná organizace, v jejímž rámci bylo materiální zabezpečení z centra přerozdělováno jednotlivým správám. Nový systém předpokládal plánování na deset až patnáct let. V jeho rámci mělo být definováno, jak bude vypadat armáda zhruba za deset let a jaký má být její potenciál. Programovací horizont se předpokládal na tři až pět let, rozpočtování na jeden rok. Bohužel toho se dosáhnout nepodařilo dodnes.

Každý stát financuje armádu podle toho, jak se cítí vnějšně a někdy i vnitřně ohrožen. Stanovit přesné proporce není jednoduché, a tak je faktický rozpočet nejen objektivní reakcí na ohrožení, ale i výsledkem střetu politických sil. Zdálo se, že u nás objektivní analýza ohrožení převážila. Z bezpečnostního hlediska jsme na tom byli pravděpodobně nejlépe v poválečném období. Nikdo ze sousedů nás neohrožoval (a dosud neohrožuje), všechny evropské země přijaly obranné vojenské doktríny. Přesto jsme nemohli nevnímat rizika, která vyplývala například z krize na Balkáně a ze situace na některých územích bývalého Sovětského svazu. Nebyly to samozřejmě přímé bezpečnostní hrozby, ale bylo lze předpokládat třeba větší pohyb obyvatelstva z těchto území. Konečně se nás netýkala bezpečnostní rizika jen v bezprostředním sousedství: svět se – i z bezpečnostního hlediska – výrazně zmenšil. Museli jsme sledovat i hrozby globální.

Všechna tato fakta a mnohá další bylo nutné při tvorbě politiky, doktríny a strategie brát v úvahu. Za situace v bezprostředním sousedství bychom si možná mohli dovolit ještě menší armádu, než jsme měli, a tedy i nižší rozpočet. Nelze však přijímat závěry jen podle bezprostředního teritoria. Nemluvě o tom, že ani Evropa zdaleka nebyla stabilizovaná. Proto jsme museli být při snižování počtů a výzbroje opatrní. Dobrá armáda se buduje roky; nebude-li na patřičné úrovni, mohlo to pro nás v budoucnosti být nebezpečné až osudné.

Jestliže bychom prostředky vynakládané na armádu potřebovali spíše jinde, bylo třeba armádní rozpočet využívat efektivně. Ke spokojenosti bylo daleko. Každý občan se na vlastní oči mohl denně přesvědčovat, že kázeň v armádě už dávno nebyla taková, jako když byla dřív vynucována (byť prostředky ne právě nejpřijatelnějšími). Podobně nízká byla intenzita a kvalita výcviku. Netýkalo se to jen vojáků základní služby, ale i štábů. Byl to vážný problém již proto, že jsme nahradili útočnou vojenskou doktrínu obrannou, což se promítalo i do koncepce a metodiky výcviku a výchovy. Pokud armádu někteří poslanci kritizovali pro nedůvěryhodnost, měla je přesvědčit především zvyšující se kázní a efektivností přípravy.

Jistě mnohé, včetně důvěryhodnosti, záviselo na vojácích z povolání. Důstojníci ovšem žili poslední roky ve stavu profesní a sociální nejistoty. Jistou příčinou byli sami: sloužili totalitnímu systému. Celou armádu však vyměnit nelze. Nemluvě o tom, že kariéru budovala na stranických základech jen menší část vojáků z povolání. Většina profesionálů měla k povolání vztah a politicky se angažovala v rozsahu, ke kterému je režim nutil. Konečně tak to bylo i v jiných organizacích a institucích. A většina těch, kdo vybudovali kariéru na straně, již tehdy z armády odešla. Udržet bylo třeba především mladé důstojníky a praporčíky na nižších stupních velení, v nichž byla budoucnost.

Veřejnost a vojsko

Pracoval-li někdo celý život ve výzkumu veřejného mínění, nemohl nepodlehnout jisté skepsi. Mnohé údaje, jisté tendence nelze jen tak přehlédnout: třeba to, že více než polovina občanů považovala tehdy naši armádu v soudobé podobě za zbytečnou. Dvě třetiny totiž soudily, že možné agresi stejně nezabrání. Přitom si devět lidí z deseti myslelo, že nezávislost státu je nutné hájit za každou cenu! Paradox? Nebyl by při výzkumech veřejného mínění první ani poslední. I když už tehdy byla víc než polovina občanů pro členství v NATO. Jistě pomohlo Partnerství pro mír. Přesto přetrvávaly pacifistické tendence, touha po neutralitě i snaha vyhýbat se pomocí zákona o civilní službě vojenské povinnosti. Jistě, kdo by po čtyřiceti letech studené války netoužil pro míru, neviděl přednosti neutrálních států i nepříjemné stránky základní služby! Ale zrovna v prostoru, kterému se nic vážnějšího nikdy nevyhnulo?!

I tehdy existovalo mnoho lokálních, regionálních, kontinentálních i globálních faktorů nestability. Přitom se zvyšoval jak jejich počet, tak i závažnost. Měly ekonomické, ekologické, kulturní a stále také ideologické příčiny. Nejvážnější byly příčiny ekonomické, vyplývající z rostoucí nerovnoměrnosti světového ekonomického rozvoje, který vedl ke dvěma světovým a nespočtu lokálních a regionálních válek. Tato nerovnoměrnost má mnoho podob, od zadluženosti k hladomoru, od rozdílů Sever-Jih ke stále sílícímu transferu pracovních sil. V našem prostoru byla závažná destabilizace mnoha zemí bývalého socialistického tábora. Mnohde státní moc – se všemi bezpečnostními důsledky – prostě chyběla. Nebylo možné přehlédnout důsledky ekologických vlivů a neschopnosti je řešit, devastaci velkých ploch a z toho vyplývající možnou další migraci. Přičtěme cílenou i spontánní nelegální migraci, která začínala ohrožovat sociální a politickou stabilitu některých zemí, pro migranty atraktivních. Skutečnost, že převážně národní státy jsou s to absorbovat jen jistý počet příslušníků jiných etnik, nelze kritizovat jen z abstraktně humanistických pozic. Překročení míry vede k růstu nacionalismů.

Nejen nacionalismus, ale i fundamentalismus, náboženská nesnášenlivost a fanatismus vedly k záměrům vytvářet nové vojenské pakty, získávat zbraně hromadného ničení. Proto americká a francouzská zpravodajská služba, a jistě i mnohé jiné, měly jako hlavní úkol sledovat šíření jaderných zbraní, výzbroje a technologie. A spolu s tím nebezpečí šíření jak nacionalismu, tak integrismu, porušování lidských práv a demokratického rozvoje, terorismus, pašování drog a mafie. Odhadovalo se, že po rozpadu bipolárního světa stouply zisky mafií několikanásobně a dosahovaly téměř hodnoty prostředků vynakládaných za rok na ozbrojené síly (830 miliard dolarů, v současné době cca 1,2 bilionu USD).

Nebylo sporu, že v případě ohrožení jsme byli schopni se ubránit jen některému ze sousedů, jiným rozhodně ne, o koalicích nemluvě. Konečně podobně na tom byly i ostatní státy, a dokonce i velmoci včetně USA. Za existujících bezpečnostních hrozeb, které se mohly měnit v realitu, musí každý stát, který chce ubránit nezávislost, dát ozbrojeným silám přiměřené prostředky, které by ovšem nevedly k ekonomické destabilizaci, bezpečnostně stejně riskantní. V demokratických státech to bylo v tu dobu obvykle do 3 procent (nyní 2 %) hrubého domácího produktu (u nás 2,4 %, nyní 1,2 %).

Velení AČR bylo povinno za tyto peníze vytvářet armádu co nejmoderněji vyzbrojenou, vycvičenou, ukázněnou a odhodlanou bránit občanskou a demokratickou společnost. Nemohlo se to rozhodně obejít bez renesance zbrojního průmyslu. Ani tady nám nemohl pomoci polistopadový humanismus, vždyť už jsme se mohli přesvědčit, jak se chovají jiní – i v demokratických státech, kde bez skrupulí převzali námi bezhlavě opuštěnou zbrojní výrobu. Jen za těchto podmínek mohla naše armáda vstoupit do vojenské koalice. Konečně právě Partnerství pro mír bylo budováno na reciprocitě, na nesporném přínosu nových zájemců o členství pro koalici. A naše členství bylo nevyhnutelné – pokud jsme se nechtěli chovat lehkomyslně, spoléhat, že neexistence aktuálního přímého ohrožení je trvalá.

Kdo sledoval bezpečnostní politiku vyspělých demokratických států, nemohl si nepovšimnout, že je tam respektována jako věc celonárodního zájmu. Je nadstranická a neslouží žádné ideologii. Na tvorbě bezpečnostní politiky se podílejí politici a vojenští odborníci bez ohledu na to, která strana či koalice je u moci. Jen tak je možné dosáhnout potřebné shody. Tím víc překvapovala mlhavost prohlášení naší tehdejší reprezentace. Přitom bylo zřejmé, že nám chyběla bezpečnostní politika jako syntéza zahraničněpolitické, vojenskopolitické a policejní koncepce bezpečnosti. Proto nebylo jasno o profilu armády a neustále byly propouštěny nebo pro existenční nejistoty odcházely tisíce vojáků z povolání, zvláště z nejnižších velitelských funkcí. Ale jakou jsme mohli mít armádu bez velitelů čet a rot? Jak jsme mohli vyhovět nárokům Partnerství pro mír?

Proto jsme si na členství v Alianci museli pár let počkat. Možná také proto, že se bezpečnostní politika nestala celonárodním zájmem. Teď se tak stalo – paradoxně díky radaru a zahraničním misím.

Antonín Rašek

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Zrod České armády a Partnerství pro mír

Výše rozpočtu, síla hrozby

Veřejnost a vojsko

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu