Jarmila Cysařová

Pelikán v televizi

Po deseti letech, které uplynuly od chvíle, kdy Jiří Pelikán opustil svět, nehrozí této výrazné ušlechtilé osobnosti naší novodobé historie zapomnění. Naposled se o to zasloužil Dušan Havlíček rozsáhlou publikací Listy v exilu, o časopisu, který byl po nástupu Gustava Husáka k moci pokračovatelem zakázaného periodika svazu spisovatelů. A spolu se Svědectvím Pavla Tigrida byl nejznámějším exilovým časopisem, který objektivně informoval čtenáře, jejichž počet nelze odhadnout – výtisky šly z ruky do ruky, rozmnožované od jedněch očí k druhým, v normalizační šedi byly vodou živou. Ve stínu životní etapy Jiřího Pelikána jako obětavého vydavatele Listů a poslance Evropského parlamentu zůstává jeho výrazná role ve funkci ústředního ředitele Československé televize (1963–1968). Nejednou byla tato Pelikánova éra popsána v minulých letech, při smutném výročí jeho skonu tedy alespoň strohé připomenutí.

Jmenování do čela ČST bylo po aféře Slepec, kdy byl v roce 1961 obviněn jako agent Jugoslávie, signálem uvolňující se politické situace. Televize byla pro Jiřího Pelikána terra incognita, ale s odpovědností a houževnatostí sobě vlastní prozkoumal neznámý terén, spolehl se na tým zkušených spolupracovníků. Otevřel okna televize na západ. Rok po nástupu do funkce v roce 1964 byl uspořádán první pražský mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, průlomem v televizním programu byl první telemost Praha – Vídeň; StB byla v pohotovosti, předsednictvo ÚV KSČ pořad ostře odsoudilo, žádalo nápravu. Nedošlo k ní ani na dalším Rozhovoru mezi městy z Prahy; dočasně musely být další plánované diskuse se Západem zastaveny. Ve vnitropolitické publicistice a dokumentaristice stál Pelikán za kritickými reportážemi, televizními diskusemi a po mocenských zákrocích pořady a jejich tvůrce neoblomně hájil. V šedesátém osmém roce se v médiích měnili šéfredaktoři – nikoliv v televizi, kde Jiří Pelikán prokázal své progresivní zaměření již od svého nástupu. Kromě toho, že televizi řídil, osobní účastí zaštiťoval pořady, které byly trnem v oku konzervativních sil.

V únoru 1968 žádali pracovníci televize na celozávodní konferenci KSČ programovou a ekonomickou samostatnost, odpovědnost vůči předsedovi vlády nebo výboru Národního shromáždění, čímž se chtěli vymknout z podléhání aparátu KSČ; v březnu vyzvalo vedení ČST k nápravě křivd předešlého období. Jeden za druhým již defilovaly v programu „trezorované“ pořady předešlých let, v horečné aktivitě připravované nové reportáže, diskuse k dosud zkreslované historii, k rehabilitaci nezákonně postižených…

Na různých nátlakových jednáních naší a moskevské politické reprezentace žádal marně Leonid Brežněv Alexandra Dubčeka již od března 1968, aby Pelikána odvolal z funkce. Jak jej „hodnotila“ bílá kniha, brožura nazývaná tak dle obalu, s titulem k událostem v Československu – fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků (Moskva 1968), sestavená tiskovou skupinou sovětských žurnalistů?

Neobyčejně příznivá situace se vytvořila pro kontrarevoluční propagandisty v televizi. Její ředitel J. Pelikán, jeden ze známých stoupenců antisocialismu, vystupoval otevřeně za „nezávislost“ masových sdělovacích prostředků na stranickém vedení. Je proto pochopitelné, že právě v televizi byly každodenně zařazovány přenosy vypočítané na vytvoření atmosféry politické nervozity v zemi, na rozdmychávání vlny nacionalismu a protisovětských nálad. Je příznačné, že v téže době z televizních programů téměř úplně zmizely pořady o hospodářských otázkách, reportáže o lidech práce a především jakékoliv zmínky o pozitivních jevech v životě země...

Po srpnové okupaci byl Jiří Pelikán v médiích první na řadě k odstranění z funkce. Jeho obrana pracovníky televize, kteří ho označili za nejschopnějšího z ředitelů ČST, byla ovšem marná. Po usnesení předsednictva ÚV KSČ byl 25. září spolu s ředitelem rozhlasu Zdeňkem Hejzlarem vládou odvolán.

V období takzvané normalizace byl trnem v oku jako vydavatel Listů. O tom svědčí nejen známá výbušná poštovní zásilka, ale rovněž vysílání televizního „dokumentu“, iniciovaného ministerstvem vnitra, Skandál v Římě (1976). Pořad, točený v příšeří jakoby skrytou kamerou, zabíral údajného Jiřího Pelikána, chronického nekuřáka, neustále s cigaretou; měl prokázat, že Listy nebyly ničím jiným než odkladištěm materiálů, které nebyly zařazeny do vysílání Svobodné Evropy ani uveřejněny v západním tisku. V Listech byl podvod odhalen – Jiřího Pelikána představoval jistý kádrovák a hlavním svědkem byl kapitán Minařík…

Vzpomínám na jedno setkání v redakci Listů v první polovině devadesátých let. Jiří Pelikán netajil, že radost z návratu kalí pohled na poválečnou levicově zaměřenou mládež a intelektuály, na členy KSČ, poznamenané mnichovským diktátem a hrůzami druhé světové války, pohled nezohledňující celoživotní vývoj člověka, propagovaný (nejen, ale především) slabochy, pragmatiky normalizačního režimu. Tím více je mi líto, že před deseti lety odešel. Že s námi nepobyl na světě ještě další léta, kdy se postupně, i při různorodosti názorů, pohled na životní postoje protagonistů Pražského jara v poválečném vývoji měnil ve prospěch objektivního pohledu.

Ale Listy vycházejí. A tak je tu Jiří Pelikán stále s námi.

Jarmila Cysařová (1929–2013) byla historička a novinářka.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jarmila Cysařová

Pelikán v televizi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu