Pavel Kopecký

Írán, eldorádo propagandy

Írán je rozlehlý, plocha přesahuje milion šest set tisíc kilometrů. I v případě většího a daleko lidnatějšího souseda ve všech směrech zohledňovaného Iráku sehrávají geopolitickou roli suroviny, které představují klíčový zdroj národního důchodu a mezinárodní lákadlo. Duchovní páteř etnicky neuceleného státu (národnostních menšiny se počítají zhruba na tři desítky) o 71 milionech obyvatel tvoří menšinová, bojovnější větev islámu – šíismus, jenž získal statut zemského učení koncem 15. století. Sunitskou variantu učení Prorokova vyznávají v Íránu některé minority v čele s Kurdy. Před politickým koncem 19. věku, do první světové války, se k největším hrozbám počítalo územně lačné Rusko, s nímž v předminulém století vedl strategicky mimořádně důležitý stát dvě neúspěšné vojny, a Velká Británie, se kterou bojoval „pouze“ jedinkrát, ovšem stejně bezúspěšně. Dvouhlavé orlici i „královně moří“ šlapala na paty poté, co v 19. století přidala páru, nová impéria, německé císařství a zaoceánské Spojené státy. Kdysi mocná Persie s tisíciletou tradicí se dostávala do situace obdobné Osmanské říši té doby či ještě spíše Číny; hrdou historii starobylé říše překrývalo postavení slabého státu, závislého na cizí vůli, ne-li polokolonie. Masivní nespokojenost ambiciózních skupin obyvatel, jež vedla roku 1906 k vyhlášení konstituce, bývá dávána do souvislosti s demokratizační ruskou revolucí nedlouho předtím. Vliv „samoděržaví s dumou“ (mimochodem zažívá dnes jakousi renesanci) se projevil za 1. světové války, neboť – ruku v ruce s Británií – okupovalo podstatné oblasti státu. Agresivních kroků se v duchu politiky nového druhu odřekla bolševická exekutiva, jež usilovala o dobré vztahy s tradičními nepřáteli carismu: i revoluční vláda ankarské republiky Mustafy Kemala proklamovala sovětskému zřízení věčné přátelství.

Situace Teheránu se mění, když sedm let po porážce Ústředních mocností nastupuje dynastie Pahlaví. Posiluje centrální autoritu, daleko svébytnějším činí hospodářství i zahraniční politiku. Třicáté roky jsou dalším zlomem ve vývoji Íránu: snaha korunovaného vůdce jít s dobou přivádí stát do nadstandardních vztahů s Vůdcem Velkoněmecké říše. Hitler usiluje o totéž, co vilémovské Německo – zatažení strategické oblasti do války na své straně. Obliba „nepřátel našich nepřátel“ rezonovala v arabském světě a zájem o věc fašismu dosáhl i mezi Peršany (dle dekretu šáhových středoevropských spojenců dokonalými, „čistými árijci“) takové míry, že když se připočetly nerušené aktivity nacistické rozvědky, Spojené království a SSSR musely v srpnu 1941 intervenovat. Několikaletá okupace dočasnými spojenci a tradičními rivaly, vytvořila podmínky pro nástup nacionalistických republikánů, jimž nebyla cizí představa znárodnění přírodních zdrojů. Jejich nejvýznamnější představitel, premiér Mosaddek, byl spojenými silami vladaře Rézy Pahlavího a anglosaských tajných služeb nakonec svržen a restaurovaná monarchie se stala vazalem západní supervelmoci. Šáh tedy dosáhl na pozice po válce ztracené a začal se orientovat na úzkou spolupráci se Spojenými státy. Hluboké cizí zásahy ještě umocnily touhy Íránců po vlastní cestě. Sílil nacionalismus znechucených, jimž se protivila nesvoboda, v podstatě násilná amerikanizace, potlačování autonomistických hnutí, jakož i neřešení ekonomických potíží, čemuž vydatně přisluhovala surová ideopolicie SAVAK. Syn fašizujícího mocnáře udělal vlastně vše pro to, aby odpor rostl. Bezohlednost, rozmařilost, necitlivost k náboženským tradicím (nahrazení islámského letopočtu letopočtem odvozeným od staroperské éry) nemohly nepopuzovat. Různorodou domácí opozici nakonec zastřešila autorita nemalé vážnosti, exilového náboženského vůdce Ruholláha Mustafy Chomejního (1902–1989). Po úspěchu protimonarchistických bouří, masové lidové revoluce proti tzv. Bílé, okcidentalizační revoluci panovníka, stanul roku 1979 po triumfálním návratu z francouzského exilu na vrcholu. Když vladař narychlo i natrvalo opustil zem, byla prohlášena islámská republika a charismatický duchovní z kněžské rodiny se stal polobožskou postavou. Nastolil podobné otázky vztahu světské a církevní autority, jaké Starý kontinent řešil ve středověkých bojích o investituru. Jeho jméno je spojováno s řadou vážných mezinárodních komplikací: obsazením amerického velvyslanectví islámskými fanatiky v roce svržení monarchie, prohlášením USA za „Velkého Satana“, výzvou ke svržení sekulárního (!) Husajnova režimu v Iráku, vyhlášením klatby nad spisovatelem Salmanem Rushdiem... Staronová státnost zažila renesanci islámu a vzestup národovectví. Pro odpor části inteligence a Kurdů – sídlí při hranicích s Tureckem a Irákem – klid nenastal. Konspirativní skupiny vzešlé z nespokojených revolucionářů zorganizovaly v roce 1981, kdy nepřátelský Irák přichází kvůli izraelskému bombardování Osiraku o jaderný reaktor, sérii pumových útoků; vývoj nabyl řady rysů občanského konfliktu. Dostavily se nové ekonomické obtíže. Zejména na konci 80. let hospodářství podlamovala mnohaletá válka s daleko menším, převážně šíitským sousedem, jež se táhla mezi roky 1980 a 1988. Při krvavém konfliktu s více než milionem mrtvých se „chemickému“ Bagdádu dostávalo proti Teheránu podpory západních zemí, zejména USA. Exekutivě nejsilnějšímu demokratickému státu tehdejší baasistický, převážně sunity ovládaný režim nevadil, hlavně když zaměstnával šíitské revolucionáře, kteří se netajili záměry revoluci vyvážet... Ani další vývoj nenaznačoval příležitost pro uvolnění ve vztazích mezi dvěma ambiciózními státy, jednoho z negativních vrcholů dosáhl za agresivní Bushovy administrativy. Nyní, za Obamy a všeobecné krize, se má prý krajně napjatý poměr mezi Západem, do nějž jsme začali patřit i my, uvolňovat. Z komuniké supervelmoci zmizelo militantní názvosloví. Od něj byl dosud v zaoceánské agendě kousek k vyhrožování Teheránu, a právě vůči kosmické mocnosti Íránu učinily Spojené státy, alespoň tak to má vypadat, malý krůček pro člověka... Kdyby Washington změnil postoj k Íránu – byť pro pragmatické rozhodnutí se jmenovatelem Afghánistán –, uvidíme nevídané, uslyšíme neslýchané, a to od roku 1979. Proměna „US trojského koně“ v úhlavního nepřítele Spojené státy vpravdě rozzuřila: vyhlašovaly sankce, zmrazovaly účty, konaly podvratné akce, podporovaly náboženskou, vnitroislámskou válku s Husajnem, jež páchla naftou, zneužívaly obskurní výroky stávajícího prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. O objektivním srovnávacím popisu s politikou musulmanských spojenců USA, například ortodoxní Saudské Arábie, nemohlo být řeči.

Barack Hussain Obama, tmavý muž s islámskými kořeny, oslovil šíitskou populaci, slavící nový rok Nourúz. Nabídl zemi s dosti svobodnými volbami a širokou diskusí o osobních právech člověka odstřižení od minulosti, což by znamenalo též zrušení prolongace sankcí. Jak dlouho podaná ruka vydrží? Nebude se záhy znovu vyhrožovat smetením Izraele z povrchu zemského nebo napadením Íránské islámské republiky?

Pavel Kopecký

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Írán, eldorádo propagandy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu