Vezl jsem tři děti a dvě zvířata z hor po jarních prázdninách, a aby cesta ubíhala, pronášel různá poučení. Děti mlčely, věřil jsem, že zaujetím těmi poučkami. Když u Strálecké myslivny začalo ubývat sněhu, vzpomněl jsem na pukající arktický ledovec, zvící Jamajky. Hned jsem si ale uvědomil, že je nutné napřed vysvětlit, jak velká Jamajka je. Ale to už jsme byli ve Valšovském Žlebu a sněhové ostrůvky se scvrkly na velikost dětského pískoviště. V Horní Sukolomi lokální oteplování definitivně zvítězilo, dostal jsem spásný nápad: „A víte, že na severním pólu není žádný čas?“ zeptal jsem se a konečně se dočkal odezvy: „Jak to že?“ namítl nejmladší, čtyřletý pasažér. „Sbíhají se tam všechny světové časy. A ještě k tomu tam nefunguje kompas, protože na všechny strany je jih.“ V Brníčku jsem se nechal unést a zapomínaje, že už mi neporozumí ani nejstarší, patnáctiletá spolucestující, vyvodil jsem spojitost onoho pólového paradoxu se singularitou, bodem, z nějž velkým třeskem vznikl vesmír: „V tom okamžiku taky neexistoval žádný směr, protože bod má nulový rozměr – a nebyl ani čas, protože se nic nedělo a čas je jen následnost dějů...“
Rychle jsem vzpomínal na další podobné záhady, o Achillovi, který nedohoní želvu, Möbiově pásce, ale proč chodit tak daleko? Vždyť těch spojnic nuly s nekonečnem, jak výpočtem definoval Boha Alfred Jarry, se dotýkáme každý den, jen si to málokdy uvědomujeme. Třeba v televizních a jiných zprávách a vůbec v médiích – kde jsou ty doby, kdy to byl jen terminus technicus spiritistických seancí? Nejsnadněji je lze najít ve sportovních rubrikách. Fyzik John D. Barrow ve svých Konstantách přírody cituje zprávu z britské televize: „Proč George Best při zápasu Barcelona – Manchester United opustil hřiště pět minut před koncem zápasu? Chtěl se podívat na videozáznam a nechtěl znát výsledek předem.“ Já jsem si zase vypsal tento citát ze středomoravské přílohy MF Dnes: „Porazit Fulnek? Nebude to lehký soupeř. Nemají co ztratit, protože už jsou smířeni se sestupem, varuje kapitán Holice Tomáš Vajda.“
Ale jsou podivnosti, kterých si všímá málokdo, protože skoro všichni podléhají atmosféře své doby. Například teď v souvislosti s americkým prezidentem. Zatímco svět je jím prý uchvácen, on přijíždí ausgerechnet do Prahy, jež v Americe až dosud hledala spásu před socialistickou Evropou, leč Amerika ji zradila. Zástupce šéfredaktora deníku MF Dnes, který prý čtou Češi nejraději, napsal hned po jeho zvolení: „Západ zatratil Bushe. Zatracuje tím ale i ideje, ze kterých sám vyrostl.“ A před projevem na Hradčanském náměstí: „Přijede Mesiáš Obama s Malým Mnichovem?“ Míněna tím byla nikoli Lisabonská smlouva – ta je, jak víme, Mnichovem bez přívlastků –, ale temné podezření, že by snad hlava vzývané velmoci alespoň pomyslně nepoklepala na základní kámen brdského radaru, pro který naše vláda tolik obětovala: „Ze strany Spojených států by byl takový postup selháním,“ hodnotí komentátor.
Před víc než dvaceti lety se tehdy nejvlivnější část československé společnosti upínala k jinému dubisku. A zavedla nám povinně dokonce jeho televizní program. Jenže i tehdejší dubisko se ukázalo jako práchnivé, do svého čela vpustilo zrádce vlastních idejí. A jeho televize k nám začala šířit ideologickou diverzi. Nepochybný pokrok je v tom, že ani o nejmenším Mnichovu se v té době psát nesmělo.
Zatímco Barack Obama promlouvá z Hradčan ke světu, Češi píší o pimprlovém divadle (zůstaňme u téhož autora). Praha se stává na půl hodiny hlavním městem planety, hlásí reportéři. Ale mýlí se, je jejím pólem, pravým, od nějž na všechny světové strany je doleva.
Ale to už jsem neřekl nahlas, než jsem promyslel, jak to prostě podat, pravila suše prostřední, dvanáctiletá cestující: „Nejedeme náhodou jinou cestou?“ A opravdu, bůhvíjak jsme se ze Strukova ocitli v Žerotíně. „Nevadí,“ řekl jsem, „nějak dojedeme.“ Svítilo sluníčko, skončily jarní prázdniny, začalo jaro.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.