Alexandr Jeništa

Analýza souboje ve skvělém románu

Přední italská slavistka Serena Vitale se ještě za svých studií u proslulého bohemisty Angela Ripellina specializovala na rusistiku a následně i na bohemistiku, které se začala systematicky věnovat po otřesu vyvolaném sovětskou okupací Československa. Do italštiny přeložila Holana, Seiferta, Kunderu, Vaculíka a mnohé další.

Okolnostmi osudového souboje ikony ruské, ovšem i sovětské poezie Alexandra Sergejeviče Puškina se Vitale začala zabývat v 80. letech a v archivech, ať už sovětských, německých nebo francouzských, se jí podařilo najít značné množství autentických dokumentů, do té doby neznámých a nepublikovaných. Výsledkem tohoto bádání je dokumentární román Puškinův knoflík, vydaný v roce 2000 v Miláně, v němž autorka představuje celé předivo souvislostí, jež vedly k nešťastnému souboji Puškina s jeho – tehdy již švagrem – Georgesem d'Anthesem 27. ledna 1837. Hojnou citací z archivních pramenů, především však z korespondence, nastiňuje atmosféru doby, v níž Puškinův život spěl nezadržitelně ke svému konci. V puškinologických kruzích, zejména ruských, resp. sovětských se má už léta za to, že k legendě o duelu básníka se sličným hezounem není více co dodávat. Vina za smrt národního básníka a génia se jednoznačně přičítá svůdci d'Anthesovi a jeho adoptivnímu otci, tehdejšímu holandskému vyslanci u dvora Mikuláše I., velkému pleticháři a intrikánovi baronu von Heeckerenovi; kvůli své koketnosti a povrchnosti bývá nepřímo obviňována i Puškinova krásna žena Natálie Nikolajevna, rozená Gončarovová. Sovětská puškinologie dokonce svého času (60. léta) přicházela s novými a dosti krkolomnými domněnkami o intenzitě milostného vzplanutí Natálie Puškinové vůči gardovému důstojníkovi d'Anthesovi (ve skutečnosti nepřekračujícího přijatelný společenský rámec) či o tajemné neprůstřelné vestě, kterou si tento padouch měl obléci ve chvíli souboje, a zůstat tak ušetřen géniovy kulky (zde vysvětlení názvu románu – podle legendy se Puškinova střela určená d'Anthesovi zastavila o knoflík na jeho uniformě). Vitale ve svém románu zvolna a velmi pečlivě zkoumá a analyzuje značné množství faktografického materiálu, sleduje jej ze všech stran a možných úhlů pohledu a zasazuje všechna nasbíraná fakta do širších společenských souvislostí, majíc na zřeteli morálku a zvyklosti Puškinovy doby, tedy 1. poloviny 19. století. Puškinova génia se jí daří opatrně snést (nikoli sesadit – sic!) z nebeských výšin legendy a vykreslit jej jako člověka rozhodně mimořádného, často nepochopeného a omezovaného, leč rovněž prudkého, vznětlivého, pyšného a ješitného. Stejně přísně a racionálně však zkoumá i osobnost d'Anthese a objevuje v něm kromě povrchního bonvivána a svůdníka i nedospělého a do Natálie Puškinové po uši zblázněného vojáčka.

Zvláštní pozornost věnuje Vitale analýze pomlouvačných anonymů, tzv. diplomů, kterými byl Puškin „jmenován“ velmistrem řádu paroháčů a jež do značné míry způsobily sled událostí vedoucích až k souboji. Navzdory dosavadním teoriím a hypotézám, připisujícím autorství dopisů buď dvojici Heeckeren – d'Anthes, nebo ministru zahraničních věcí K. V. Nesselrodovi, dochází Vitale pečlivým rozborem jak písma, tak stylistiky dopisů k názoru, že jejich původcem je vysoce postavený Rus, a z dalších souvislostí dovozuje, že mohlo jít o samozvaného genealoga, kulhavého knížete Pjotra Dolgorukova.

Klíčovou pasáží románu je kapitola předkládající bravurní textologickou analýzu konceptu Puškinova dopisu baronu von Heeckerenovi, jehož podstatné části se bohužel do dnešních dnů nedochovaly. Serena Vitale se s houževnatostí detektiva pokouší ztracené části doplnit, varuje se však spekulací a své hypotézy konstruuje, majíc neustále na paměti společenské souvislosti, osobnostní rysy zúčastněných, Puškinův styl a jazykovou výbavu a morfologii francouzštiny (dopis je psán francouzsky) – to vše zahrnuje do velejemné rekompozice polorozpadlého dopisu, která by sama o sobě mohla sloužit jako studijní materiál kateder filologie.

V několika zahraničních recenzích bylo lze se o románu dočíst, že Vitale nakukuje pod Puškinovu peřinu nebo že z touhy po senzaci ostouzí Puškina a vyzdvihuje jeho vraha d'Anthese – takový výklad Puškinova knoflíku je rozhodně zavádějící. Precizně vystavěný text románu doplňuje i velmi podrobný a přesný poznámkový aparát, včetně jmenného rejstříku. Senzacechtivý čtenář si však může být jist, že scénky z ložnice Puškinových ani homosexuální běsnění barona von Heeckerena v románu nenalezne. Román italské rusistky Sereny Vitale lze směle postavit k nejlepším beletristickým dílům napsaným na toto téma v domácím, slovanském, resp. ruském areálu – románu Poslední Puškinův rok Stely Abramovičové a Zápiskům sekundantovým Leonida Grossmanna.

Serena Vitale: Puškinův knoflík (orig. Il bottone di Puskin), Euroslavica Praha a Pistorius & Olšanská Příbram 2008, přeložila Kateřina Vinšová, 336 stran, cena 329 Kč.

Alexandr Jeništa (1976) je rusista.

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Alexandr Jeništa

Analýza souboje ve skvělém románu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu