Jan Novotný

Dny velké, dny temné

Proč mne staré komunistky zajímají? Se svým členstvím v KSČ jsem vyrovnán, jaký jsem byl, nemohl jsem jako vzorný žák na jaře roku 1962 odolat výzvě, abych si do ní podal přihlášku, a roku 1970 se ona nemohla (řečeno z její perspektivy) se mnou nerozejít. Snad již na první stranické schůzi na vysoké škole mi přečetli tajný dopis o tom, jak strana nechávala odříkávat vymyšlená doznání a na jejich základě popravovat své vlastní lidi. Tím byl poznamenán celý můj další vztah k ní – utěšovalo mne přesvědčení, že mohu pomoci těm, kdo se zvnitřku snaží o nápravu. Že ještě před komunisty doplatili na jejich vládu jiní, docházelo mi až postupně, neoprávněné výsady, které měl komunista před svými kolegy, mě začaly pálit až v době, kdy o tom ke konci šedesátých let začali mluvit a psát i osvícení komunisté. Sedmdesátá léta, kdy jsem se sám ocitl mezi „občany druhého řádu“, vnímám jako zasloužený očistec a osobně se pro to na svou bývalou nezlobím. Co mne však dodnes udivuje, je životní dráha lidí, většinou blízkých příbuzných, kteří způsobili, že jsem nabídku vstupu do KSČ přijal jako uznání, jehož bych si měl vážit. I na ně zapůsobil Chruščovův projev z roku 1956 a definitivní tečku za jejich „komunismem“ učinil 21. srpen. Ale jak mohli nevidět, co se dělo před jejich očima v raných padesátých letech? Či spíše: jak to mohli vidět, a přece zůstávat upřímnými, byť otřesenými komunisty (nemyslím teď na členství, ale na „víru“)? Snad mi kniha, mezi jejímiž hrdinkami jsou tři čelné komunistky padesátých let a zároveň signatářky Charty 77 (Švermová, Jankovcová, Sekaninová), poskytne nápověď?

Našel jsem v ní především panorama nevšedních lidských osudů. Připomněla mi čísi výrok o ženách jakožto sympatičtější půli lidstva – ve srovnání s obdobnými činiteli mužského pohlaví, o nichž jsem také četl několik knih (jednu z nich napsal samotný Pernes), působí vybrané komunistky vícerozměrně a vřeleji. Snad každá z nich má v životě epizody, kdy ji sledujeme s empatií a se soucitem. (Výjimkou je Marie Kabrhelová, u níž nám autor vylíčil vpodstatě jen služební vzestup zakončený strmým a komickým pádem – po Listopadu soudruzi svou poslušnou soudružku poslušně vyloučili.)

Motivy pro vstup do KSČ jsou u našich komunistek, jak jsem to ostatně viděl i v naší rodině, zhruba trojího druhu. Vede k němu přirozeně zkušenost nerovnosti dané původem – Hodinová, Švermová, Jankovcová, poslední je ovšem sociální demokratka, která chce ještě v Únoru příklonem k levému křídlu vzít komunistům vítr z plachet. U jiných je to intelektuální reflexe této nerovnosti – Sekaninová, Taussigová, Fučíková. Po válce se projevuje obecné okouzlení komunismem, „mládím světa“ – Miková, Kabrhelová, Švorcová. Osobitý je případ Glazarové, který je obzvláště tragický: jedna z nejlepších českých spisovatelek s hlubokým psychologickým vhledem, ale s úzkým politickým obzorem podléhá komunistickému lichocení a nechá se zneužít způsobem, který otráví celý ještě dlouhý zbytek jejího života.

Život starších žen z knihy byl poznamenán krutostí doby – Šverma zahynul ve válce, Sekanina v koncentráku, Fučík, Jankovec a Taussig na popravišti, Sekaninová, Fučíková a Taussigová přežily tábor, z něhož první dokonce dokázala utéct; na poslední čekalo ještě komunistické vězení, do něhož se dostala i Švermová. Tím jsem připomněl, že některé z hrdinek Pernesovy knihy měly silné partnery, kteří pomáhali utvářet jejich „víru“. A lze jen spekulovat o tom, jak by se vyvíjely jejich osudy, kdyby muži přežili válku. Snad by Jankovcovi zůstali věrni sociální demokracii, snad by se Švermovi či Taussigovi dokázali své straně vzepřít ještě před procesy?

Pernesova kniha prozrazuje erudici historika i zkušenost autora literatury faktu. Zvláště zdařilé jsou ty medailónky, u nichž se mohl opřít o osobní rozhovory se ženami a dát nám nahlédnout do jejich vnitřního světa. Tak tomu je v případě Taussigové a Mikové, které se proto zvláště vryjí do paměti a jsou příkladem lidského bloudění, zmoudření i věrnosti. I když rozsah medailonů nutí k omezením, chybí mi u Hodinové její reakce na erozi jistot po Stalinově smrti a u Glazarové role, kterou sehrál v jejím životě lidsky i literárně blízký Jaroslav Havlíček. Kdyby zůstal naživu, možná by ji nesvedl (politicky) Štoll.

Jako pamětník si ovšem neodpustím hledání chybiček tam, kde se historikova kniha překrývá s mou zkušeností. U Pernese jsem našel dvě. Kdysi populární sborník vzpomínek na Fučíka Milenec života neshromáždil „Klusák“, ale Alexej Kusák (jehož novější knihu má autor v seznamu literatury). Z medailonu Gertrudy Sekaninové nabude mladý čtenář dojmu, že k nezvolení Hanzelky a Kohouta do České národní rady došlo po sovětské okupaci, ve skutečnosti se to však stalo již v červenci 1968.

Více mi vadí autorovo občasné sklouznutí k zásadě „O komunistech jen špatně“. O Sekaninovi čteme, že mu vůbec nešlo o spravedlnost, ale o to, aby své klienty na základě svých právnických znalostí uchránil od trestu. Podle mého názoru je nesmyslné to vyčítat advokátovi, ten slouží spravedlností právě tím, že sleduje prospěch obžalovaného. O Fučíkovi autor píše, že ukrytím pistolí do postele svých hostitelů „nad nimi podepsal ortel smrti“. Jak ale víme z kritického vydání Reportáže, Fučík již při odvozu k výslechu řekl gestapákům, že pistolí, které donesl s sebou, nepoužil, protože se mu příčilo střílet lidi zezadu. Donesení pistolí tedy nezapřel a manželé Jelínkovi také nebyli odsouzeni k smrti, i když nepřežili koncentrák. Příklon Jankovcové k disidentům vysvětluje autor její uražeností po dodatečném vyloučení ze strany – první prověrkou prošla –, z textu mi však vyplývá, že se o setrvání ve straně nesnažila a spíše sondovala, co je komise ochotna ještě spolknout. Oběť Slánského procesu, ekonom Jiří Frejka je podle autora „neblaze proslulý“ – většina čtenářů bude sotva vědět proč a čím. (Ani já to nevím.)

Jistě bych nebyl jediný, kdo by v knize tohoto druhu ocenil jmenný rejstřík

Vraťme se však k otázce, jaké poučení a poznání z knihy vyplývá. Nemám pocit, že je to varování před fanatismem. Naopak mi název připadá poněkud klamavý a někdy k jejím hrdinkám nespravedlivý. To platí zejména o nejsympatičtější z nich – Marii Mikové. Miková, která pocházela ze sociálně demokratického prostředí, se podle knihy nechala zlákat do řad komunistů svým mužem. K vysokému postavení se dopracovala až v době, kdy pod pokličkou probíhal ve straně boj mezi liberálním a konzervativním křídlem, a sám Antonín Novotný jí vyčetl „skepsi a pochybovačnost“. Jako místopředsedkyně Federálního shromáždění sehrála významnou roli v srpnových dnech a od radikálnějšího odporování okupaci ji odrazovala jen loajalita ke Svobodovi a Dubčekovi. Její velký den nadešel v září 1969, kdy, jak pěkně říká autor, na zasedání ÚV KSČ „měla možnost své tehdejší postoje zapřít, své názory odvolat, kát se a pokusit se udržet své místo na výsluní, včetně výhod, které z toho vyplývaly, a slušného platu“. Svůj statečný projev zakončila slovy: „Mám zdravé ruce a půjdu pracovat kamkoliv. Odkud jsem vyšla, tam se vrátím!“

Ale i u ostatních žen bych mluvil spíš o dočasné obluzenosti ideologií (Švermová), výstřední horlivosti (Spurná či Švorcová), neschopnosti odolat lichotkám (Fučíková či Glazarová). K fanatičce má nejblíže Taussigová, ale právě jí „fanatismus“ umožní hrdinský čin: nepoddá se a nepřijme určenou roli v procesu se Slánským. Dosud věřící straně si vykládá nátlak vyšetřovatelů, aby se přiznala k neexistujícím zločinům, jako zrádcovské spiknutí. Když pochopí pravdu, zhroutí se jí svět a pokusí se o sebevraždu. V počínání Taussigové do chvíle zatčení ovšem nevidím jen víru, ale i opilost vlastní důležitostí a mocí. Jestliže jsem označil Mikovou za nejsympatičtější postavu knihy, pak Taussigová mi připadá nejzajímavější – postava, která by mohla inspirovat romanopisce formátu Dostojevského. Ostatně knihy Gordický uzel a Velikánky, které sama později vydala pod jménem Jarmila Janovská, budou jistě zajímavé. Zatím jsem od ní na internetu našel pěknou pohádku, jednu z těch, které vymýšlela pro svého syna ve vězení. Do její hrdinky, zbrklé a na svá předsevzetí lehce zapomínající Jakubky, určitě vložila něco ze sebe samé. (V době, kdy posílám článek do tisku, mám už přečtené i Velikánky, povídky o ženách vězněných nacisty i komunisty. Nechce se mi uvěřit, že jejich autorka byla někdy fanatičkou. Nemohla jí tuto pověst do značné míry vyrobit „strana“, uražená nepřijetím role, pro niž si Taussigovou vyhlédla?)

Souhrnně bych charakterizoval Pernesovy medailony jako příběhy ideových lidí, schopných přinášet svému přesvědčení oběti až po ty nejvyšší, které dějiny a okolí zavedly na scestí dříve, než si to stačili uvědomit. Jak jsem již řekl, vymyká se z toho Kabrhelová, o jejímž vnitřním světě se nic nedovíme. Platí to však i o komunistkách, které zůstaly své straně věrné. Mohla osobně skromná Anežka Hodinová nepozorovat, jak se její soudruzi mění po nabytí moci v nové panstvo? Mohla se Gusta Fučíková lehce smířit s tím, že dílo jejího milovaného muže bude před vydáním účelově cenzurováno? Jiřina Švorcová snad považovala „Antichartu“ za výraz vlastního přesvědčení, ale mohlo jí zůstat utajeno, že většina podpisů je z lidí vyždímána? Komunistky, které byly ze strany vyhozeny spolu s jejím reformním křídlem, ctí, že zůstaly pevně stát mezi poraženými a diskriminovanými, ale i ony jistě mohly a měly prohlédnout dříve. Ludmile Jankovcové nemohl zůstat neznámý teror rozpoutaný proti bývalým spolustraníkům, juristka Gertruda Sekaninová nemohla nevidět, jak komunisté zacházejí s právem. Ani v nejmenším si tu nechci přisvojovat právo soudit ty, kdo žili v těžkých dobách. Zajímá mne, jak už jsem napsal na začátku, proč dobří lidé tak dlouho schvalovali či svým mlčením kryli špatné věci. Snad nejmarkantnější je to u Marie Švermové: je jí jasné a dokáže říci Václavu Kopeckému, že obvinění proti ní a jejímu druhovi Šlingovi jsou obludné nesmysly, ale nevyužije příležitosti vmést to do tváře plénu Ústředního výboru, kde svůj projev zakončí provoláním věrnosti straně a jejím vůdcům.

F. X. Šalda napsal, že dokáže ocenit jen jediný druh hrdinství: když někdo pro věrnost svému myšlenkovému vývoji riskuje ztrátu posledního přítele, který mu zůstal. Při prvním čtení se mi tento názor jevil jako šaldovsky exaltovaný. Zamyšlení nad osudy popsanými v Pernesově knize mi jej však objasňují a potvrzují – je snazší jít na smrt se spřízněnými bytostmi než se samojediný nechat vyobcovat. To je možná podstatný důvod, proč tolik dobrých lidí tak dlouho setrvávalo na zlé straně.

Jiří Pernes: Komunistky s fanatismem v srdci. Gusta Fučíková, Jarmila Glazarová, Marie Švermová, Jarmila Taussigová-Potůčková, Ludmila Jankovcová, Anežka Hodinová-Spurná, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Marie Miková, Marie Kabrhelová, Jiřina Švorcová. Brána, Praha 2006, doporučená cena 239 Kč.

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Dny velké, dny temné

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu