Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Historie poúnorové generace mladých komunistických intelektuálů je dost známá. Díky tomu, že se její příslušníci stali součástí vědeckých, politických, propagandistických a jiných struktur komunistického režimu, s nímž se po léta s většinou dobrými úmysly mýlili, věnovali později svému „úleku z kultu osobnosti“ a svému dalšímu myšlenkovému a mravnímu vývoji dost pozornosti, takže o tomto (sebe)?vývoji existuje dost bohatá literatura.
Méně známá je historie té části intelektuální mládeže, která před únorem 1948 byla názorovým protipólem tomuto „mládí komunismu“. Vyřazena z veřejného dialogu nejen politického, ale i teoretického, uměleckého a vědeckého, vyloučena ze studia, zbavena existence, umlčena a perzekvována zmizela na celá desetiletí z vědomí československé společnosti. O tom, jak tato intelektuální nekomunistická (či spíše protikomunistická) mládež smýšlela, k čemu se upínala, čeho se obávala, v čem viděla své – od svých komunistických současníků zcela odlišné – poslání, to zůstává jen spoře dokumentováno jako vzpomínky dnes už starých lidí, zbavené bezprostřednosti situace a dramatiky vzdorného a často velmi úzkostného prožitku.
O to cennější je svědectví o názorech té části nekomunistické mládeže, které se podařilo po únoru 1948 utéci před čistkami a perzekucemi do exilu. Byla to jen malá část mladých exulantů, kteří se tehdy přes uprchlické tábory dostávali k možnosti pokračovat v cizině ve studiu, přervaném Únorem. Z iniciativy malého kroužku českých a slovenských studentů ženevské univerzity se v roce 1949 zrodil časopis Skutečnost, k němuž se časem přimkli i mladí lidé z jiných konců světa, aby tu dali průchod svému názoru, svému zklamání z postupu demokratického tábora před únorem 1948 i během krize, svému demokratickému přesvědčení a odhodlání pokračovat v boji proti zmáhající se totalitě domova a jeho myšlenkovému i morálnímu zplanění. Časopis vycházel jako měsíčník až do konce roku 1953, kdy se většina členů jeho redakce rozletěla po celém světě. Mnozí pak ještě po celá desetiletí významně působili v exilové kultuře, v Československé společnosti pro vědy a umění (SVU), v akademických, žurnalistických a jiných povoláních jako hlas té části české a slovenské společnosti, která se s ideologií komunismu a s jejím politickým, hospodářským i kulturním systémem nikdy neztotožnila. Přes krátkost své existence zanechala Skutečnost hlubokou myšlenkovou stopu. V jistém smyslu se o několik let později stalo pokračováním této revue Svědectví Pavla Tigrida, který byl jedním z těch, kteří se na počátku padesátých let ke Skutečnosti připojili.
Čísla pěti ročníků Skutečnosti se naštěstí dochovala v některých soukromých i veřejných knihovnách západního světa. Péčí Dokumentačního střediska československého exilu byl nyní z mnoha set článků uveřejněn výbor 169 textů v plném znění, které k vydání připravil Vilém Prečan za spolupráce někdejších spolupracovníků Skutečnosti – Petra Hrubého, Ladislava Čerycha, Zdeňka Sudy aj. Koncem roku 2008 se tak na knižním trhu objevila objemná kniha, které vydavatelé dali výstižný titul: Hluboká stopa. Nezávislá revue Skutečnost 1949–1953. Je poznamenána především upřímným a kritickým hledáním toho, z jakých kořenů vyrůstaly chyby předúnorového politického myšlení, které zavedlo stát a národ do pokořující závislosti na moskevském diktátu. Vyslovují se tu otázky, kde a v čem je třeba hledat intelektuální, materiální, mravní i politické předpoklady k obnovení svobody, národní i lidské důstojnosti a plodné budoucnosti české a slovenské společnosti, v kterou přes všechnu (zdravou) skepsi všichni tito mladí exulanti pevně věřili. Prečanův výběr přináší v tématickém uspořádání do čtrnácti kapitol texty, které svou hlubokou opravdovostí svědčí o snaze vidět problematiku domova i světa bez brýlí ideologie a stranickosti – tak, jak ve své složitosti i neutěšenosti se autorům skutečně jevila. Není proto překvapením, že komunistická propaganda je tehdy zuřivě zatracovala. Kritické názory mladých a jejich myšlenkové výboje nenašly příliš pochopení ani u vedoucích politiků exilu, u nichž vyvolávaly často reakce spíše karatelské.
Vedle témat věnovaných situaci a poslání exilu a vedle rozborů makropolitické situace Evropy a světa – včetně Sovětského svazu a jeho satelitů – se velká pozornost pochopitelně věnovala únorovému zvratu, který pro mladé demokraty znamenal radikální životní přeryv. Hledali proto příčiny, které k němu vedly – poznání chyb dosavadní politiky mělo vést k nalezení zdravější základny pro budoucí život Československa po pádu komunistického režimu. Nehledali „viníka“, jejich kritika měla široký úhel, který zabíral i řadové občany, kteří k porážce přispěli zkorumpovaným myšlením, lhostejností či nedostatkem občanské kuráže.
Za kardinální chybu považovali především ošidnou orientaci londýnského exilu kolem prezidenta Beneše na Sovětský svaz. Provázel ji důvěřivý optimismus, že SSSR se mění, že se „demokratizuje“ a bude schopen po válce spolupracovat se Západem v míru. To byl hluboký omyl. Stalinova podezíravost a expanzivní politika přivedly v krátké době svět k nové vážné konfrontaci, v níž jsme se octli v situaci vazalů Sovětského svazu. – Velkým handicapem se ukázala i nestatečnost našich politiků zkorigovat tuto nevýhodnou orientaci přijetím Marshallova plánu v roce 1947, který by byl posílil naši pozici vůči sovětskému expanzionismu. Ukazuje se na příkladu Finů, kteří se proti sovětskému tlaku odvážili statečného odporu, a dosáhli tak alespoň čestného vyrovnání. Na rozdíl od nich kapitulovala československá politika dříve, než vůbec zkusila, jak neústupná je sovětská hrozba. Zápas byl vzdán dříve, než byl začat. – Dalším vážným omylem naší politiky bylo přijetí komunistických představ o politickém uspořádání, založeném na koncepci Národní fronty. Do politického života byly připuštěny jen strany, které souhlasily s Benešovou koncepcí „socializující demokracie“, ostatní byly zakázány. Vedle voleného parlamentu tu byla instalována instituce, v níž radikální levice měla zřetelnou převahu a v rozhodující chvíli jí také plně využila. – Nejvážnějším nedostatkem zápasu o udržení alespoň omezené demokracie v poválečném Československu se však ukázala nepřipravenost nekomunistických stran na rozhodné střetnutí s komunisty. Nebyl plán, který by předvídal komunistické manévry a v zárodku je potlačoval. Vedoucí politikové nekomunistických stran, kteří podali v únoru 1948 demisi, nedovedli mezi sebou ani dostatečně komunikovat a harmonizovat své kroky. Spoléhali na příslib prezidenta Beneše, že demisi nepřijme a nedovolí žádnou nedemokratickou vládu. Když vážně nemocný a osamělý prezident komunistický nápor nevydržel, neměli žádnou jinou představu jak krizi řešit. Kapitulovali bez boje. Pregnantně to vyjádřil Pavel Tigrid: „Únorový puč je svědectví nejenom o demokratech malátných, ale i o demokratech nevěřících, kteří se dívali, jak totalita ostříhává větve demokratického stromu, a docela se jim to líbilo, pokud nedošlo na větev, na které sami seděli.“ – Mladí intelektuálové kolem ženevské revue však nechtěli jen rozzlobeně ukazovat na druhé. „Nezklamalo jen naše vedení,“ říká se v jednom článku, „zklamali jsme všichni bez rozdílu, nemajíce statečnost mluvit dost hlasitě a bojově ostřeji už doma.“
Za svůj hlavní úkol v exilu nepovažovali „skutečnostníci“ útok na komunistického soupeře a jeho ideologii (třebaže i v tomto ohledu měli bystré postřehy a štiplavé soudy), nýbrž především reflexi své pozice, své myšlenkové, mravní a politické vybavenosti a jejích případných nedostatků. Proto častým námětem jejich úvah bylo téma demokracie. Připomínali si Masarykovo napomenutí, že každá demokracie je jen pokusem o demokracii, protože demokracie v reálném politickém světě se neobejde bez kompromisů. Musí se o ni vždy znovu a znovu usilovat. Nesmí se pojímat jako fatálně determinující schéma, které je dáno jako „historická nutnost“. Demokracie naopak předpokládá aktivní roli občana, jeho duchovní vyspělost a schopnost uvažovat transcendentně, tj. s vědomím, že jsou nadosobní společné hodnoty a ideály, ke kterým je třeba směřovat aktivním úsilím. Karol Belák pro to razil pojem „demokracie intervenující a bojující“: „Demokracia nie je nič, čo ,sa dává‘, čo ,vyplýva‘, čo je v ,ráde sveta‘. Je po výtke ľudským dielom a dielom najkrehkejším, pretože buduje na tom zlomočku ľudstva a človeka, ktorý je slobodný, rozumný a mravný“ (s. 473). Toto duchovní pojetí demokracie jako poslání také morální vyžaduje ovšem značnou dávku tolerance a uměřenosti, jinak vyvstává nebezpečí fundamentalistické neústupnosti. Demokracii nelze vnucovat, musí být spontánním výsledkem společné vůle. Toto náročné pojetí vyvolává ovšem hned otázku, zda morálka je lidským produktem, či zda patří k vrozené výbavě člověka, která předpokládá mimolidského původce, který ji člověku dal jako závazné měřítko chování a života. Převažující názory ve Skutečnosti se vyslovují – ač ne výlučně – pro racionalismus a empirismus osvícenského ražení, a tedy pro lidskou autonomii i v morální oblasti.
Ne všichni ovšem sdíleli tento optimismus, založený na víře v osvícenský pokrok. Ozvaly se také střízlivé hlasy upozorňující na úskalí demokracie. Demokracií se obvykle rozumí státní forma, která má umožňovat, aby veškerou moc ve státě měl lid. Ladislav Matějka však upozorňoval na to, že demokracie ještě neříká, jak má tento lid vládnout. Předpokládá se, že lidu je od přirozenosti vlastní úcta k spravedlnosti, k svobodě, k pravdě – a také schopnost a ochota vládnout si. Na základě toho má většina kvalifikované právo rozhodovat o věcech veřejných. Ale co když většina vsadí na fašistickou nebo komunistickou kandidátku a rozhodne-li se zřetelem ke státnímu blahu, že je třeba zřídit koncentrační tábory a lidové soudy? Co nastane, jestliže vůle lidu bude valnou většinou usilovat o vyrovnání třídních rozdílů, zajištění existenčního minima apod. – místo svobody a spravedlnosti? Matějka varuje před slepou vírou v racionalismus – i mnozí nacističtí vědci podporovali hitlerovský režim, aniž na půdě vědy přestali být racionalisty. Ani nejdůslednější racionalistické postupy nepostulují totiž jednoznačně mravní zábrany a etické soudy, ohled a lásku k bližnímu. Formální, racionalistické pojetí demokracie jako „vlády lidu“, vlády většiny apod. je třeba naplnit aktem svědomí a lásky k člověku, aby nedošlo k její deformaci do podob nedemokratických. V tom je stále jako symbol a výzva pojímáno dědictví Masarykova humanismu. Masaryk ovšem nesmí být jen legendou a frází, ale trvalou výzvou k mravní čistotě a lidskosti, která musí být uskutečňována aktivním bojem proti zlu.
Živým tématem, plnícím mnoho stránek Skutečnosti, se stala otázka vztahu mezi českým a německým národem, jejímž bolestným vyústěním se stal odsun německého obyvatelstva z českomoravského pohraničí. Proti názorům starších politiků, kteří odsun hodnotili pod zorným úhlem historických zkušenosti a ospravedlňovali ho jako nezbytný akt, jímž mělo být dosaženo národnostní homogenity a vnitřní stability státu, vystupovali mladí autoři kriticky a vnášeli do diskuse nová kriteria. Politická, právní i obecně lidská. Pozoruhodné bylo zejména silně zdůrazňované hledisko evropské. V době, kdy se Sovětský svaz ukázal jako expandující imperátor, který ignoruje ducha a vůli národů při bezohledném uskutečňování svých mocenských, hospodářských a ideologických zájmů, je třeba vidět v integraci západní Evropy jedinou účinnou obranu proti sovětskému diktátu a nesvobodě. Nelze přehlédnout, že odsun Němců z Polska a Československa byl Sovětským svazem podporován také v očekávání, že přesun milionů lidí zbavených domova, majetku a práva bude destabilizovat poměry v poválečném Německu, a posílí tak sovětskou arbitrární pozici, o kterou v tomto prostoru usilovalo. Demokratické Německo jako součást integrované Evropy je proto jedinou alternativou k Německu komunisticky imperialistickému. Pod tímto zorným úhlem je třeba také hledat cestu ke smíření mezi Čechy a Němci – a postupně překonávat zášť vyvolanou nacistickou agresí a poválečným odsunem německého obyvatelstva. Zdeněk Dittrich žádal jasné rozlišení mezi spravedlností a mstou: „Budiž jasně řečeno: činy velké části našich Němců po trestu přímo volaly, bylo nutno, ba nezbytno, dáti spravedlnosti průchod. Přísné spravedlnosti – ano, ale nikoli mstě. Mstě na etnické skupině, starcích a dětech a nenarozených včetně.“ Nelze přehlížet, že se tehdy nepřihlíželo k individuálnímu provinění (a bylo to vůbec v té době prakticky zvládnutelné?), nýbrž uplatnila se doktrína kolektivní viny, která způsobila nové nespravedlnost a nová utrpení. Ve smyslu kolektivní viny byli bychom také my všichni odpovědni za přestupky a zločiny, kterých se dopouštěli rabovací gardy a politická krátkozrakost komunistů i demokratů po válce – třebaže jsme se na nich nepodíleli. Je proto třeba projevit více porozumění pro individuální odpovědnost i pro lidskou stránku odsunu, a přiznat, že tu docházelo k politováníhodným surovostem, které svědčily o otupělém citu pro spravedlnost a lidskost. A A trpělivě hledat cestu k vzájemnému usmíření. Jen upřímné hledání pravdy, osvětlování a překonávání předsudků na obou stranách a drobná práce k vzájemnému porozumění mohou přinést politicky i lidsky únosné řešení vztahu československo-německého. V redakčním úvodu k této otázce stojí v listopadovém čísle 1949 (s. 145) slova naznačující směr cesty, který si Skutečnost na tomto poli vytkla: „Niet príčin, aby sme popierali, že máme v otázke nemeckej svedomie boľavé až zlé, že nás odsun a jeho prevedenie ustavične páli. Je to naopak nezvratný dôkaz, že svedomie národa nepropadlo nacionalizmu a že po odprataní prekážok bude možná cesta vpred.“
Jestliže Skutečnost byla odhodlána reflektovat kriticky dosavadní stanoviska na české a slovenské straně, vymezovala se stejně kriticky proti jednostranné sudetoněmecké argumentaci. Vyjadřuje to např. Karol Belák v článku Rozprava o vine a nevine: „História sudetských Nemcov v podaní ich tlače začína „nespravodlivým odsunom“. Že bol predtým Henlein, roky permanentnej zrady na demokracii a štáte, že sudetskí Nemci vytvorili najmocnejšiu a najaktivnejšiu piatu kolónu v Europe, že bez masovej kolaborácie sudetonemeckej menšiny by Hitler nemohol odštartovať svoj útok proti Československu, útok, ktorým začínal reťaz vyslovenej agresie, o tom všetkom sudetská tlač zaryte mlčí. – Na tejto báze je akákoľvek dohoda vylúčená.“ (s. 190) A dochází k závěru: „Pôvodca odsunu sa nenazýva Roosevelt, Beneš a dokonca ani Stalin, ale Hitler. Nie je a nemože byť vinou demokracií, že nezvládli problém, ktorý priniesol niekto iný, že sa neorientovali správne v zmätku, ktorý nevyvolali, že nezvládli situáciu, ktorú nestvorili.“
Dialog, který se rozvinul na stránkách Skutečnosti, nebyl prost omylů a názorových střetů. Nebyl také všemi přijímán jako závazný program exilové práce. V každém případě však toto uvažování svědčí o upřímné snaze dobrat se kořenů selhávání lidského úsilí o takový společenský řád, který by postavil násilí a totalitním nárokům pevnou hráz. Hráz účinných politických institucí podepřenou duchovní připraveností občanů-demokratů. Neboť demokracie není jen forma – je to každodenní úsilí o lepší, dokonalejší a plnější život založený na aktivitě demokratů, na jejich morálce odpovědnosti a živém svědomí. V otupeném svědomí – v tom se mladí autoři shodovali – tkví jedna z hlavních příčin soudobého marasmu.
Toto bolestné hledání příčin selhání české politiky a morálního oslabení národního společenství bylo sledováno domácími komunistickými vrstevníky ženevské revue bez porozumění, ba s vášnivou nenávistí. Oslněni vědomím, že smějí stát na vítězné (a tedy „lepší“) straně společenského zápasu, častovali mladé exulanty slovníkem režimu, který prozrazoval jejich naprosté podřízení bolševické doktríně a propagandě. Tak např. Tvorba přinesla 1. března 1950 článek jednoho z únorových vůdců komunistických studentů na pražské Filozofické fakultě, který – ještě než sám upadl v nemilost strany – stačil vychrlit na jejich hlavy kbelík otřesných špinavostí. Přirovnal je k žákům protektorátního zrádce Emanuela Moravce, kteří pokračují v kolaboraci s nacisty: „Jedině lidé, kteří ztratili lidskou tvář, lidé bez cti a svědomí mohou tak otrle lhát a pomlouvat svůj lid a rodnou zem. Nechť štěkají fašističtí psi ze svého smetiště, nechť jim od tlamy stříká pěna jedu a zášti. Náš národ jde klidně dál po své cestě. Je si jist svým spojenectvím se Sovětským svazem a lidovými demokraciemi. Zná sílu lidové Číny a pokrokové světové veřejnosti. A proti této fašistické sběři, ať už mluví česky, německy nebo i jinak, je namířeno i jeho přátelství s Německou demokratickou republikou, jejíž ideály zvítězí v celém Německu. Přijde chvíle, kdy česky i německy mluvící krysy v západním Německu naskákají v bezhlavém úprku do Atlantiku před hněvem lidu.“ V tomto služebném a primitivně šablonovitém útoku na samostatně myslící exilové intelektuály se odráží celá tragedie mladé generace ideologických a politických stoupenců komunistického režimu. Její příslušníci se po únoru 1948 vrhli s nadšením do zápasu proti „nepříteli“, přehlížejíce velkoryse zločiny „rodné strany“ i tragické selhání vlastního intelektu a svědomí, které nebyly s to, signalizovat spontánně a včas nebezpečí fanatismu komunistické víry. Měřítkem nesamostatnosti těchto tehdejších intelektuálních „vojáků strany“ bylo, že k svému probuzení z lživé ideologie potřebovali ideologický otřes roku 1956 a pak ještě řadu let, než setřásli ze svého vědomí stalinská dogmata a odvážili se jít svou cestou. Záslužné a vydavatelsky pečlivé vydání článků Skutečnosti je tak nejen čítankou stále podněcující k zamyšlení nad nejpodstatnějšími otázkami naší identity, ale i svědectvím o tragickém kontrastu mezi tehdejšími vrstevníky z obou táborů: mezi mladými komunisty, hýčkanými stranou, ale často až bezmyšlenkově zotročenými falešnou ideologií – a svobodným myšlením mladých demokratů v exilu, kteří při těžkém zápasu o existenci v cizině dovedli mezi sebou rozvinout dialog takové myšlenkové a mravní kvality, že si zaslouží být čten i dnes. Tento soubor článků může být i výzvou naší historiografii a publicistice, aby vedle vývoje komunistického reformismu (jehož pozdější fáze byla například pečlivě zachycena v nedávné práci Dušana Havlíčka Listy v exilu) si pozorněji všímala i myšlení té velké části české společnosti, která nejen v exilu, ale ani doma nepodlehla nátlaku ideologie a dále nesla ve svém vědomí myšlenky svobody a demokracie jako naději na důstojnější život po pádu diktatury.
Hluboká stopa. Nezávislá revue Skutečnost 1949-1953. K vydání připravil Vilém Prečan. Vychází jako 3. svazek Dokumentace československého exilu 1948–1989. ČSDS, Praha 2008, 648 stran, cena 360 Kč.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
