Robert Konečný je pozoruhodná osobnost – do roku 1949 vydal čtyři básnické sbírky, patřil k vůdčím činitelům odboje v jeho rané fázi, po zatčení v listopadu 1939 strávil skoro celou válku ve vězení, po válce byl mezi předními autory Kritického měsíčníku a za vlády komunistů si našel azyl na půdě klinické psychologie. Krátce po válce zpracoval a uveřejnil v tisku své zážitky z roku vyšetřovací vazby prožitého na Špilberku a v Kounicových a Sušilových kolejích. Knižně vycházejí jeho vzpomínky teprve nyní v rámci vynikající edice Paměť. Podávají drsný, nesentimentální pohled na situaci vězně, který si musí neustále vytvářet modus vivendi se spoluvězni i vězniteli a v zájmu zachování svého života a záchrany aspoň některých spolupracovníků hrát složité hry. Doslov Petra Kopečného obsahuje zajímavé srovnání s Fučíkovou Reportáží.
Robert Konečný: Jeden z vás, Academia, Praha 2008, 220 s., 295 Kč. -jn-
Sbírka 150 dokumentů před námi oživuje snad nejtemnější období našich dějin – nikoliv sice počtem obětí, ale stupněm, v němž se zlu podařilo ovládnout a zmanipulovat lidi. Interpretace není snadná – nakolik se lidé zapojovali do nenávistných kampaní z přesvědčení, a nakolik ze strachu? A lze vůbec obojí jasně odlišit? Úvodní studie tuto otázku sice neřeší, ale přináší některé zajímavé poznatky – ukazuje například, že zvláště horlivě působící účastníci kampaní si vykupovali dřívější hříchy, kdy se za první republiky rouhali Stalinovi nebo projevili nápadnou servilnost za Protektorátu. Důležité je také upozornění na jemnější nuance, které lze při pozorném čtení projevů souhlasu s procesem najít. Pozorného čtenáře upoutá třeba dokument 49 obsahující 18 stanovisek profesorů holešovského gymnázia – ani jeden nepožaduje smrt obžalovaných, ale většinou jen „spravedlivý rozsudek“, někdy dokonce jen „náležité potrestání podle výše provinění“, což už může být vyjádřením jisté distance. Při jejich čtení si uvědomíme, jak byla léčka režimu zároveň rafinovaná i primitivní – vytvořil situaci, kdy nepřidat se ke kampani znamenalo upadnout do podezření ze schvalování „zločinů velezrádců“ či z totální nedůvěry v komunistickou propagandu a justici. Přesto úniková cesta existovala – těm, kdo se přihlásili k zásadnímu nesouhlasu s trestem smrti anebo doporučovali dát přednost milosrdenství před neslitovností, se režim mohl pouze pokoutně mstít. Takových lidí se nenašlo mnoho a zdá se, že to většinou byli lidé nepatřící k „elitám“. Ze známých osobností se z dokumentů dovídáme jen o doktorce Kálalové. Myslím, že jejich osudy by si zasloužily samostatnou knihu.
Pavlína Formánková, Petr Korec: Žádáme trest smrti. Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol., Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2008, 607 s., 460 Kč. -jn-
Přední americký astronom, průkopník snah o hledání mimozemského života, byl roku 1985 pozván, aby proslovil každoroční cyklus přednášek o vztahu vědy a náboženství. Záznam přednášek se dlouho ukrýval v autorově pozůstalosti. Fotografie, kterými doprovázel svůj výklad, byly proto nahrazeny novými, mnohem dokonalejšími. Zajímavosti a někdy přímo provokativnosti autorových úvah však čas neublížil – je věrný skeptickému krédu „vítat vesmír vždy takový, jaký ve skutečnosti je; nevnucovat mu naše emociální predispozice, ale neohroženě akceptovat to, co nám říkají naše výzkumy“. Takový postoj mu nebrání zaujmout chápavý a vstřícný postoj k náboženským tradicím, nedovolí mu však se s nimi ztotožnit a už vůbec ne takové ztotožnění předstírat. Knihu lze číst jako svědectví, jak až blízko se může dostat důsledný skeptik k víře a k Bohu a kde naráží na nepřekročitelnou hranici.
Carl Sagan, Druhy vědecké zkušenosti. Osobní pohled na hledání Boha a vesmírné inteligence, Práh, Praha 2008, 223 s., 298 Kč. -jn-
Klára Pataki (1930) je výraznou reprezentantkou moderného slovenského sochárstva. Študovala na Pedagogickej fakulte UK v Bratislave kreslenie a maľovanie u národného umelca prof. Jozefa Kostku, neskôr na VŠVU (oddelení monumentálneho sochárstva) u prof. Fraňa Štefunka. Historik umenia Ľubomír Podušel pripravil pre vydavateľstvo, ktoré sa programovo venuje výtvarnému umeniu, skvelú knihu, pútavý príbeh tvorcu a „jeho“ hmoty v mnohých nuansách vzájomného vzťahu a vzťahu k okolitej realite. 235 strán ponúka vyslobodzovanie matérie, jej zmocňovanie sa. Sochárka sama hovorí, že hmotu musí najprv „uvravieť“, „pracovať v súlade s tónom a rytmom vlastných citov a myšlienok“. Skrátka bronzu, drevu, kameňu alebo sadre treba vdýchnuť život vlastnej reči, nech prehovorí aj socha. Potom možno vstúpiť do rozhovoru, keď ktosi potichu rozpráva a niekto iný rovnako potichu načúva. Rozhovor je tu vždy istým druhom stretnutia, „podstatným životným spojením“, mnoho ráz vzťahom matka – dieťa, žena – muž, tvarovo jednoduchým a obsahovo hlbokým. Pataki ako dialogický tvorca a vzápätí strážca pokoja svojich plastík siaha po výrazových prostriedkoch humanizujúceho symbolizmu. Znaky a inotaje jej sochárskeho umenia sú všeobecne čitateľné. Takto sa javí aj kresliarska tvorba. Kresby sa rodia po širokých, vzdušných i úsporných ťahoch mäkkého štetca (zavše v kombinácii s úzkou, energicky vedenou linkou), namočeného do čierneho, hnedého i modrého tušu, rozotretého po bielom kartóne. Kresby Kláry Pataki zachytávajú ženské a mužské postavy, zahalené intimitou vzácnej, no akoby trvalej chvíle. Aj v tomto prípade ide o vyjadrenie spoločného bytia, o gesto súznenia, splynutia, zakaždým naznačeného aj predimenzovanou dlaňou, ktorá ponúka útechu, objatie, poskytuje pocit bezpečia a súnaležitosti. Inou kapitolou sú monumenty pre mestské celky a urbanistické komplexy. Pripomeňme aspoň Pomník obetiam 2. svetovej vojny. Vznikol v roku 1994, nachádza sa v Gabčíkove a je dramaticky neobyčajne naliehavý, úžasný vo svojej desivej pravdivosti, zatiaľ čo realisticky štylizovaná viacfigurálna plastika Život v mieri (z roku 1983, na Nám. Slobody v Žiari nad Hronom) vyhovuje skôr kritériám vtedajšieho politického a spoločenského poriadku. Reprezentatívna monografia obsahuje všetko, čo má obsahovať: okrem obrazovej časti katalógy samostatných a kolektívnych výstav, biografiu, bibliografiu, štúdie, články a recenzie, úvahy sochárky... A zhrnutie v angličtine, franzúzštine a nemčine.
Ľubomír Podušel: Klára Pataki, FOART, Bratislava 2008, 235 s., cena a náklad neuvedené. -mah-
Druhá knížka básnířky, fejetonistky a překladatelky Yvety Shanfeldové (viz Listy 5/2004), narozené v roce 1957 v Dejvicích; později s rodiči a sourozenci emigrovala do Kanady, pak se přestěhovala do USA; s manželem a třemi dcerami žije v New Jersey. Už jako studentka anglistiky na univerzitě v Pensylvánii získala první cenu v literární soutěži. Dnes se podle vlastních slov věnuje výhradně literatuře, klavír dokonce prodala. Čtenáři ji znají i z Literárních novin, Labyrintu, Hostu či Tvaru; její zamyšlené povídky, fejetony utkví na dlouho v paměti. Poslední sbírka není výjimka, je nenápadná a útlá, rozdělena do tří částí, které se prolínají: Snítka jitrocele, Noční duhy a Cherry Hill, patrně Třešňovka, kde autorka bydlí v domku se zahradou. Publikace je pěkně graficky upravena, její blízcí doprovodili knihu černobílými fotografiemi. Verše jsou autobiografické, neokázalé a střídmé, překvapují nepravděpodobnými spojeními. Hned první báseň Cizí advent vyvolá pozornost: „Čas přepisuje deník na snář / déšť na souš, kde stromy / odzvánějí dni a přítomnost...“ Vzpomínka? Stesk? Obojí. Kdo žije dlouho v jiném jazykovém prostředí, ví, co znamená odtržení od mateřštiny. V poslední době píše Shanfeldová výhradně česky, jazyk znamená pro ni nepochybně spojení s domovem. K jejím tvůrčím principům patří významové přesahy a působivé rozlamování slov, silný dojem zanechávají protimluvy; jen namátkou cituji šedou svátost. Básně jsou psány humorně a láskyplně. Čechoameričanka dokonale ovládá to, čemu F. X. Šalda říkával „vnitřní krajina“ nebo ještě lépe: jitřní zrak. Její básně jsou miniaturní příběhy, na každém místě se odehrává něco podstatného a vždy slyšíme hudební dozvuky „podlouhlou tmou...“ Je i další podstatná dimenze básnického prostoru: bloudění, osamělost, blízkost i dálka; stále se někam spěchá, jde nebo jede; báseň je útěk do slov, útěk do vlastního světa.
Yveta Shanfeldová: Místo nedělí, Mapa, Brno 2008, 72 s., 120 Kč. -chateau-
Básně intenzivně generační, jako například s verši „Tam stopem. A kudy zpět? / Zbyla mi už jen stovka. / A Světovka číslo pět: / Stanice Krečetovka“. Deníkové záznamy jako svého druhu básně v próze, láska k mnoha místům, obvykle neidealizovaným, ale hluboce vtisknutým do mysli přímými zážitky i literaturou. Víra, někdy samozřejmá, jindy těžce obnovovaná. Ve sbírce je velmi přítomna básníkova a překladatelova láska k Polsku (Velkému knížectví litevskému?), a to nejen v reáliích (Šetejny, Grodno, Lublin), ale myslím, že inspirativní a sympatický ohlas polské poezie bychom naši i v poetice samotné a v drobných narážkách (parafrázích?). Jen zkusmo: možná je sama titulní báseň Uvidět Znojmo inspirovaná slavnou básní Jet do Lvova Adama Zagajewského? V každém případě je to také jedno z významných setkání českého básníka s polskou poezií.
Jiří Červenka: Uvidět Znojmo, Opus, Zblov 2008, 72 s., náklad 300 výtisků, cena 198 Kč. -vb-
DVD navazuje na úspěšnou olomouckou publikaci Panorama české literatury (1994). Autoři – původní i ti, kteří se přidali později – se nyní snažili reagovat na kritické ohlasy, které se ovšem vyskytly také. Podle vlastního sdělení pracují i na nové verzi knižní, jež by měla představit další pokrok mnohaletého projektu (a jistě bude narozdíl od DVD běžně ke koupi). Nelze tu vyjmenovat všechny přednosti příručky, rejstříky, medailony autorů aj., ale zmiňme aspoň tři věci: neobyčejně bohatý obrazový materiál, mimořádnou vymoženost, jakou jsou ukázky z filmových adaptací literárních děl, a pozornost věnovanou písemnictví zemsky českému, ale psanému v jiných jazycích než česky. V základním textu lze ovšem na monitoru počítače listovat jako v knize.
Lubomír Machala, Erik Gilk a kol.: Panorama české literatury. Literární dějiny od počátku do roku 1989, Univerzita Palackého, Olomouc 2008, DVD, neprodejná interní publikace. -vb-
Toto dílo doplňuje knihy o pramenech (Listy 3/2005) a vodopádech (4/2008) na nezamýšlenou trilogii o tekoucích vodách naší země. Specifický půvab každé knihy nejlépe oceníme v rámci trojice – první z nich klade důraz na osobní zážitek hledačů pramenů, v druhé je podstatná vědecká složka – vznik, vývoj a klasifikace vodopádů, v této poslední jsou soutoky nazírány hlavně očima turisty, kterého zajímá i jejich širší okolí. Fotograficky i slovem je zachyceno padesát osm soutoků. Také ony mají své osudy – některé si uchovaly přírodní ráz, jiné byly spoutány regulací a některé dokonce zmizely pod hladinami přehrad. S pomocí knihy se nám většinou podaří stanout na ostrohu a smočit každou nohu v jiné vodě.
Vít Ryšánek: Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska, Libri, Praha 2006, 240 s., 290 Kč. -jn-
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.