Ladislav Puršl

Levý Hradec

Básníci a jejich místa (2)

Severně od Prahy, na levém břehu Vltavy, nedaleko za Roztokami leží na nevelkém ostrohu nad Vltavou Levý Hradec a přilehlá obec Žalov. Místo s prastarou tradicí, zvláštně čisté a zároveň tajuplně nepřístupné. Bylo osídlováno od pravěku, svou polohou, a zřejmě nejen díky ní, vybízelo obyvatele k vytvoření těžiště, kolem kterého se více či méně soustředily síly kulturní i náboženské. Stávalo uprostřed hájů zasvěcených bohyni Moraně (dodnes se část Žalova nazývá Podmoráň, neboť pod nedalekým vrchem Řivnáčem byl takový háj), nacházelo se tu slovanské hradiště, s příchodem křesťanství do Čech zde pak vyrostl kostel svatého Klimenta, který nechal v devátém století na místě pohanské svatyně postavit kníže Bořivoj. Kostel je považován za první křesťanský kostel v Čechách. Drobné doklady o Bořivojově křtu a jeho návratu z Velké Moravy na Levý Hradec s knězem Kaichem nalezneme v pramenech z 10. století, v tzv. Krátkém sepsání o sv. Cyrilovi a Metodějovi i pokřtění země české i moravské, v Kristianově legendě; podle tradice kostel světil sv. Metoděj, místo se stalo význačným přemyslovským sídlem. Kosmas ostroh nazývá parvum oppidum, podle Kroniky byl na Hradci v roce 982 zvolen druhý český biskup Vojtěch, ukrývala se zde sv. Ludmila atd.

***

Krom několika historických skutečností a krom toho, jak Levý Hradec zapůsobil na Václava Beneše Třebízského (díky četbě Levohradecké povídky, která mi kdysi nepřišla nijak zvlášť zajímavá), jsem o tom místě, až do jistého dne, nevěděl nic. Nevím, kdo tehdy vedl mé kroky a jak jsem tam přišel, od první chvíle bylo ovšem zřejmé, že setkání s místem se stalo. Stalo se tiše, nečekaně a silně, jako by si mě Země přitáhla. Uvědomil jsem si, že to, co cítím z tohoto ostrohu, znám z jiných míst – z francouzského pahorku v Chartres, kde stojí stará gotická katedrála, co zázrakem přežila francouzskou revoluci, z vyvýšeniny gotiky v Laonu, ze starého kamenného středověkého města Lauzertte, v neposlední řadě z románského Vézelay. Francouzi tomu říkají „la vuivre“, Angličané to nazývají „earth snake“, jiní hovoří o telurických proudech Matky Země, povšechně bývají tyto a podobné významy shrnovány do toho, co myslíme, že rozumíme pod pojmem genius loci.

***

Že toto místo nějakého svého ducha, génia, má, o tom jsem nepochyboval. Také jsem se tam v prvních měsících pobývání podvědomě začal řídit nepsanými pravidly místa, aby mne přijalo – na skále nad řekou, z jedné strany střežené márnicí, z druhé roklí starého potoka, jsem se pomalu přibližoval k němu a doufal, že ono se podobným způsobem otevře mně.

Ale ono vdechnutí, kterému básníci říkají inspirace, se téměr vzápětí projevilo ve výdechu – básně, které už dlouho nepřicházely, se na Levém Hradci začaly stávat, prolnuly se se skutečnými ději a knížka Mločí mapa je takovým jejich prvním výstupem. Začal jsem si velmi zřetelně uvědomovat rozdíl mezi tím, jakým způsobem a s jakou motivací člověk ovlivňuje a mění prostředí kolem sebe k obrazu svému a s jakou odlišnou motivací a jakým zcela odlišným způsobem ovlivňuje místo člověka – k obrazu společnému.

***

Záznam z deníku: ... Pasti a luky ostružin. Čmeláci poletují nízko u země. Už vím, kam se od bříz nemůže, kde končí vřesoviště a kde začíná vládnout akát. Kde kraluje koniklec. Velké borovici na kraji ostrohu se daří. Za kořeny ji drží ruce dávných mrtvých z popelnicových polí. V noci pod ní tančí studené a teplé víry, v koruně spí drahokamy ptáci.

***

(...) v noci sny až hrůza, nejsou snad jinde tak živé sny jako na Levém Hradci, přes den vítr, vrzají koruny, pod oknem kopýtka hledají, co zbylo veverkám z ořechů, srna na dosah ruky. Loďky ořechů potopené na dně sudu, v narezlém jehličí. Každá malý otvor v kýlu. (...) Pohřbívám pod jabloň skoro kamennou, vysušenou mrtvolku mloka. Malá, černožlutá mumie ustrnulá uprostřed pohybu. Zatížím velkým kamenem. (...) Díval se ze svahu dolů na řeku. Jak vypadá pořád jinak a stále stejně. Ticho, uvnitř ani tón. (...) Po třech dnech přijel – pod jabloní není nic, kámen je odvalený, hrob prázdný. Po mloku ani památky. (...) K večeru vynášel popel, žluté skvrny se pomalu pohybovaly ve stínu u branky...

Ostroh

Kde vyhasla salamandra,

zůstala žlutočerná

mapa na kameni.

Mločí mapa mlčí,

ale jen ona by věděla...

Kudy tu kdysi šly

kuře, kvočna, kuře;

a kam zmizely do země.

(Mločí mapa)

***

Uprostřed noci leží na zemi

a šeptá do kamen ptačí jména.

Komínem ke stromům vystupuje

jemné světlo jako dým.

Jména se násobí, oblékají ptačí šaty,

padají zpět na rty, vzlétají.

(z rukopisu)

Noc dosedá na ostroh

jako na koně.

Z rokle stoupá chlad.

Řeka se vysvlékla

a kráčí vzhůru

korytem starého potoka.

V domě ticho

posunuje po stole

vysypaný tabák.

Hodiny stojí

a mírně se naklánějí.

Tabák vzplane

odraženým světlem z kamen

a rychle zhasíná.

Lampa udržuje stíny

v bezpečném kruhu.

Do ticha v kuchyni pukají

ve vodě slupky cizrny.

(Mločí mapa)

***

Světlo,

které se tam

stává jednou do roka,

trvá pár chvil,

ozáří stráň

a opět zmizí,

jako by to vůbec

ani nebylo,

nebo jako by to ani

nebylo světlo.

Řeka

v té chvíli

stojí ve svém plynutí,

kameny šumí,

mysl vystupuje

z ulpívání,

stromy z kůry,

z dlaní vstává

síť.

My jsme

vzájemně průhlední,

že je námi

vidět krajina,

jako by v nás už

nebylo zlého,

jen okna.

20. 8. 2008,Levý Hradec

(z rukopisu)

Kdo za tmou?

Jabloň rok co rok jen jedno jablko.

Možná pod ní chyběly kosti,

nebo v dráze země dýchal silný kov,

možná za tím byla nějaká nešťastná událost.

Někdy se dole, na druhém břehu,

opilí myslivci snažili zastřelit řeku.

V noci jsem se často ptal,

ale nebyl tam nikdo, nebo více než dva...

Včera jsem ho utrhl, dost veliké

na hvězdu, chutí malinové slunce.

Tobě půl, mně půl. Jediný

úsměv a rokle se zaplnila javorovými listy,

jako by vítr vystlal dráhu

chybějící vody potoka.

19. října 2008, Levý Hradec, Marii

(z rukopisu)

Ladislav Puršl (1976) se narodil v Roudnici nad Labem. Pracuje jako správce depozitáře Sbírek umění 19. století v Národní galerii a jako redaktor a editor pro různé instituce, nakladatelství a periodika. Publikoval v Revolver Revue, A2, Hostu, Welesu, Protimluvu a Souvislostech aj. Byl nominován na Drážďanskou cenu lyriky 2008. Vydal sbírky Paměť vody (2004) a Mločí mapa (2008). Věnuje se drobné grafice. V posledních letech žije v Praze a na Levém Hradci.

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Puršl

Levý Hradec

Ostroh

Noc dosedá na ostroh

Kdo za tmou?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu