Pavel Rozsíval

Z cyklu Situace

Co vás přivedlo k fotografování?

V roce 1989 jsem podědil kompletní fotovybavení i s temnou komorou. Jedním z předcházejících podnětů bylo, když se mi do rukou dostala kniha Daniely Mrázkové Příběh fotografie a já byl fascinován vypovídající silou snímků nejlepších světových autorů.

Jakým žánrům jste se věnoval?

Nejdříve jsem se zaměřoval na krajinu a zátiší. Od počátku mě také lákala proměna nasnímané reality pomocí montáže. Pokoušel jsem se prostoupením dvou negativů o vytvoření nové skutečnosti. Od konce 90. let jsem se naopak zabýval nearanžovanou dokumentární fotografií.

Má sociálně laděný cyklus, z něhož otiskujeme ukázky, nějakou ústřední myšlenku?

Snažil jsem se v něm postihnout a porozumět proměně společnosti. Zachytit život v kapitalismu s jeho klady i zápory.

Fotografujete záměrně v cyklech?

Vydaří-li se fotografie, snažím se ji rozvinout, rozšířit úhel pohledu, zobrazit z více stran. Pokud je už snímků víc a vypozoruji nějaký sjednocující prvek, řadím je do tematických souborů. Při fotografování dokumentů spoléhám na intuici a předvídavost. Před fotografováním výtvarného motivu si kreslím skici, ale striktně se jich nedržím a přizpůsobuji se okolnostem.

Čím se zabýváte nyní?

Pracuji na barevných portrétech lidí v jejich prostředí. Jsou to populární osobnosti, ale i úplně neznámí obyčejní lidé, kteří jsou ale mnohdy velmi zajímaví a překvapiví. Také jsem se vrátil k počítačově manipulovaným aktům na pomezí fikce a reality.

Jaký je váš vztah k barevné fotografii?

Upřednostňuji to, co je vhodné pro daný účel. Barva dokáže vytvořit perspektivu i atmosféru, ale může i roztříštit kompozici a odvést pozornost od záměru. Černobílá fotografie neumí podat kompletní informace, zato ponechává větší prostor pro fantazii.

Co znamená nástup digitalizace pro uměleckou fotografii – devalvaci, nebo výchovu veřejnosti k vnímání vizuální estetiky?

Digitální přístroj je jen další technickou inovací, kterou si fotografie ve své historii prošla vícekrát. A vždy platilo, že nová technologie je nástroj v rukou člověka, kterým může vytvořit umělecké dílo, anebo nevkusný kýč. Dnes skoro každý vlastní fotoaparát, došlo tedy k obrovské demokratizaci, každý člověk se může pokoušet o tvůrčí umělecké záběry a záleží na něm, zda na sobě bude pracovat, citlivě vstřebávat zážitky, a pak případně podá přesvědčivé svědectví o své vnitřní pravdě.

-tt-

Pavel Rozsíval (1960) navštěvoval na ZUŠ v Olomouci ateliéry malby Vladimíra Ženožičky a fotografie Mileny Valuškové. Poté vystudoval Institut tvůrčí fotografie FPF při Slezské univerzitě v Opavě. Nyní pracuje jako fotograf ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Ve volné tvorbě se pohybuje od subjektivního dokumentu (Situace, Studie) přes inscenované portréty (Setkání) až po výtvarně koncipované akty v krajině (Výkleky). Samostatně vystavoval např. v Olomouci, Moravské Třebové, Ostravě. Jeho práce byly zařazeny do kolektivních expozic Krajina, Světlo – Čas a Tvar, Kouzelné brýle, Barevné a černobílé rozhledy a Absolventi. Více o něm na: http://rozsival.olomouc.com

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Rozsíval

Z cyklu Situace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu