Slovensko-český dvojhlas místo vzpomínky

Ivan Kadlečík

Sloboda celkom bez nádeje

„Kdybych měl svůj postoj charakterizovat, zjišťuji, že bych si musel říkat menšinář. Vždycky jsem byl příslušníkem menšiny, a taky jsem k menšině, nebo lépe k těm, kdo stojí stranou moci, tíhnul. Na Slovensku – tam jsem se narodil a prožil prvních šestnáct let – jsem byl dítě českých rodičů; z Hlohovce jsem přišel do Staré Turé, kde jsem kamarádil hlavně s Cikány. Jeden z nich, Jožo Kýr, byl můj největší kamarád. Chodili jsme spolu pásat a občas i krást – jen hrušky a jablka; Jožo měl totiž tolik taktu, že na husy a slepice chodil sám, anebo s jinými, na které nemohla padnout taková hanba, jaká by padla na nezdárného syna pana poštmistra. Ve škole, hlavně na gymnáziu v Novém Městě nad Váhem, jsem opět patřil k menšině několika Čechů a řady Židů, z nichž většina, jak jsem se pak dověděl, zašla v plynu. V Čechách, kam jsme odjížděli pár dnů po 15. březnu 1939, mi zase nadávali do Slováků a já se pral... Pomohlo to, ale Slovákem jsem pro domácí poličské Čechy už zůstal. Atakdále, včetně toho, že jsem se ocitl mezi vyřazenými znovu po roce 1948 a ještě jednou o dvacet let později, nemluvě o dnešku.“

Mám rád tých, čo stále žijú v diaspore, lebo tak oťažievajú, a vážim si, až po zaľúbenosť, malé múdre knižky, husté ako agátové drevo, preto som sa až zachvel, keď z Francúzska, kde pán Vladislav žije a tvorí od roku 1981, prišla asi sedemdesiatstranová, typograficky prosto ako krása upravená publikácia Sny a malé básně v próze, venovaná mi „v přátelství na dálku“. Nikdy sme sa s pánom Vladislavom nestretli (to bratstvo duší navzdory priestoročasu!), nepísali si, ale počúval som ho dychtivo a často zo zahraničného rozhlasu, čítal jeho samizdatové a exilové práce, tie brilantné a intelektuálne prenikavé miniatúry. A často som sa na neho závistlivo, ani o tom nevie, hneval: lebo čo som si myslel a namáhavo tesal dlátom do jazyka, on už vyslovil a presnejšie sformuloval – predbehol ma.

Sny a básne krehké. Rozhádzané sny – ako sny bývajú? Nie. Filozofické poznania a výpovede, cizelované, brúsené ametysty, vyleštené do žiarivej pointy poetických úvah. Básne v próze? Ani tento názov sa nezdá presný. Rusi tomu, ak sa nemýlim, vravia belyje stichi (blankvers); možno sú to proste len texty, drobnokresby, slovné rytiny, rapsódie, moje obľúbené perfektné miniatúry, dokonalé a horúce okamihy večnosti. Keby na tom záležalo! Duch sa nesprace do škatuľky žánru a označenia: tak ako ľudské telo nie je väzenskou klietkou duše v Platónovom chápaní; možno má skôr – opak – pravdu Kafka: „Co když je to tělo, ta prázdná klec, kdo se vydává hledat kouzelného Ptáka Ohniváka? Co když je člověk především touhle cestou klece za duší?“ Klec se vydala hledat ptáka – bez neho totiž ona nie je ničím, stráca zmysel a poslanie.

O čom je teda táto rozsahom malá knižka? Presne povedané: o všetkom, lebo všetko je smrť. O všetkom, čo sa človeka nostalgicky týka. Skeptické (jedine možné) hľadanie a melancholické účtovanie v prichádzajúcom čase, keď namiesto cudzej položíš hlavu na svoju pažu, aby si v spánku nebol sám. More a slnko v kvapôčke dažďovej. Strom je malý les na jedinom koreni. Učiť sa umierať odjakživa a usilovne, lebo umieranie: „A to je také hlavní, ne-li jediný předmět toho nemožného počínání, jímž je psaní. Psaní posledního slova, proti všem, včetně sebe sama, proti tomu, co udělali z člověka v těchto časech...“ A zúfalé plynutie toho, čomu niektorí rečú čas: „Jen abys zastavil ten úprk, jen proto stavíš tuhle dětinskou hráz ze slov...“ Literatúra je vnútorný zrak slepca (biela palička, vlčiak pes), tykadlo oslepeného ľudstva. Slepý veštec Teiresiás. Je tu Borges a je tu Baudelaire a Halas, je tu detstvo pri Váhu a jazyk, príroda, priatelia, Lao c‘, stromy...

Prečo sa človek tvorca stále ešte namáha, keď presne vie, že perspektívy niet. „Sám pro sebe, pro své vnitřní uspokojení, pro tu zvláštní svobodu bez jakékoli naděje.“ Áno. Ak je tu ešte nejaká nádej, potom sloboda žiť a tvoriť a radovať sa, áno! a trpieť a ľúbiť nie je eticky čistá, bez postranných úmyslov a vedľajších lacných ziskov: nie je sama sebou, sám sebou nie je ani človek. V jeho zlate je akoby primiešaný veľmi cudzí prvok. Je to tak ťažšie, takto žiť, no iba ťažký údel má hodnotu a zmysel.

Čo umiera posledné, je mocnejšie než nádej. Je to človek.

December 1990

P. S. V exilovom štvrťročníku Acta som našiel v roku 1987 (J. V., Acta. Čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, rediguje Jan Vladislav za spolupráce Jiřího Gruši a Viléma Prečana, Dokumentationszentrum, Schwarzenberg 6, D-8533 Scheinfeld, ročník 1, číslo 2, léto 1987, s. 34–36) jeho recenziu mojej samizdatovej knižky Rapsódie a miniatúry. Osobne sme sa stretli až v októbri 2003 v Prahe v Slovenskom inštitúte, keď sa uvádzalo tretie oficiálne vydanie Rapsódií a miniatúr.

Kam spěchají ty květy, pýta sa dávny čínsky básnik Tu Fu v malej knižočke, ktorú mi vtedy venoval jej prekladateľ Jan Vladislav.

Osemdesiatšesťročný mysliteľ, básnik a esejista, prekladateľ z mnohých jazykov zomrel v Prahe 3. marca 2009.

Jan Vladislav

Nové knihy – Pro memoria

Ivan Kadlečík, Rapsódie a miniatúry, Edice Petlice, 144 stran, Praha 1987

Už sám dlouhý čas, který Rapsódie a miniatúry potřebovaly ke svému dozrání, říká mnoho o jejich rázu. V dnešní době úporného shonu za životem a úspěchem je jistě výjimkou knížka, která to první v sobě docela přirozeně má a to druhé nehledá, a tak si může dávat na čas a růst celá dvě desetiletí po svém, to znamená list po listu, větev po větvi, málem jako ty stromy, o nichž Kadlečík mluví s takovým procítěním a především porozuměním. Asi polovina knihy, připomíná autor, vznikla v sedmdesátých letech; a v této první verzi vyšla také r. 1976 v Edici Petlice pod názvem, který má dodnes. V dnešním vydání byl pouze první útlý svazek rozšířen o další texty, napsané, jak uvádí Kadlečík v závěrečné poznámce, „po menší pomlčce – nadýchnutí? – z víceméně náhodného popudu v letech 1984–1987“.

Ale i tak je těch próz jen asi šest desítek; a je-li dost ojedinělé jejich dlouhé zrání, je právě tak ojedinělý i jejich ráz. Váhám vůbec ty krátké, většinou stránkové nebo dvoustránkové texty nějak blíž označit, protože se příliš vymykají ustáleným žánrům běžných poetik. Jsou to zrovna tak zamyšlení jako apostrofy, krátké homilie jako básně v próze, vzpomínky jako vyznání, přírodní črty jako minutové povídky a ještě leccos jiného, co tvoří vespolek osobitý útvar, odpovídající Kadlečíkově osobité vizi člověka a světa.

Tato Kadlečíkova osobitá vize člověka a světa je nepochybně také to hlavní, co Rapsódie a miniatúry nabízejí čtenáři k zamyšlení a co z nich přes značné rozpětí doby jejich vzniku a repertoáru jejich námětů vytváří ucelenou knihu. Nezáleží přitom příliš, zda ji čteme tak, jak jdou jednotlivé texty za sebou, nebo zda se dáváme vést náhodou a intuicí jako třeba při čtení básní – nebo taky jistých knih Friedricha Nietzscheho, tuším že jediného filozofa, kterého Kadlečík dost překvapivě cituje jménem. Krátce, jednotlivá čísla Rapsódií a miniatúr obstojí dobře i samostatně, ale jejich plný význam vystoupí, teprve když je pročteme všechny.

Důležitým jednotícím živlem Kadlečíkových próz je jejich konkrétnost. Všechny vycházejí z živého, stále obnovovaného kontaktu se skutečností, tou nejprostší a nejskromnější, každodenní skutečností, v níž žije, ať už má podobu půdy, kterou přerývá, stromů, které vysazuje nebo kácí, včel, o které se stará, rodiny, zejména dětí, které vodí ke křtu nebo na pohřby, ale také všech známých a neznámých předků, kteří představují jeho kořeny, jeho fyzický i duchovní rod, jeho osobní i nadosobní tradici, jež se v jeho případě vyznačuje navíc osobitými rysy slovenského evangelictví. A právě tak konkrétní je Kadlečíkův kontakt s duchovním světem, s knihou, jejímž symbolem jsou staré rodinné kancionály, nebo s hudbou, kterou doslova ztělesňují varhany, o nichž dovede nejen se zanícením mluvit, ale také na ně hrát a dokonce je ladit a opravovat. O tom všem mluví jeho prózy, věcně, prostě, samozřejmě, s bezpečnou znalostí věci, ale také netajeným zanícením. Právě to, tato věcnost i to zanícení, tvoří u Kadlečíka pevné pouto mezi jedincem a kosmem: Rapsódie a miniatúry patří ke knihám, dnes dost vzácným, které člověku naznačují, že lze být v tomto světě doma.

I Kadlečík ovšem ví o věcech, které nám v tom brání. Jednou z nich je nepochybně stále větší nadvláda slova nad skutečností. Je to jev, ke kterému se Rapsódie a miniatúry vracejí stále znovu – a zcela právem: jde totiž o jeden z nejaktuálnějších problémů dnešního života, zejména života v zemi, kde žije autor Rapsódií a miniatúr. Orwell pro to vynalezl neologismus newspeak, Francouzi tomu říkají – prý pod vlivem polštiny – langue de bois, tedy dřevěný, nebo snad lépe dubový jazyk, Czesław Miłosz to v podtitulu své eseje Zotročená myšlenka nazval logokracie, Ivan Kadlečík to pojmenoval metajazyk. A hned názorně vysvětluje, co tím myslí: „Jako primitivní kmeny vystačíme, zdá se, málem s desíti nebo dvaceti slovy. Diskutér v rozhlase asi čtvrt hodiny pohazoval několika slovy, dutými kuličkami (i když předstírají obřadnou posvátnost) – a celková výpověď setrvávala – nekompromisně – na nulovém bodě až do výnosného konce. Při použití libovolného množství odstředěných spojek, částic a neurčitých zájmen lze tak v řeči vystačit s několika málo slovy i několik hodin: teoreticky to vypočítali na počítači a prakticky to dokázali schopnější řečníci a nevinní papoušci, které tu nechci urazit, protože ti nedokážou od přírody používat tvořivým způsobem samostatně spojek, částic a zájmen. Skutečnost se rozplynula, rozpustila nebo vypařila, živá voda změnila svou substanci v páru řídkých a lehkých slov.“

Hned na to jako dobrý pedagog a taky trochu kazatel autor Rapsódií a miniatúr ukazuje na konkrétním případě, v co se v takovém jazyce dovede proměnit i ta nejjednodušší skutečnost, jako třeba chléb: pro rozhlasové a jiné diskutéry je to „přes trvající objektivní problémy realizovaný finální produkt pekárenského průmyslu“. Ve světě, kde vládnou s takovou svévolí pouhá slova, se skutečnost opravdu rozplývá v nic, v takovém světě je opravdu možné a dovolené všechno, protože tam se dá všechno, včetně největších lží, křivd a zločinů, nejen zastřít, ale třeba i ospravedlnit kouřovou clonou slov. Aniž by horlil, aniž by to dokazoval drastickými příklady, Kadlečík ukazuje, jakým smrtelným nebezpečím pro všechno živé je to, čemu říká metajazyk, a uzavírá: „Metajazyk je občanským průkazem vymyšlené skutečnosti těch, které pravá skutečnost nechce a nesmí zajímat: jejich žargon nic nepostihuje, jen kličkuje kolem husté horké kaše. Metajazyk jen beznadějně maskuje ustrašené ignorantství, nenávist k matce skutečnosti, k prababičce hmotě.“

Ivan Kadlečík jistě neměl v úmyslu účastnit se diskuse o smyslu a oprávněnosti tzv. nezávislé literatury v Československu. Přesto však k ní bezděky řekl své slovo: jeho kniha potvrzuje, že prvním úkolem a zároveň ospravedlněním takové literatury je obrana a oslava lidské skutečnosti pomocí lidského jazyka.

Ivan Kadlečík

Jan Vladislav

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Slovensko-český dvojhlas místo vzpomínky

Ivan Kadlečík

Sloboda celkom bez nádeje

Jan Vladislav

Nové knihy – Pro memoria

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu