Jan Novotný

Vyrovnání s minulostí

Při pohledu na stěnu svého pokoje až po strop obloženou knihami mě někdy napadá: které bych si odnesl, kdybych na to měl jediný kufr?

Jistě by mezi nimi bylo Léto na draka od Jiřího Pištory. Vlastně to ani není kniha, ale šestnácté číslo časopisu Veronika z roku 1970. V pohnuté době prošel Pištorův miniromán bez pozornosti kritiků a v současných přehledech autorova díla je pravidelně označen za „knihu pro děti“, snad proto, že byl otištěn v časopise určeném mládeži. Kdybych ale měl jmenovat reprezentativní knihu o nás a pro nás, jací jsme byli, když nám bylo okolo dvaceti, nevzpomněl bych si na nic lepšího než na tento příběh letní výpravy na Slovensko, která se rozpadne pro rozdílnost charakterů. Zejména dvě pasáže mě vždy znovu naplňují obdivem – jedna líčí společné pozorování západu slunce z lesní rozhledny, druhá náhlý propad do blízkosti smrti a rozplývání naděje po zranění osamělého turisty v tatranské pustině. Obojí dokáže autor, do té doby jen básník, popsat s takovou silou a přesvědčivostí, že bych si troufal předpovědět mu budoucnost velkého romanopisce... Kdyby ovšem Jiří Pištora neukončil dobrovolně svůj život v témže roce, kdy vyšla jeho prozaická prvotina.

Vzal bych si také Advent Jarmily Glazarové, jednu z prvních knih, nad níž jsem si kdysi uvědomil, že stojí za to číst nejenom pro děj. Otvírám ji s obavami, zda nebudu po desetiletích trpce zklamán. Ale opět mě okouzlí hned první věta: „Nad horami třeskutě jiskří noc.“

Proč, zeptá se čtenář, začínám zrovna vzpomínkou na Pištoru a Glazarovou? V Miráklu od Josefa Škvoreckého se dočteme, jak na jaře 1968 „jeden z mladých talentů, velice bojovný básník Vostřák“ obvinil „kdysi slušnou spisovatelku Burdychovou, kterou naneštěstí straničtí literární vědci zahrnuli bombastickou péčí, takže o sobě ztratila pojem“, z horlivé účasti na kampaních v době politických procesů. Přes literární licenci pamětník rozpozná, že za vymyšlenými jmény se skrývají hlavně Pištora a Glazarová. Jak jsem se nedávno dověděl, tím kolize jejich osudů nekončí. V pozůstalosti Glazarové se uchoval dopis, který jí Pištora napsal několik měsíců před svou smrtí. Je těžké výstižně jej charakterizovat jediným slovem – plně neodpovídá omluva ani odpuštění.

Co k tomu Pištoru vedlo, když po věcné stránce neměl na svém stanovisku co měnit? V době, kdy se již znovu roztáčelo kolo kampaní, si možná uvědomil, že i tažení proti těm, kdo se provinili účastí na štvanici, může snadno nabýt povahy štvanice. Mohl si také vzpomenout, jak snadno si člověk nechal vnutit jazyk, který mu byl cizí. I skromný knihovník musel bojovat za mír a zahromovat proti zrůdnosti imperialistů, které třeba ani neměl rád, ale sám od sebe by to vyjádřil jinak. Může se zdát, že se tu srovnává nesrovnatelné, ale slavná věta říká: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem“, nikoliv „Kdo máš stejnou vinu...“ A třeba nechtěl Pištora odejít z tohoto světa s vědomím, že – byť ve spravedlivém hněvu – zranil člověka, který si už svou vinu odtrpěl. (Burdychová v Miráklu říká, že od doby, kdy poznala lživost procesů, nebyla schopna nic kloudného napsat.)

Zvolil jsem si toto téma s jistými rozpaky: Pascal říká, že nejlepší jsou ty lidské skutky, které byly vykonány s naprostou lhostejností k publicitě, a jejich zveřejnění jim už na dokonalosti ubírá. Ale na druhé straně: máme příkladné činy, kterých je takový nedostatek, zamlčovat? Snad mě ospravedlňuje, že nejsem první, kdo Pištorův dopis prozrazuje – lze si jej přečíst (třeba pomocí internetu) v Listech starohradské kroniky, ročník XIII, číslo 3, září 1990 v rubrice Z literárního archivu.

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Vyrovnání s minulostí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu