Friedrich Krotz

Kapitalismus ničí sám sebe

Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti. Kde je opoziční strana, která by nebyla svými vládnoucími odpůrci vykřičena jako komunistická, kde je opoziční strana, která by opět potupnou výtku komunismu nevmetla ve tvář jak pokrokovějším opozičníkům, tak i svým reakčním odpůrcům?

Tak píší Bedřich Engels a odnedávna opět často citovaný Karl Marx v předmluvě ke Komunistickému manifestu o strašidlu své doby, sjednocení dělníků, v jehož úspěch doufali. Strašidlem dneška je tzv. finanční krize.

V protikladu k tehdejšímu strašidlu Marxovu znepokojuje především dělníky a zaměstnance, a tím spíše ty, kdož žijí na okraji společnosti, zde nebo ve třetím světě. Neboť jim hrozí, tvrdí se, nezaměstnanost, rezignace na spotřebu a konec jakékoliv zdravotní a sociální politiky. I když média vytrvale mlčí o následcích, daňovým poplatníkům postupně dochází, že budou muset po celá desetiletí splácet neuvěřitelné peníze, které stát napumpoval do nemocného bankovního systému. Zdaleka ne tolik naplňuje krize obavami kapitalisty a střihače kuponů, kobylky a génie financování, třebaže to byli oni, kteří vehnali mnohá národní hospodářství do zkázy; kteří tvrdě vypracované přebytky světových národů spálili v nesmyslných spekulacích a proměnili je v šílené prémie pro sebe samé. Pro ně se neplánuje nocování pod mostem, účast na televizním seriálu Jak přežiji jako bezdomovec ve velkoměstě.

Děsivé je na této krizi, že ji dosud poznáváme především podle obrovských peněžních částek, o nichž se vlády domnívají, že jimi zcela nečekaně disponují a jimiž mají krizi vlastně omezit. Nikdo neví, jaké ohrožení přesně je, a už vůbec ne jakou má dimenzi a jaký rozsah – nosná analýza existuje právě tak málo jako odůvodněná strategie. Je snad krize především alibi, aby byli propouštěni lidé, zablokovány mzdové požadavky a chybné spekulace vyrovnány daňovými penězi? Jsou možná dokonce gigantická záchranná opatření sama tou pravou krizí? Daňoví poradci v každém případě už znovu doporučují nakupovat akcie a zejména akcie bank a také opět začal kolotoč vyprazdňovacích prodejů – ideální prostředek, jak získat kapitál ze ztrát jiných.

Krize prý vznikla, poněvadž kupci pozemků nemohli zaplatit své dluhy. Proč potom, zní jedna otázka, kterou sdělovací prostředky a vlády přecházejí, jsou penězi krmeny banky, a ne rodiny a domácnosti, které již nemohou splácet úroky svých úvěrů? Pak by bankovní systém dostal peníze a současně by rodiče a děti nebyli vyháněni ze svých domovů.

Pak by ovšem bylo pravděpodobně zřejmé, že tzv. špatné úvěry nebyly nic víc než malý spouštěč krize. Nebyli to také zákazníci Radiopharmy, kteří přivedli skupinu Merckle do potíží. [Hlavní součástí skupiny L. Merckleho je sice farmaceutická firma Radiopharma, ale její spekulace s akciemi Volkswagenu vedly k obrovské finanční ztrátě. Odtud narážka na automobilového výrobce Porsche.] Spíše to byly obrovité spekulace s akciemi Volkswagenu, za něž musela skupina Merckle zaplatit a na nichž vydělal především Porsche. Krize, pokud tu nějaká je, je výsledkem spekulace a chamtivosti, ziskuchtivosti a bezuzdnosti, přehnaných marketingových opatření a přesvědčování, podvodu a kasinového kapitalismu. Pokud tu krize je, pak to byla asi především krize bank, teď je to krize kapitalismu.

Pokud totiž nyní banky už nepůjčují žádné peníze, třebaže by mohly, je to výsledek procesu učení. Pochopily: je-li v kapitalismu někdo k tobě přátelský, dej si pozor na svou peněženku. Východní Němci se tuto hořkou lekci museli naučit po německo-německém sjednocení. Kdo ti nabízí úvěr, chce především tvoje úroky, i kdybys měl zbankrotovat. Kdo ti prodává cenné papíry, chce tě napálit, i když se to děje od banky k bance. Krize důvěry? Ne. Obava před druhým je založena v důsledném kapitalismu a teď dorazila do jeho středu, do bankovního systému. Nedůvěra bank vůči zákazníkům a nedůvěra zákazníků vůči bankám je strukturálně odůvodněná nedůvěra všech proti všem, i k platným zákonům a pravidlům. Proto je (tato) krize krizí kapitalismu.

Tuto nedůvěru nemůže stát odstranit sebevětšími miliardami. Že se o to pokouší, vyvolává ovšem další otázky. Německo má fungující státní bankovní systém. Ten se skládá z rozvětvené a na všech úrovních působící soustavy komunálních spořitelen, státních oblastních bank, Kreditanstalt für Wiederaufbau (Úvěrového ústavu pro výstavbu). [Kreditanstalt für Wiederaufbau je veřejnoprávní ústav, jenž má investičními úvěry pomáhat střednímu stavu a zakladatelům nových podniků.]

Kdyby šlo o to, aby bylo „volné hospodářství“ zásobováno úvěry, dalo by se to navíc dobře organizovat. Státní banky by přirozeně musely být kontrolovány mnohem lépe než dosud – možná nikoliv politiky, nýbrž spořícími zákazníky. Proč tedy musí stát zachraňovat soukromé banky? Proč nemají ti, kdož vždycky zbožňovali trh, nyní s tímto trhem šťastně zaniknout?

Místo aby peníze z daní ukládala cíleně a rozumně, převádí vláda raději daně příštích generací do dnešního nemocného soukromého bankovního systému. Ve jménu tržního hospodářství je tak tržní hospodářství ničeno. Namísto jmění bankéřů jsou zestátňovány, a tím teprve zespolečenšťovány ztráty bank a ukládány daňovým poplatníkům. Za to je pak stát ještě i kritizován. Ne proto, že pak nebude už mít peníze na životní prostředí, infrastrukturu, sociální spravedlnost nebo vzdělání, nýbrž proto, že chce mít za své peníze trochu kontroly a pokouší se omezovat šílené platy. Z hlediska hospodářských „činitelů“: požadavek nestydatý a nevděčný.

To nám dennodenně objasňují sdělovací prostředky: oznamují, co kancléřka Merkelová předříkala šéfredaktorům a ředitelům vydavatelství už vloni v říjnu při jednom setkání, svolaném k tomuto účelu. Udržují občany v dobré náladě, aby zůstali v klidu. Kolik už bylo do bank napumpováno peněz, kolik miliard bylo vydáno za záruky (a kolik měsíčních „mezd“ podle zákona Hartz-IV to je), to v novinách také nestojí. [„Hartzovy“ zákony, nazvané podle svého iniciátora, měly v Německu přispět k tzv. flexibilitě trhu práce; čtvrtý z nich, Hartz-IV, „pro moderní služby na trhu práce“, platný od 1. 1. 2005, slučuje podporu v nezaměstnanosti se sociální výpomocí.] Např. Süddeutsche Zeitung (15. 1. 2009) ukryla sdělení, že banka Hypo Real Estate potřebuje počtvrté během čtyř měsíců miliardy v hotovosti a v zárukách, pod titul Když na dveře klepe Steinbrück. [Hypo Real Estate byla první německá banka, které se od vlády dostalo třímístné miliardové podpory. Peer Steinbrück, německý sociálnědemokratický politik, v současnosti ministr financí.] Starosti si zde dělají jenom o otázku, nestává-li se stát příliš mocný. Jistě otázka důležitá, ale sotva v této chvíli nejdůležitější. Zatímco banky odsávají státní prachy, stává se diskuse o zneužívání hospodářské moci diskusí o tom, zda stát vlastně smí nebo nesmí dělat dluhy – nezávisle na tom, proč je dělá.

Co tedy je krize? Bankovní systém se sám zničil, nikoli však proto, že pravidla kapitalismu porušoval, nýbrž proto, že je důsledně dodržoval: cílem bylo a je nic než zisk, bez ohledu na společenskou odpovědnost nebo etiku. Právě tak jako se státní socialismus sám udusil, utopili se bankéři v moři peněz a vzájemně se vehnali do úpadku. Na rozdíl od státního socialismu však našli bankéři cestu, jak proměnit konec kapitalismu ještě jednou v nový rozkvět. Neboť spolu s médii dbají o to, aby se struktura hospodářského systému nezměnila, ale náklady nesl stát. Jak dlouho? Až bude také v úpadku.

Tím však zapadá současná bankovní krize do zcela jiného vývoje. V posledních desetiletích stoupal neustále podíl ze jmění a podnikatelské činnosti na hrubém společenském produktu, ve Spolkové republice jako jinde ve světě. Rozpoutaný kapitalismus činil, nač je tady: hnal stále výš kapitálové výnosy, a otevíral tak stále více nůžky mezi bohatými a chudými. Podíl výnosů z kapitálu na národním důchodu však ryze logicky nemůže růst stále dál: když to, co dostane dělník a zaměstnanec z hrubého společenského produktu, už nestačí k životu stále větších částí obyvatelstva a k legitimitě, zisky mohou jen ještě stoupat, převádí-li stát peníze ze svých daní bankám a podnikům. Právě toto vynucuje a legitimizuje současná „krize důvěry“.

Udržet pracovní místa a konkurenceschopnost na světovém trhu, to byly a jsou argumenty, proč nejsou plněny mzdové požadavky a proč jsou omezována opatření na ochranu práce. Teď to jsou také argumenty, proč musí stát přejímat dluhy bank. Od průmyslu automobilového až po průmysl porna, od výrobců armatur až po výrobce dětských železnic požadují všichni podporu s prudkými hrozbami. Je trapné, že německé banky používají přednostně tyto peníze, aby nakupovaly jiné banky: Deutsche Bank kupuje Poštovní banku, Commerzbank kupuje Dresdner Bank. Trapné, že HSH-Nordbank vyplácí svým soukromým vlastníkům výnosy poté, co dostala státní výpomoc. Trapné, že prémie spolupracovníkům jsou právně vynutitelné, i když jde banka do úpadku. Vcelku se však takto krize stává záchranou výnosů, reparaturou krize kapitalismu.

Evropou a světem obchází strašidlo – strašidlo bankovní a finanční krize obrovských rozměrů. Všechny mocnosti staré Evropy se spojily ke svatému honu na toto strašidlo – papež a carové v Moskvě, Merkelová a Sarkozy, francouzští radikálové a němečtí strážci pořádku, a také vládci v asijských zemích vyjadřují obavy, co se asi stane s jejich biliony dolarů. Všichni se shodují, že se s tímto strašidlem musí neúprosně bojovat a že všechny občanky a všichni občané, od bohatého bankéře až po poslední uklízečku, pro to musí přinášet nepředstavitelné oběti.

Ti však, kdo toto strašidlo vůbec stvořili, s ním teď spolupracují, majitelé akcií a bankéři, spekulanti a správní radové. Už zase vydělávají na spekulacích a levně nabytých akciích. Vědí, že jejich budoucnost je zajištěna. Neboť svým úpadkem na konci grandiózního odsávání dosáhli toho, čeho musí kapitalisté pod trestem svého zániku dosáhnout: docílili velkolepých výnosů a své dluhy nyní přenechávají státu, ale jako dříve za to požadují úroky – kapitalismus bez kapitálu, jenž žije z úroků dávných obchodů.

Normální bankovní zákazníci, občanky a občané, tedy ti, kdo musí zaplatit útratu, ti zůstávají – zase jednou – trpěliví. Politici, bankéři a média společně se dovolávají jejich smyslu pro odpovědnost: „Zničili jsme váš hospodářský systém, a teď ještě chceme budoucí generace zavázat, aby desetiletí splácely dluhy. Uklidněte se prosím, dokud to nezajistíme.“

Banky a spekulanti vědí, co chtějí. Spolková vláda modifikuje jen málo svoje neoliberální myšlení a směřuje k nepatrným, ale nákladným opravám, obsluhuje svoje zákazníky a klaní se před lobby. Obsáhlou analýzu provádí právě tak málo, jako rozvíjí udržitelnou strategii. Také občanská společnost až dosud mlčí, snaží se orientovat v nepřehledné situaci. Také občané, aspoň v Německu, mají ještě důvěru a věří slibům Ackermannů, i když se jejich prohlášení vždy znovu projevují jako falešné přísliby nebo vychloubání. [Josef Ackermann, švýcarský manažer, předseda představenstva Deutsche Bank, vytrvalý optimista v dnešní krizi, jehož úsudky se ukázaly jako mylné.] Je na čase, abychom se dovídali nejenom o vládách v jiných zemích, nýbrž i o tom, jak reagují na krizi národy v těchto jiných zemích: že irské banky dluží jiným podnikům v cizině peníze řádově v desetinásobku hrubého společenského produktu – a že se to nedá napravit během desetiletí; že příčinou nepokojů v Řecku není jenom zkamenělá politika, nýbrž také nezodpovědné „volné“ hospodářství; že Islanďané přece jenom vyhnali svou vládu bankrotářů; že v Lotyšsku, v Rusku a ve Velké Británii vznikají formy politického odporu, jež se už nespoléhají na to, že etablované vlády jsou schopny porozumění.

Tady by měly vstoupit sdělovací prostředky tak, že by informovaly o alternativách, namísto aby propagovaly jako za císařových časů klid jako první občanskou povinnost. Také ony se musí rozhodnout, chtějí-li být korektivem chamtivého kapitalismu a bojácné politiky, nebo ne. Potřebujeme nové ideje a debaty, jež jdou ke kořenům, abychom si už nenechávali určovat svůj život odcizenou prací. Jenom když obyvatelé vezmou věc sami do rukou a řeknou vládě, jak má jednat, bude se vláda moci prosadit proti lobby a bude si moci podrobit finanční systém. Jinak vše skončí, jak předvídal Marx: kapitalismus jako řada krizí, jež jsou stále víc existenční. Někdy pak také pro bankéře.

Die Tageszeitung (taz), 18. 2. 2009; přeložil a vysvětlivkami opatřil Štěpán Steiger.

Friedrich Krotz (1950) je profesorem Erfurtské univerzity.

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Friedrich Krotz

Kapitalismus ničí sám sebe

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu