Greg S. Evans

Privatizace amerického státu

Hovoříme-li o privatizaci, máme obvykle na mysli privatizaci něčeho, co bylo dříve znárodněno. Vlna privatizace v západní Evropě v poslední čtvrtině minulého století spočívala většinou v tom, že vlády prodávaly kontrolní podíly v průmyslových podnicích, které byly znárodněny po druhé světové válce nebo které byly tradičními státními podniky, jako je monopol na telekomunikace či národní aerolinie. V zemích bývalého východního bloku pak šlo o proces diverzifikace zcela znárodněných ekonomik, jehož výsledkem byly ekonomiky smíšené.

V USA však nikdy žádné státní průmyslové podniky nebo aerolinie neexistovaly. Dokonce ani bývalý telekomunikační monopol AT&T, přestože byl silně regulován, nebyl nikdy v rukou státu. Jak je tedy možné mluvit o privatizaci v USA? Odpověď, založená na současných trendech a budoucích plánech, zní jednoduše, a přesto radikálně: privatizace v USA znamená, že vláda privatizuje sama sebe, resp. oblasti svého vládnutí. Vláda – nebo to, co by z ní zbylo – by pak v podstatě měla pouze dva úkoly: formulovat politické kroky a pak najímat firmy, aby je uskutečňovaly.

Na první pohled se takové pojetí vládnutí zdá být absurdní, protože moderní národní státy veřejný a soukromý sektor přísně odlišují a uznávají, že jsou nutné oba – ten první je službou ku prospěchu občanů státu, ten druhý je pak způsobem, jak mohou občané téhož státu vytvářet zisk. Avšak dominantní síla americké politiky v posledních třiceti letech – ta, která si říká „konzervativci“, ale ve skutečnosti jde o zastánce radikálního laissez-faire kapitalismu – tento rozdíl zpochybňuje. Tvrdí, že privatizace by přinesla vládě stejné výhody, jaké přináší průmyslu a obchodu, tj. efektivitu a inovaci, a proto by znamenala lepší vládní služby za méně peněz. Za vlády George W. Bushe měli tito privatizátoři bezprecedentní příležitost svou filozofii uskutečňovat a některé vládní servisy a agentury – jako je např. kontrola daní, vězeňství a zejména vedení války v Iráku – se jim skutečně zprivatizovat podařilo.

Do války za penězi

Je tedy na místě otázka: Byl tento experiment úspěšný? Přinesl to, co si od něho Bushova vláda slibovala? V centru privatizačního programu byla válka v Iráku, ať již proto, že ji vláda po 11. září považovala za svůj klíčový počin, nebo proto, že ministr obrany Donald Rumsfeld přišel s plánem vybudovat „modulární armádu“ pro 21. století, která by byla menší, ale výkonnější než armáda současná, a „privatizované“ vedení války v Iráku mohlo o tomto plánu leccos napovědět. Dne 10. září 2001 pronesl Rumsfeld v Pentagonu projev, v němž zdůraznil roli podnikatelů v „nové“ armádě, když se zeptal: „Když existuje celý průmysl zabývající se skladováním, proč vlastníme a provozujeme tolik skladů sami? Proč na základnách po celém světě sami odvážíme odpad a proč sami myjeme podlahy, když na to můžeme najmout subdodavatele, jako to dělají mnohé podniky?“

Rumsfeldovi se následně podařilo zprivatizovat více než 40 procent válečného programu v Iráku, zatímco v předchozích válkách bylo v soukromých rukou méně než 5 procent. Zprivatizováno bylo především zásobování a ubytování vojáků, přeprava zásob na základny, údržba vojenského zařízení a motorového parku či ochranný doprovod pro konvoje a americké vládní úředníky a diplomaty. Výsledky toho pokusu jsou však problematické, a to nejen na praktické úrovni, ale i na úrovni teoretické. Na praktické úrovni se nenaplnil jeden z hlavních argumentů pro privatizaci, totiž úspora finančních prostředků. Ke konci roku 2006 stála válka v Iráku (v přepočtu zahrnujícím inflaci na tzv. constant dollars) víceméně stejně jako válka ve Vietnamu, přestože v Iráku vůbec nejde o válku srovnatelné intenzity – v Iráku je např. o polovinu vojáků méně, než bylo ve Vietnamu. Ani dalších výhod privatizace není tolik, kolik si vláda slibovala. Jak v knize Zrada našich vojáků (Betraying our troops: the destructive effects of privatizing war, New York 2007) píší žurnalisté Dina Rasor a Robert Bauman (jenž pracoval 25 let jako vyšetřovatel zločinů na ministerstvu obrany), často jde spíše o nevýhody a armáda se musí vypořádat s řadou problémů, když vojsko není správně zásobováno, jídlo je zkažené, voda kontaminovaná a soukromé bezpečnostní agentury agresivním a neukázněným chováním podrývají snahy americké vlády získat „srdce a mysli“ Iráčanů.

Základem těchto praktických problémů privatizované války v Iráku je problém teoretický, tj. základní rozpor mezi službou a ziskem. Jak píší Bauman a Rasor, „smísení bojových vojáků, jejichž cílem je zvítězit v bitvě a chránit své kamarády, se soukromými podnikateli tvoří podstatný konflikt zájmů. Ten pak způsobuje dražší náklady, nižší výkonnost a odmítání nebo zjevnou neochotu dodávat zboží a služby v bitevních podmínkách, a v důsledku tedy ohrožuje životy našich vojáků...“

Tento konflikt zájmů můžeme vidět již v odlišných způsobech přípravy, které používá na jedné stráně armáda a na druhé straně soukromé firmy. U vojáků se samozřejmě klade důraz na povinnost, kterou mají vůči svému národu a vůči „demokracii ve světě“. S přípravou zaměstnanců soukromých společností se to však má zcela jinak. Např. americká společnost Halliburton (která má mnohamiliardový kontrakt na zásobování a ubytování amerických vojáků v Iráku a které v 90. letech šéfoval Dick Cheney) připravuje své lidi na práci v Iráku tak, že jim zdůrazňuje, že do Iráku nejedou dělat hrdiny, a na otázku, proč do Iráku jedou, musí při přípravném tréninku zaměstnanci sborově odpovídat: „ZA PENÍZE!“ A nejde jen o rozdíl v teorii. Zaměstnanci soukromých firem mají např. (podle zákoníku práce) právo odmítnout nebezpečnou práci, a proto někdy řidiči nákladních aut nejsou ochotni vézt zásoby do nebezpečných oblastí, což je samozřejmě pro vojenské základny v takových oblastech velký problém. Armáda si pak musí buď zásoby přivézt sama, nebo se bez nich obejít. Takové věci však podrývají morálku vojáků, kteří vidí, že zaměstnanci soukromých firem za tuto práci nejen dostanou víc peněz, ale také mají právo nebezpečnou práci odmítnout.

Když v roce 2004 odmítal velitel základny Camp Speicher zaplatit podnikateli podezřele vysoký účet za zboží a služby (dalším velkým problémem v Iráku jsou obchodní podvody), pohrozil podnikatel zrušením dodávek jídla a vody. Pro velitele základny to byl šok. Taková situace by přitom nebyla možná, kdyby se armáda zásobovala sama. Takto však velitel neměl na výběr a musel se podnikateli podvolit. Podle obchodního zákona je přitom jednání podnikatele nejen standardní obchodní praxí, ale i naprosto legální.

Vážné problémy vznikají dokonce i tehdy, když vstup soukromého sektoru do vedení války vskutku efektivitu práce zvyšuje. Ukazuje to příklad ze základny v Mosulu: místo běžného servírování jídla malým skupinám vojáků podával podnikatel jídlo všem vojákům najednou, což je ekonomicky výhodnější. 22. prosince 2004 však vzbouřenci zaútočili na jídelnu bombovým útokem a zabili přitom 22 lidí (převážně vojáky), 75 jich zranili. Jak řekl den po útoku v televizním rozhovoru důstojník na penzi Ralph Peters, podle jeho zkušenosti vojáci v přední linii vždy „dostali jídlo a rozprchli se, neboť ve válce, udeří-li na vás dělostřelba, je žádoucí, aby zabila nanejvýš dva nebo tři vojáky, a nikoli čtyřicet, padesát nebo šedesát.“ Fakt, že praxe je dnes zcela jiná, ho šokovala.

Indiánské jídelny a vězeňství

Obzvlášť zajímavý příklad toho, jak tržní mechanismus v oblasti veřejných služeb nefunguje, můžeme vidět na případu dalších, tentokrát zcela jiných jídelen: V indiánské rezervaci arizonského národa Tohono O'odham („lidé pouště“) musí kmenový školní systém, aby dostal federální peníze, najímat toho podnikatele, který nabízí potraviny a jídelní servis studentům za nejnižší cenu. Právě proto v tendrech vítězí ty společnosti, které jsou schopny dodávat průmyslově zpracované jídlo, kterému se říká „junk food“ a které obsahuje hodně tuku a cukrů. Takové potraviny však nejsou zdravé pro nikoho, tím spíše pro O'odhamy. Jejich národ totiž žije tisíce let v poušti a jejich těla se adaptovala na periodická sucha tak, že jsou schopni přežít dlouhé období s málem jídla. Jejich organismus dokáže živiny z potravy využít v mnohem větší míře, než je běžné u ostatní populace. Stravování založené na junk food má pak pro ně katastrofální důsledky. O'odhamové, mezi kterými se ještě před padesáti lety vyskytovala cukrovka a otylost v normální míře, se dnes vyznačují jedním z nejvyšších výskytů těchto nemocí na světě – cukrovkou jich trpí více než 60 procent. že. Že podnikatel (francouzský mezinárodní koncern Sodexo... ano, ten Sodexo) pod tlakem alarmujících statistik a veřejných protestů nedávno konečně uznal, že by bylo třeba O'odhamům dodávat tradičnější potraviny jako např. fazole, dýně a kaktusové plody, je ironické, obzvlášť když si vzpomeneme, že jednou z domnělých výhod privatizace je, že přináší do vládních služeb flexibilitu a citlivost k potřebám zákazníků. Ironické je na tom to, že před privatizací, když měla tyto jídelny na starosti vláda, najímala pro přípravu jídel o'odhamské ženy, které je samozřejmě vařily z fazolí, dýní a kaktusových plodů.

Další problém se objevil, když státy privatizovaly několik svých vězení. Je sice pravda, že např. stát Havaj s vysokými mzdami docela ušetří, pošle-li polovinu svých vězňů do států, jako je Mississippi, kde na mzdy vězeňských dozorců a personálu vynaloží mnohem méně prostředků. Také to ale bohužel znamená, že vězni se ocitnou daleko od rodin a přátel a ještě více než obvykle se odcizí prostředí, do kterého se po výkonu trestu mají vrátit. Následky jsou proto zcela předvídatelné: podle jedné studie se vězni, kteří byli vězněni v jiných státech, v 90 procentech do vězení vracejí, zatímco u těch, kteří si odpykávali trest ve věznicích na Havaji, se recidiva objevuje u méně než 50 procent.

Celkem vzato bylo selhání privatizace státu snadné předpovědět. Stačilo se podívat na systém zdravotní péče: americké privatizované zdravotnictví utratilo v roce 1998 o třetinu více než jakýkoli jiný stát na světě, Světová zdravotnická organizace je však podle poměru náklady/výkon zařadila až na třicáté sedmé místo. Fakt, že po osmi letech Bushovy administrativy se zdravotnictví v tomto ohledu „vyrovnaly“ mnohé další privatizované obory působnosti vlády, ukazuje, že celý projekt privatizace státu selhává, neboť vychází z nesprávného pochopení jeho role, pochopení, kterým je Amerika a její pravice bohužel ve světě unikátní, a z téměř fanatické víry, že zásady svobodného trhu mohou být aplikovány na všechny sféry života a společnosti.

Myšlenka privatizace státu je však velmi populární v tzv. „big business“, který na ní výrazně profituje, a proto není pravděpodobné, že bude vykázána na smetiště dějin. A pronikají-li do bývalých komunistických zemí (za vydatné pomoci korporátních médií a dobře financovaných pravicových thinktanků) tak obehrané ideály americké pravice, jako je rovná daň a raketová obrana, hrozí nebezpečí, že snahy o privatizaci státu dorazí i sem.

Greg Evans (1960) žije a pracuje v USA a v ČR, překládá z češtiny. Publikuje v Britských listech, Hostu aj.

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Greg S. Evans

Privatizace amerického státu

Do války za penězi

Indiánské jídelny a vězeňství

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu