Ingeborg Götzová

Proč by měli být Češi lepší než Němci?

Vzpomínky ministrovy vnučky

Když jsem se v roce 1927 narodila, byl můj dědeček Franz Spina už rok ministrem československé vlády. Poslancem parlamentu byl už před tím a kromě toho profesorem bohemistiky na pražské německé univerzitě. Moje maminka byla jeho dcera.

Když si vzpomínám na atmosféru v rodině za mého raného dětství, byla stále hodně rakouská. Rok 1918 nebyl ještě tak vzdálen a maminka i tatínek prožili mládí za Rakouska. Dědeček a babička pocházeli od českomoravských hranic, babička z Hřebečska, dědeček z Městečka Trnávka; odtud bylo do Vídně blíž a vztah k rakouské tradici tu byl silnější než například v Mostě, odkud pocházel otec. Když se dnes řekne, že jsme byli německé národnosti, pak si to věci neznalí lidé hned spojují s Německem. To je ovšem matoucí, protože s Německem jsme neměli v rodině ani mentálně, ani tradicí nic společného, v Německu jsme nikoho neznali a neměli tam žádné příbuzné. Dědeček měl do Německa vědecké kontakty a do Norimberka nebo do Drážďan se normálně jezdilo. Ale to už pro nás byla takříkajíc německy mluvící cizina. Když jsme ale jeli do Vídně nebo vůbec do Rakouska k příbuzným, člověk byl jako doma. Byli jsme si ovšem dobře vědomi, že v Československu žijeme na jakémsi ostrově blažených ve srovnání s chudobou a špatnou hospodářskou situací v Rakousku a Německu.

My a Československo

V naší rodině byly prostě vzpomínky na staré Rakousko spojeny s určitou nostalgií, ale proti československému státu jako takovému u nás nikdy nikdo nezvedl hlas. Nanejvýš poznámka: No, to jsou ty dětské nemoci republiky, ale to se srovná Prostě, náš postoj k Československu byl kooperativní, optimistický a plný dobré vůle.

Doma jsme samozřejmě mluvili německy, především jsme ale byli Pražané, stejně jako Češi, kteří tady žili, nebo Židé. Židovství ovšem pro nás tehdy nebyla národnost, ale náboženství. Mluvit německy, být příslušníkem německé menšiny bylo docela normální. Maminka česky uměla, ale takovou tu kuchyňskou češtinu, kterou potřebovala v praktickém životě, aby se domluvila v obchodech a s personálem. Česky se člověk neučil, češtinu pochytal v každodenní praxi a ve škole si ji pak zdokonalil.

Tatínek ale na rozdíl od maminky uměl česky velice dobře. Byl jazykově nadaný a pocházel ze smíšené rodiny, jeho dědeček byl Čech. Jeho tatínek, železniční zaměstnanec v Mostě, jej jako chlapce o prázdninách posílal k českým příbuzným do Řeporyj u Prahy, aby se naučil česky. A příbuzní z Řeporyj zase posílali svého syna do Mostu, aby se naučil německy. To bylo samozřejmě ještě za Rakouska, můj otec byl ročník 1894. Ale tak to tenkrát v národnostně smíšených rodinách chodilo. Můj otec později svou češtinu zdokonalil a uměl oba jazyky prakticky perfektně, přestože studoval na německé univerzitě a německy se taky habilitoval. Byl odborným lékařem pro choroby krční, nosní a ušní, docentem na univerzitě a pracoval také na poliklinice. Vedle toho měl renomovanou soukromou praxi, a kdo si to v Praze mohl dovolit, ať už Čech nebo Němec, šel k Bumbovi. Sedmdesát procent jeho pacientů byli Češi. A s nimi se ve své praxi beze všeho domluvil. I české vtipy dovedl vyprávět.

Můj dědeček Franz Spina byl pro nás v rodině – a teď musím dávat pozor, aby mne nepřekonalo dojetí – anděl. Ta humanita, kterou vyzařoval, to teplo vůči nám dětem, ta s humorem rozpory vyrovnávající dobrota, to vzdělání. Když jsme v neděli přišli k dědečkům do Platnéřské ulice na oběd, vždycky jen řekl: „Pojď, panenko,“ vzal mne za ruku – měl pěknou hůlku, na hlavě tvrďák – a už jsme šli. Všichni policisté ho zdravili, to se mi hrozně líbilo, a on každému laskavě odpovídal. Před domem chodil sem a tam detektiv, toho poslal domů, má taky rodinu, tak co tu má jen tak postávat. Před domovnicí v Platnéřské ulici smekl, šoférovi, který s autem čekal před domem řekl, že ho nebude potřebovat, ačkoliv podle nařízení musel být stále k dispozici. Prostě on byl ke všem lidem tak laskavý, že se to ani popsat nedá. Dobrota sama. A pak se mnou šel na Karlův most, vysvětlil mi, jak to bylo s Janem Nepomuckým, nato jsme zabočili k parlamentu, dnešnímu Rudolfinu, prohlédli si sfingy před ním a on mi vysvětlil, co to ty sfingy byly. A když jsme spolu šli příště, řekl: „A dnes zase navštívíme naše přítelkyně,“ a myslel tím ty dvě sfingy. Jindy se mnou šel na Malou Stranu vyprávěl mi, jak vznikala Praha a co je česká kultura, pak mne zavedl do muzea na Václavském náměstí, ukázal mi prehistorické hroby skrčenců a vysvětlil mi, proč jsou tak pohřbeni. A já jsem to do sebe sála jako houba. Těch procházek s ním jsem si hrozně považovala a milovala je. I dnes když jdu Prahou, slyším ještě pořád dědečkův hlas a držím se jeho ruky jako bych byla malá holčička.

Druhou stránku jeho osobnosti jako politika jsem jako dítě tolik neznala, ale přece jen jsem ji zažívala, když byl stále nemocnější a zoufalejší a předvídal všechno, co pak nakonec přišlo jako katastrofa, která se už nedala zastavit. Musel to už všechno vědět od té doby, kdy se Hitler v Německu chopil moci, od prvních pogromů na Židy a „křišťálové noci“. Jako liberálnímu a vzdělanému člověku mu to muselo být z duše odporné. Dědeček měl v Praze řadu židovských kolegů a příznivců. Bankéř Petschek mu například dal peníze na volební kampaň, aby se zabránilo nejhoršímu. „Ale nejmenujte mne,“ řekl mu tenkrát. „Ve vašich rukou jsou ty peníze dobře uloženy a vy to všechno dobře provedete.“ To muselo být v roce 1935 před volbami, které pak přinesly otřesný průlom henleinovců. Dědeček měl také mnoho kontaktů s židovskými novináři, například doktorem Mannheimerem z Bohemie. [Bohemia byl německý deník, vycházel v Praze v letech 1827–1938.] Ten za ním jezdil do Špindlerova Mlýna, kde jsme bývali o prázdninách, a chodívali tam spolu na procházky. Na to si vzpomínám, jak s vážnými obličeji uvažovali, jak by daly řešit nastalé problémy. Ty starosti dědečka mučily, ocitl se nakonec mezi dvěma mlýnskými kameny, a tím co říkal, neuspokojil ani jednu, ani druhou stranu.

Cítil německy, byl ale loajální vůči vládě, měl řadu českých přátel, ale musel samozřejmě v parlamentu žádat pro Němce určité věci, které jim byly upírány. Němcům ale zdálo, že nejde dostatečně daleko. Jenže dědeček uvažoval pragmaticky a věděl, co se nedá prosadit. Říkal: „Nebudu se přece snažit prorazit hlavou zeď, dělejme raději malé kroky. Rakousko válku prohrálo, teď se nemohou Němci chovat, jako by byli ještě v Rakousku.“ Věděl taky, jak byli Češi za Rakouska utlačováni. Radikální převraty a šovinismus mu byly cizí. Byl to ten nejčistší a nejpřímější člověk, co si lze představit. A takový člověk není vyřezán ze dřeva, z něhož se dělají politici. Člověk s čistýma rukama, který vždycky říká pravdu a drží se svého přesvědčení, nehledá konfrontaci, ale naopak se snaží o vyrovnání rozporů. Ale pro politiku, pro ten špinavý obchod, kterým politika také je, pro něco takového – jestli to smím říct – on stvořen nebyl. A k tomu ještě obrovská moc hitlerovské říše hned za hranicemi. Henleinovci samozřejmě z říše převzali celý systém propagandy a populistická hesla. A někoho vzbouřit, když se mu daří špatně, a tak to v pohraničí za hospodářské krize bylo, je velice snadné. Počáteční nadšení, pramenící z velké důvěry v jeho osobu, vystřídal ten obrovský posun ve volbách v roce 1935. To už byl ale nemocný a žil pak jen tři roky. Napřed mu museli vzít jedno ucho, rakovinný proces ale postupoval dál a nakonec zemřel na rakovinu jater. Myslím si ale, že to s ním Pán Bůh nakonec myslel dobře, protože dědeček sice tušil, co přijde, ale nemusel to už zažít. Zemřel 17. září 1938. Za dva týdny po jeho smrti přišel Mnichov a začalo zabírání Sudet. Moje babička se po jeho smrti pohroužila do hlubokého smutku. Jejich manželství bylo něco takového, co jsem od té doby neviděla. Ještě v šedesáti se k sobě chovali jako dva mladí zamilovaní.

Jako děti jsme se samozřejmě neúčastnily politických hovorů, ale když rodina seděla pohromadě, tak se o politice mluvilo a dědeček někdy citoval ze svých řečí v parlamentě. A vím, kolikrát přišel domů z parlamentu s migrénou, do Platnéřské ulice to bylo z Rudolfina jen pár kroků. A jednou jsem jej zažila, jak přišel úplně zoufalý, a skoro v pláči řekl: „Dnes by ode mne ani pes kůrku nevzal, jak mi spílali.“ Zase ho jednou v parlamentě ukřičeli – jedni i druzí... Tak jsem to zažívala jako dítě. Češi traumatizovaní ještě z doby Rakouska a Němci traumatizovaní Československem.

Od roku 1933 jsem chodila do německé evangelické školy v Ostrovní ulici, která tehdy platila za nejlepší německou obecnou školu v centru Prahy. Dvě třetiny žáků v naší třídě byli katolíci, skoro třetina Židé, evangelíci byli asi tři. Psát jsme se učili ještě německým písmem, tzv. sütterlinkou. [Jedná se psanou podobu písma tzv. Sütterlinschrift, které bylo pojmenováno po německém grafikovi L. Sütterlinovi. Na německých školách se používalo do r. 1941.]

Myslím, že od druhé třídy obecné školy jsme měli dvě hodiny češtiny týdně a v těch jsme se učili také číst a psát latinkou. Když pak byla za protektorátu zavedena na všech školách, už jsme ji uměli.

1939

Byla jsem v první třídě na německém gymnáziu ve Štěpánské ulici, když Hitler 15. března 1939 obsadil zbytek Československa. Ve škole se tehdy děly hrozné věci: ze tříd vyháněli židovské žáky a jeden oktaván dal facku našemu židovskému řediteli, doktoru Ledererovi. Samozřejmě že i u nás ve škole byli henleinovci. Byli to hlavně turneři, a ti rádi provokovali. Někdy chodili nahoru a dolů po Václavském náměstí v bílých podkolenkách a doufali, že jim Češi budou nadávat a oni budou moct vyvolat rvačku. To bylo v tom posledním půlroce dost časté, po obsazení byl s těmihle provokacemi konec.

Všichni Židé ale byli pryč a všechno bylo jinak. Ani jsme nedokázali tak rychle vnímat všechny ty změny, k nimž docházelo. Ze dne na den se začalo jezdit vpravo, všude byly dvojjazyčné dopravní značky a názvy ulic, jedno šlo za druhým ráz naráz a bylo to natolik perfektně organizováno, že henleinovci už jen triumfovali a neměli potřebu provokovat jako dřív.

Před českými známými jsme se tehdy styděli, že jsme Němci a mluvíme stejným jazykem jako ti, co sem vpadli. Naši známí samozřejmě věděli, na čí straně stojíme, že k nim nepatříme, že jsme pražští starousedlíci. Ale němečtí soukmenovci si nás samozřejmě okamžitě přivlastnili s tím jejich: Vy jste zdejší Němci a kvůli vám jsme sem přišli. Tahle psychologická impertinence, která za tím byla, tahle goebbelsovština, která každou pravdu obrátila v její pravý opak, byla nesnesitelná. Samozřejmě jsme se okamžitě stali říšskými občany, kdežto Češi byli příslušníky protektorátu. Byli jsme říšští Němci, protože i Rakušané už mezitím byli říšští Němci, kdežto před tím jsme byli českoslovenští občané německé národnosti. To byl nepředstavitelný zlom, takové převrácení všech pojmů v pravý opak, že tu změnu atmosféry jsme cítily i my děti.

První věc, která mne nepříjemně postihla osobně, byla změna mého milovaného gymnázia ve Štěpánské, kam jsem tak ráda chodila, na čistě chlapeckou školu. Nás děvčata přesunuli do bývalého německého lycea, kam kdysi chodila moje maminka a z něhož se teď stalo dívčí gymnázium. Všechno bylo okamžitě zglajchšaltováno, samozřejmě žádná čeština a dějiny jen v nacistickém pojetí. Od toho okamžiku jsem chodila do školy strašně nerada a stala se ze mne velice špatná žákyně, hlavně v matematice. Nejlepší jsem byla v latině, němčině a hudební výchově.

K nám do třídy pak také brzy přišly říšskoněmecké spolužačky, jejichž rodiny se tu objevily s okupací. A ty si od nás něco vytrpěly. My velkoměstské světoběžnice a Pražanky jsme se těmhle holkám z provincie cítily nepředstavitelně nadřazeny. Byly to takové hodné, poslušné dívenky, všechny ještě nosily copy, zatímco my jsme měly ostříhané vlasy, ofiny a chovaly se jako světaznalé slečny. A takoví jako vy nás chtějí obsadit a ukazovat nám, jak nádherné je to v říši? Svou převahu jsme jim dávaly pěkně najevo, než jsme zjistily, že i mezi nimi je pár fajn děvčat, která nemohou za své otce. Často se ukázaly jako dobré kamarádky, byly inteligentní a pilnější než my, ale co naplat, nepocházely odtud, neměly tady kořeny a nikdo nevěděl, co jsou jejich rodiny zač, zatímco u nás ve třídě jsme to všechny o sobě věděly. Takže rezervovanost se pořád udržovala, k nám prostě nepatřily.

Pražskou německou společnost tehdy tvořilo asi čtyřicet tisíc lidí, kteří se všichni navzájem znali, bylo to jakési malé město ve velkém. Mezi pražskými Němci nebyli žádní dělníci ani řemeslníci, ti byli v Sudetech, ale jen úředníci, učitelé, profesoři, lékaři a advokáti, mezi nimiž bylo také hodně Židů. Byla to vrstva, která se vyznačovala určitým hédonistickým způsobem života, humorem a snobismem – a teď najednou do toho přišla ta tuhá německá vážnost: My jako Němci musíme všichni následovat vůdce. Náš pozdrav je Heil Hitler. Musíme být bdělí a ostražití, abychom mohli čelit temným spádům našich nepřátel. Musíme vyhrát válku. A tak dále. Brzy nato válka skutečně začala a spolu s ní vstoupil do našeho života Bund deutscher Mädel. [BDM, Svaz německých dívek, byl součástí Hitlerjugend. Členství bylo povinné.]

Otec také dál mluvil o svých Židovských přátelích a léčil židovské pacienty. Skoro všechny přítelkyně mojí matky byly Židovky. Když se podívám na fotografie z prázdnin ve Špindlerově Mlýně, jsou kolem mé matky samí Židé. A najednou všichni zmizeli, to vzalo mým rodičům také kus jejich životní atmosféry. Ve třídě se o takových věcech nemluvilo. Všechny jsme věděly, že ta a ta spolužačka, která je ještě mezi námi, je ze čtvrtiny židovského původu, ale nahlas to nikdo neřekl.

Do jaké míry byly říšskoněmecké spolužačky přesvědčené nacistky?

Jedna byla, a to bylo zlé. Ta druhá se mnou jednou šla ze školy na zastávku na Karlově náměstí, kde jsme bydleli a vzpomněla si, že si chce koupit sponky do vlasů, řekla Klemme – to slovo jsem neznala. U nás v domě byla dole drogerie, drogistu jsem samozřejmě znala, a tak jsem tam s ní šla. Chtěla po drogistovi Klemme, a když jí nerozuměl, vysvětlila jsem mu česky, že chce sponky. Než stačil vytáhnout zásuvku, už se na mne ta kačena obořila, co s ním mluvím česky, že jeho povinností je mluvit s námi německy. To mne samozřejmě rozkatilo a pěkně jsem si ji před našim drogistou německy podala: Jestli se jí nelíbí, že mluvím česky, může mi se svými pitomými sponkami vlézt na záda. Já jsem se tady v Praze narodila a budu mluvit česky, s kým budu chtít, a když ona česky neumí, je to její problém. Kdyby to byla řekla svému otci, ten byl u gestapa, mohla z toho být nepříjemnost. Ale nic takového se nestalo.

Když pak vypuklo povstání, přiběhl ten drogista zdola k nám, celý vyděšený, aby se ujistil, že se nám nic nestalo. Na tu historku se sponkami nezapomněl. No, možná byla ta káča jen poštvaná od rodičů, že musí vystupovat jako hrdá Němka.

V českém krytě

Poslední válečné roky jsme o prázdninách měly pracovní povinnost a musely jsme pomáhat v říšskoněmeckých rodinách s mnoha dětmi. Přidělili mne také do jedné takové rodiny, bydlela ve vile na Vinohradech, určitě to byl židovský majetek. Otevřela mi paní, vedle ní čtyři děti jako píšťaly od varhan, ona těhotná. Její muž byl profesorem na univerzitě a členem SS. A pak to začalo: „Umíš vařit?“ Řekla jsem, že ne. „A uklízet?“ „Nevím.“ „A šít a žehlit?“ „Ne.“ „Copak ty vůbec nepomáháš své mamince?“ „Ne“. „A proč?“ „Protože máme dvě služky.“ To už věděla, na čem je, a nechala mne hlídat děti, otevírat dveře a sama dělala to ostatní. Když jsem řekla, že nepomáhám mamince, určitě si pomyslela, že nejsem řádně vychovaná německá dívka, ale rozmazlená slečinka. To byly zkušenosti s říšskými Němci. Ti byli kulturně a celým svým způsobem života úplně jiní než liberální pražští Němci, k nimž patřila i naše rodina.

žili jsme ve vlastním kulturním prostředí, ale bez nepřátelství k ostatním. Stejně se chovali pražští Češi. Mám-li ale být docela upřímná, určitá povýšenost v nás byla. Takový ten podtón: No dobře, jsme teď sice ve státě menšinou, ale stejně jsme pořád elita. Prostě jsme si na sobě zakládali. Bezpochyby to souviselo i se situací německé menšiny za první republiky. A byly to někdy docela komické věci. Jednou jsem šla s maminkou po Národní, na něco se tam vybíralo. Kdo dal něco do pokladničky, dostal za to malé červenomodrobílé srdíčko. Chtěla jsem ho taky. Ale maminka řekla, příští týden je sbírka Německého kulturního spolku, pak ho dostaneš. To byl takový nepsaný zákon, který se dá dnes jen těžko pochopit. Byly prostě věci, které se nedělaly, určité věci se nemíchaly dohromady. Stejně tak jsme třeba nechodili do českého divadla. Náš dobrý známý, říšský Němec z Berlína profesor Pansram, který na německé univerzitě učil církevní dějiny a neuměl ani slovo česky, se jednou k našemu velkému údivu zmínil o tom, jak rád chodí na opery do Národního divadla. A že má lístky, jestli bych nešla s ním. Na Rusalku do Národního. Do Národního? Nebylo pro nás myslitelné, abychom jako pražští Němci šli do českého divadla. Říšští Němci tyhle nepsané zákony neznali. Jistěže to byla totální omezenost a hloupost, ale bylo to vzájemné. Češi by do německého divadla taky nevstoupili. Do muzea na Václavském náměstí jsme chodili, ale do divadla ne. Když pak přišli Němci, tak jsme vůči Čechům dostali skoro komplexy, že sem vmašírovali takoví lidé, mluvící naší řečí, a roztahují se tu.

Ve druhém nebo třetím roce války dostal otec povolávací rozkaz. Nemusel ale na frontu, byl přidělen jako štábní lékař do velkého lazaretu na Smíchově, kam sváželi zraněné vojáky ze všech front v Evropě. Vyučování na univerzitě musel přerušit a taky práci na poliklinice. Soukromou ordinaci ale odpoledne provozoval dál a doma také bydlel. V uniformě samozřejmě chodit musel, zvlášť když byl povýšen na vrchního štábního lékaře. Když v Praze propuklo povstání, byl zrovna ve službě, a byl tam také se všemi ostatními internován. My jsme celou tu dobu nevěděli, kde je a co s ním je.

Od roku 1933 jsme bydleli na Karlově náměstí 19, to byl tehdy jeden z nejmodernějších domů v Praze. Patřil inženýru Matouškovi, majiteli velké stavební firmy. My jsme bydleli v prvním patře, tam měl také otec svou praxi, Matouškovi bydleli nad námi. Jejich dvě dcery byly stejně staré jako my a často jsme si s nimi u nich nebo u nás hrály. S nimi jsme samozřejmě mluvily česky. V domě bydleli také němečtí nájemníci, a ti měli v domě svůj kryt.

Když začalo povstání a my jsme museli do sklepa, řekl pan Výborný ze šestého patra: „Ale vy s paní ministrovou půjdete do českého krytu.“ A tak jsme složili naše matrace tam. Ty lidi, co byli v německém krytu, hned po skončení květnového povstání sebrali a odvezli do lágru. Takže to, že jsme byli v českém krytu, nás zachránilo. Ono je vždycky důležité, aby člověk v takových převratných dobách přežil ty první nejisté chvíle. Museli jsme dlouho čekat, než jsme z kanceláře prezidenta republiky dostali výjimku a byli chráněni.

V Praze to bylo tvrdé, ostatně jako vždycky, když vládne ulice, a je přitom úplně jedno, jestli německá, francouzská nebo česká. Lidská masa – to je prevít.

O otci jsme dlouho nic nevěděli. Byl v ruském zajetí v lazaretu na Smíchově, před lazaretem ale stály české stráže a nepustily nikoho dovnitř ani ven. Jeden z českých strážných měl dítě, které mělo velice vážnou ušní chorobu. Dostali se s tatínkem do hovoru a tatínek řekl, aby mu dítě přivedl, že ho vyšetří. Ten strážný mu byl pak tak vděčný, že když ho tatínek poprosil, jestli by ho nemohl se stráží zavést na Karlovo náměstí, aby se podíval, co je s jeho rodinou, tak to u velitele prosadil. A tak se jednoho dne můj otec objevil v doprovodu dvou ozbrojených strážných s rudými páskami u nás doma. Bylo to asi za tři nebo čtyři týdny po povstání a byl tak vyhublý, že jsme ho sotva poznali.

S námi to pak bylo tak, že jsme se museli přestěhovat do třetího poschodí do malého bytu, v němž bydlel německý gynekolog doktor Engel, a náš byt přidělili egyptskému vyslanci. Z čeho jsme tehdy žili, nevím, babička a maminka musely mít nějaké peníze a lidé z domu nám často nechávali přede dveřmi potraviny. Zazvonili, a když jsme otevřeli, tak tam ležel nějaký balíček a nikdo nevěděl, kdo ho tam dal. Taky náš domovník pan Čáslava se často ptal, jak se nám daří, a i náš švec pan Lehmann se zastavil, co s námi je.

Ale co bude dál, jsme nevěděli. Dnes to víme, ale tehdy to bylo, jako kdybychom byli obklopeni hustou mlhou. Bylo nám jasné, že musíme počkat, jak se věci vyvinou. Budou se muset všichni Němci vystěhovat, nebo ne? To všechno jsme nevěděli, žili jsme v úplné izolaci. Pak se pomalu začali vracet židovští emigranti z Londýna, ale taky ti, co přežili v Terezíně, a hledali nás. Nikdo nevěděl, kde kdo je, kdo žije a kdo ne. My jsme byli úplně uvězněni v našem bytě, sotva člověk vyšel ze dveří, nemohl říct ani slovo německy. Když jsme mluvili česky, museli jsme dávat pozor, abychom neudělali nějakou chybu, podle níž by nás lidé poznali jako Němce. Pásky jsme nosit nemuseli, protože jsme dostali výjimku. To už byli zpátky lidé jako Jan Masaryk, paní Benešová a prezident Beneš, kteří se znali osobně s mými prarodiči. Maminka chodila leštit kliky na ministerstvo, takže jsme nakonec dostali jakýsi ochranný list.

Pak byl otec propuštěn ze zajetí. Němci z lazaretu byli všichni posláni zpátky do Německa, ale tatínka jako Pražana pustili do Prahy. A to bylo veliké štěstí. Pořád jsme ale ještě nevěděli, jestli budou muset skutečně všichni Němci Československo opustit. Měli jsme pořád strach i s tou naší výjimkou, kterou jsme měli na rozdíl od jiných našich německých přátel, kteří nebyli nacisté. Za války neudělali stejně jako my nic špatného, ale ta doba je na rozdíl od nás tvrdě postihla, včetně lágru, znásilnění... My jsme mohli alespoň zůstat v bytě doktora Engla v našem domě a egyptský vyslanec přišel a řekl, že se v bytě, ani v otcově praxi ničeho nedotkne a že si můžeme vzít všechno, co potřebujeme. A ještě tu taky byl inženýr Matoušek a pan Výborný, který nás tehdy poslal do českého krytu.

Kde zůstaly kořeny

Ale nechtěli jsme zůstat ani s výjimkou, která nám byla udělena. A abychom se stali Čechy, na to jsme ani nepomysleli. Za Rakouska, za republiky, ani teď. Na to jsme byli svou mentalitou přece jen příliš Němci. Tím bychom si odřezali kořeny, tak jsme to alespoň cítili. Jak už jsem řekla, doma se česky nemluvilo. Ale to nebylo z opovržení, dědeček mluvil tak dobře česky, že svému sekčnímu šéfovi doktoru Hovorkovi češtinu opravoval. Kdybychom se byli chtěli stát Čechy, tak jsme to mohli udělat už někdy dřív, ale to nás nikdy nenapadlo.

Potom jsme podali žádost na ministerstvo školství k ministru Nejedlému, jestli bychom já a moje sestra mohly dostat povolení chodit do české školy. Povolení jsme dostaly, a tak jsme od podzimu 1945 do léta 1946 chodily do české školy, do gymnázia k voršilkám, které tehdy ještě vedly jeptišky. Sestra Milada a ředitel doktor Libický byli vůči nám plni soucitu a litovali nás, protože ještě znali dědečka a otec byl pro ně jako lékař pojem.

Ve třídě byly sympatie rozdělené. Některé spolužačky byly vysloveně nepřátelské, ale jiné se chovaly docela normálně. Vyučovalo se samozřejmě česky, a to tedy stálo za to. Já jsem třeba nevěděla, jak se česky řekne lineál nebo plus a minus nebo kontinent. To všechno byly docela primitivní termíny, ale já jsem je nikdy nepotřebovala. Takové ty věci, co budeme jíst, kam pojedeme a tak dále, to jsem všechno uměla, ale na úrovni obecné školy, protože jsem taky celou válku žádné hodiny češtiny neměla. Naše češtinářka profesorka Schindlerová mne přímo pronásledovala a dělala ze mne blbce. Před třídou třeba roztrhla můj sešit napůl a hodila mi ho pod nohy: „To se nestydíte,“ a tak dále jen kvůli mému pravopisu. Na to jsem samozřejmě nemohla nic říct, jen mlčet, protože měla pravdu. Byla jsem v maturitní třídě a moje jazykové znalosti byly naprosto nedostatečné. Věcné znalosti jsem měla, latina mi šla výborně, i angličtina, ale co mi chybělo, byla schopnost vyjadřovat se správně v češtině. Ale jezuita profesor Polách, který nás učil filozofickou propedeutiku a studoval v Innsbrucku, mě vzal pod svá křídla a vždycky, když něco diktoval a šel kolem mne, mi to slovo německy pošeptal. A ochrannou ruku nade mnou držel i náš ředitel doktor Libický. S tím jsem si ještě psala, když už jsme byli v Německu. Sympatie jsem tedy zažila taky. A nebylo jich málo. Ale vedle toho i nepřátelství, ale to bylo tehdy samozřejmé. No, zkrátka a dobře, ten rok jsme moje sestra i já přestály.

Jednou se ale měla ve škole konat nějaká slavnost, spolužačky zpívaly a tančily, a protože jsem dobře hrála na klavír, měla jsem je doprovázet. Byla jsem plná elánu, ale jak to tehdy chodilo, vystupovat se mělo v krojích a k mé hrůze připravili jeden slovenský kroj s čepcem a holinkami taky pro mne. A já jsem si ve své tehdejší situaci, dneska to vůbec nedovedu pochopit, dovolila říct profesorce hudební výchovy, že na vystoupení přijdu normálně oblečená, že se kroj pro mne nehodí. Odpověděla mi, že čí chleba jím, tomu se musím přizpůsobit. A já jí na to řekla, že jím chleba, na který vydělal můj otec. Paní profesorka se hrozně rozzlobila, ale já jsem jen velmi slušnou formou opakovala, že v kroji vystupovat nebudu. A ona že si to musí rozmyslet. Věděla jsem ale, že se beze mne neobejde, že na celé škole není nikdo, mimo mne, Němku, kdo by ten klavírní part zahrál. A tak jsem ještě řekla: „Upřímně vám říkám, paní profesorko, já jsem Němka a vás přece taky za Hitlera nikdo nenutil, abyste chodila v dirndlu. Tak mi to taky dovolte. Pro mne se to nehodí.“ Na to řekla: „Tak dobře.“ Já bych si byla skutečně připadala směšná, stejně jako Češi, kdyby si na sebe měli vzít dirndl nebo si nasadit na hlavu klobouk se štětkou.

Tatínek už byl sice doma, ale pořád jsme ještě nevěděli, jak se situace vyvine, a hledali jsme možnosti jak dál. Pražská německá univerzita už neexistovala, neměli jsme tu už žádné přátele a všichni příbuzní ze Sudet už byli pryč. A my jsme, abych tak řekla, jako poslední relikt byli ještě v Praze a čekali na nějaké řešení. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že nás to postihlo stejně jako všechny ostatní, ale s tou obrovskou výjimkou, že jsme nemuseli do lágru a mohli se vystěhovat normálním stěhovacím vozem, do kterého jsme naložili většinu nábytku, a tatínek si s sebou mohl vzít celou svou ordinaci se všemi přístroji. 17. září 1946, přesně osm let po dědečkově smrti, jsme opustili Prahu. Několik týdnů jsme potom byli v Řezně v uprchlickém táboře, než se tatínkovi podařilo přes lékařskou komoru zjistit, že v Landshutu je neobsazená praxe pro krční, nosní a ušní choroby, protože tamní lékař se ještě nevrátil ze zajetí. A tak jsme se napřed ocitli v uprchlickém táboře v Landshutu a pak s pomocí jednoho člena „Schlaraffie“, kterého tatínek náhodou potkal v Landshutu na poště – můj otec byl členem pražského klubu a nadšeným schlaraffiánem –, jsme dostali byt. [Schlaraffia byla založena r. 1859 v Praze německy hovořícími umělci a akademiky jako společenství orientované na přátelství, umění a humor; dnes je rozšířena po celém světě. Jejím znakem je sova jako symbol moudrosti.] Gerti začala v Landshutu chodit do gymnázia a já jsem šla na hereckou školu do Mnichova.

Babička se s námi ale nestěhovala a zůstala v Praze, v maličkém pokojíčku v klášteře v Husově ulici, a skoro tam zahynula osamělostí a touhou po nás, i když jsme si pravidelně psali. Dopisy byly samozřejmě cenzurovány. Také někteří naši židovští známí, kteří tehdy byli ještě v Praze, se o ni starali. Aby s námi šla do tábora, bylo pro nás nemyslitelné. Stála také prakticky pod ochranou prezidenta Beneše a měla přislíbeno československé občanství. A pro nás také pořád ještě nebylo jasné, jestli se něco nezmění a jestli se Němci, nebo alespoň někteří z nich, nevrátí zpátky. Ale po únoru 1948, když už babičku prezident Beneš nemohl chránit, si zažádala o vízum, aby mohla navštívit rodinu, a z návštěvy se už nevrátila. Žila pak u nás až do smrti v roce 1958. Nakonec jí byla přiznána i penze po univerzitním profesorovi, protože ministři tehdy žádný penzijní nárok neměli. Z dědečkovy smrti se ale nikdy nevzpamatovala, nebylo dne, aby několikrát nevyslovila jeho jméno, a uctívala ho, jako kdyby to byl svatý.

A tak jsme byli všichni zase spolu a musím upřímně říct, že pro mne a mou sestru, Gerti bylo patnáct, mně devatenáct, to po všech těch stísňujících událostech bylo naprosto báječné. Byly jsme mladé, bylo nám všechno jedno a stály jsme na začátku. Psychicky jsme neutrpěly žádnou škodu. A v Západním Německu se lidem rok od roku dařilo líp. Ovšem rodiče a babičku to zlomilo. Tatínek se z toho už nevzpamatoval. Ztratil majetek, sociální postaveni i vlast, kořeny. Protože my jsme byli v Čechách skutečně pevně vrostlí. Tady bylo všechno v pořádku, prakticky jsme si pomohli, ale hrozná byla ta cizota. Pro lidi, kteří nenesli žádnou vinu, jako moji rodiče, to bylo hořké. Jistě, někteří si to zasloužili. A když měli Němci vrch, taky nedělali žádné rozdíly. My jsme to předvedli jako první a Češi to pak od nás převzali. Proč by měli být Češi lepší než Němci? My jsme se tak zachovali jako první. To jsme taky vždycky říkali. V zájmu spravedlnosti. Ale ty druhé Čechy, báječné lidi, ty jsme znali taky a zůstali s nimi ve spojení i pak. A když jedu do Čech, ještě pořád tam mám lidi, kteří mne obejmou, když mne potkají.

(Zaznamenala Alena Wagnerová; redakčně mírně kráceno, mezititulky redakce.)

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Ingeborg Götzová

Proč by měli být Češi lepší než Němci?

Vzpomínky ministrovy vnučky

My a Československo

1939

V českém krytě

Kde zůstaly kořeny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu