Václav Jamek

Villonova kaťata aneb Prosil bych do jiného ráje

Tak mám dojem, že dochází na moje škarohlídná slova, tentokrát ještě dřív, než úplně zapadla: neblahý pohyb dějin se tedy zrychluje, snad už mě i předehnal. Tím narážím na společenské důsledky naší justiční kalamity způsobené podivnou třaskavou směsicí ideologické vlčí mlhy a nemravu, která plní hlavy české politické pravice s přirozenou samozřejmostí, jakou obvykleji shledáváme u hlupáků. I kdyby to nedávno při svrhávání vlády byla jen záminka (chtěl bych věřit, že nebyla), zbývá bod č. 2, který s tím přímo souvisí: komu z těch zářných zjevů, které jsme svobodně obdařili státní mocí, bychom opravdu chtěli svěřit své osudy v době krize?

Krize je tu, ale zřejmě se u nás dotýká jen směšně bezvýznamných lidí, protože – světe, div se – pořád je dost času (mravnost a její zubožená kmotra vzdělanost, ty počkají vždycky, jsou už na výsměch zvyklé). Svět se ovšem nejvíc musí divit nad tím, že nám v celé té věci záleží podle všeho jedině na tom, aby se nedivil. Kdyby totiž o něco opravdu šlo, napadlo by někoho naříkat nad tím, že se nepočkalo na konec nějakého zasedání nebo předsedání? Ošklivá opozice, slavnou komis ani doschůzovat nenechá, o klidu na práci už vůbec nemluvě!

Jenže pokud je vláda špatná, občanská ctnost velí usilovat zákonnou cestou o její rychlý pád, ať jsou okolnosti jakékoli. Byla poražená vláda špatná? Vláda, která vzejde z policejní manipulace a politické korupce a která při své objektivní slabosti dál volí místo vyjednávání korupci a drzou neurvalost; vláda, která z přízemních pohnutek ohrozí ústavní pořádek i právní stát a která ve prospěch bohatých obnovuje třídní boj, zakazovaný chudým, taková vláda je špatná; svrhnout ji bylo tedy v pořádku. Nehodí se chvíle? Pak ale novináři a část veřejnosti, která je na počestné zdání citlivá, vyčítají sociální demokracii, že nezvládla politikaření. Taky dobře; jen tím ztrácejí právo politikaření za jiných okolností odsuzovat.

Ve skutečnosti by nám mělo vadit, že za nás Evropské unii předsedá špatná vláda. Než se totiž usneseme, že špinavé prádlo se má prát doma, musíme učinit rozhodnutí řádu logicky vyššího, a sice že špinavé prádlo se má prát. Chodíme-li v něm dál do společnosti, nesmíme se divit, že smrdíme jak Villonova kaťata. Ale vysvětlujte to lidem, kteří v životě prali tak leda peníze.

Ostatně kdyby všude z vážných důvodů čekali až na vhodnou chvíli, ani by se nemuseli dočkat. Požadoval snad v Izraeli Ehud Olmert, aby jeho vláda zůstala v úřadě, dokud se nevyřeší konflikt s Palestinci? Ani nečekal, až ho budou nutit, odstoupil pěkně sám; však ani neměl po ruce žádnou Veseckou, která by udělala kouzlus mňamózus, a ty si mě, soude, chyť.

Možná by o žádnou takovou ani nestál. V Izraeli pořád ještě vědí, že špína smrdí i pod kobercem, a špína šťavnatá že tam dokonce kvasí. (Naproti tomu vláda v demisi vládne v Izraeli někdy dost dlouho, takže nevím, co to štíplo Václava Klause, že zrovna na tiskové konferenci se Šimonem Peresem rozkládal o tom, že vláda v demisi není žádná vláda. Vždy přece záleží na ústavě.)

Možná že nám ale pád vlády není vhod hlavně proto, že nás bezohledně staví před otázku, kterou jsem už vyslovil: komu z těch lidí, které máme na výběr, lze vůbec dát v krizi důvěru? Našim médiím zjevně chybí solidní liberální pravice, kterou by podporovala nejraději: kde vzít a nekrást, když všichni dosavadní kandidáti na tuto úlohu vzali tak rychlý a neslavný konec? Když to uvážím, jsem na tom vlastně stejně: mně zase chybí spolehlivá sociální demokracie. Nejhorší prohnilost a zpronevěru ukázali přece její zástupci; a není záruka, že se to nebude opakovat. Názor české pravice je vyhraněný a vyšinutý; sociální demokracie snad žádný názor nemá, je pouze pragmatická (nedohánět k zoufalství drobný lid je vskutku jen ryzí pragmatismus): proto si její zrádci, jsouce pouhými amébami, možná budou dál myslet, že nic nezradili. Problém pragmatismu je ten, že mu žádná omáčka nepřipadá úplně zkažená.

Takže nakonec pocit, že není kam spěchat, plyne možná z útěšného, leč znepokojivého skrytého přesvědčení, že si v dnešní nevábné nabídce ani vybírat nemusíme, protože krizi stejně bude řešit někdo jiný někde jinde, a Topolánek ať si tomu spánembohem chvíli předsedá, oni ho tam určitě nepustí k ničemu, co by mohl zkazit. Do jakých že to rukou vláda našich věcí?

Jenom nevím, co tahle kakramentská krize udělá s tichou prosperitou v soukromé sféře, která dosud kynula doslouživším politikům místo pohnání k odpovědnosti; jen aby jim to vydrželo! Ničeho bát se nemusí vlastně jenom ten nejpříšernější, Marek Benda: ten je prý navíc zadobře s Pánembohem a přijde do nebe. Když vidím to neotřesitelně spokojené svědomí a vzpomenu, za co všechno to bude, abych snad radši obrátil své naděje k nějakému jinému Absolutnu. Těší mě nicméně, že do všeobecných dějin hanebnosti se tento světec zapíše i něčím větším, než je odpor k registrovanému partnerství: podloudný náhubek na novináře, to už je památník! Přeju mu ráj jenom ze samých takových šuhajů, jako je on sám. A mě prosím do jiného ráje: ještě se ukáže, který z nich bude peklo.

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Villonova kaťata aneb Prosil bych do jiného ráje

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu