Václav Žák

Za co zodpovídá televize?

Je málo státních institucí, které se těší tak dobré pověsti jako Nejvyšší správní soud. Když člověk pochválí nějaký rozsudek soudu, nezřídka se stane, že partner obrátí oči vzhůru a děkuje nebesům, že existuje instituce, která v džungli českého práva vytváří alespoň přehledné mýtiny. O to víc mne překvapil rozsudek ve věci kasační stížnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) na rozsudek Městského soudu v Praze (MS). Podotýkám úvodem, že jsem sice signatářem Charty 77 a nyní i předsedou RRTV, ale s uvedeným případem to nemá nic společného. Jde o zásadní rozpor v nárocích na pojetí redakční odpovědnosti u nás a v Evropě, který rozsudek NSS ustavuje, a o dosti riskantní konsekvence, které z toho plynou.

RRTV uložila České televizi pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení povinnosti vysílat objektivní a vyvážené informace. ČT odvysílala 9. 7. 2006 na programu ČT 24 v pořadu Vedlejší efekty. Maji lustrace smysl? ve formě titulku (dynamického a později statického) názor diváka, že „Každý druhý chartista byl spolupracovníkem STB. Není to schizofrenie? Co pak bylo hlavní a co vedlejšák?“

Městský soud s rozhodnutím Rady nesouhlasil a pokutu zrušil. Uvedl:

– v daném případě byl v pořadu obecné publicistiky zveřejněn vyhraněný názor jednoho z diváků, který nebyl informací zpravodajského charakteru,

– jednalo se o názor jednotlivého diváka, a tak byl také prezentován,

– jeho zařazení neovlivnilo podstatným způsobem vyznění celého pořadu,

– ponecháním diváckého názoru bez komentáře ČT neporušila zákon.

RRTV podala proti rozsudku kasační stížnost. Namítala, že ačkoliv šlo o názor diváka, šlo o závažné obvinění řady lidí. ČT nejen neověřila jeho pravdivost a opodstatněnost, ale jeho převzetím se s tímto tvrzením ztotožnila a prezentovala divákům nepravdivou, tedy neobjektivní informaci.

NSS kasační stížnost zamítl. Přistoupil zcela na argumentaci městského soudu, zejména jeho závěr, že zařazení názoru diváka tak, jak byl prezentován, neovlivnilo podstatným způsobem vyznění celého pořadu.

Prohlásil dále: V této souvislosti je třeba zdůraznit, že předmětný pořad obsahoval celou řadu vyjádření, komentářů a názorů, a to jednak pozvaných hostů, ale i diváků, přičemž tyto názory nebyly prezentovány pouze přímo ve studiu či telefonicky, ale i ve formě dynamických a statických titulků. Požadovat po provozovateli vysílání, aby se v průběhu takto koncipovaného pořadu ke každému prezentovanému názoru vyjádřil, a navíc i požadovat, aby blíže nespecifikovaným postupem ověřit jeho objektivitu (pravdivost), by podle Nejvyššího správního soudu znamenalo de facto znemožnění vysílání pořadů založených na kontaktu s diváky, neboť uvedené požadavky kladou na pracovníky sdělovacích prostředků v podstatě nesplnitelné nároky. (...)

Jednotlivé odvysílané informace, komentáře či vyjádření nelze vytrhávat z celkového kontextu a hodnotit je z hlediska objektivity a vyváženosti samostatně. (...)

V širších souvislostech považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), a to zejména na rozsudky ve věci Jersild proti Dánsku ze dne 23. 9. 1994 (stížnost Č. 15890/89) a ve věci Thoma proti Lucembursku ze dne 29. 3. 2001 (stížnost Č. 38432/97). V prvním z citovaných rozsudků se Evropský soud pro lidská práva zabýval stížností novináře, který byl sankcionován za to, že dal v televizním pořadu prostor k vyjádření příslušníkům neonacistického hnutí, a dospěl k závěru, že uložení sankce představovalo porušení Čl. 10 Úmluvy.

V druhém z citovaných rozsudků byl vysloven právní názor, že všeobecný požadavek, aby se novináři systematicky a výslovně distancovali od obsahu citace, která by mohla urazit, provokovat nebo poškodit čest třetích osob, se neslučuje s úlohou tisku informovat o aktuálních událostech, názorech a myšlenkách (viz bod 64 cit. rozsudku). Rovněž v tomto případě byl porušen čl. 10 Úmluvy (...)

Na závěr rozsudku NSS dodává: K argumentaci, že odvysílaný divácký názor obsahoval závažné obvinění řady lidí a že poškodil jejich dobrou pověst, považuje Nejvyšší správní soud za postačující odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2008, Č. j. 4 As 69/2007- 65, ve kterém byl vysloven právní názor, že „objektivita a vyváženost sdělovaných a rozšiřovaných informací není totožná s ochranou subjektů před zásahem do jejich osobnostní sféry, která je chráněna prostředky práva soukromého, které jsou provedením ústavně garantovaného práva na důstojnost a ochranu soukromí (čl. 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod). Posuzováno v rovině sankcionovatelnosti takového jednání provozovatele televizního vysílání může být v konkrétním případě zásah do osobnostních práv subjektu dotčeného odvysílanou informací pouze deliktem civilním, nikoliv správním.

Pro porovnání je však důležité uvést jiný rozsudek stejného senátu NSS, v němž rozhodoval o kasační stížnosti České televize proti rozsudku městského soudu, který potvrdil pokutu, již ČT dostala za odvysílání neobjektivní a nevyvážené reportáže týkající titulu poslance Dimitrova. Ocitujme z rozsudku:

Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné poukázat na to, že verifikace patří k elementárním principům práce s informacemi, a to nejen ve sdělovacích prostředcích, a ČT by měla, v zájmu zachování objektivity vysílání, ale i v zájmu udržení určité profesionální úrovně své práce, ověřit každou informaci, kterou hodlá zveřejnit.“ (...)

„V této souvislosti lze také odkázat na Kodex České televize, který stanoví zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání (srovnej ust. 8 odst. 1 písm. 1) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi) a podle jehož čl. 5. 8 zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informaci plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti a v případech, kdy to pro nemožnost opatřit si všechny informace není beze zbytku uskutečnitelné, postupovat s cílem pravdě se maximálně přiblížit. (...)

Proberme nejprve rozsudek týkající se pořadu Vedlejší efekty.

Pořad Vedlejší efekty je kontaktní pořad ČT24, kam mají diváci možnost posílat svoje připomínky prostřednictvím SMS a e-mailem. SMS zprávy se zobrazují v crawlu, tedy zvláštním proužku v dolní části obrazovky. NSS to označuje jako titulek. V současnosti produkce pořadu nezkoumá jejich obsah před tím, než je na obrazovce zobrazí.

NSS v tomto způsobu zacházení s informacemi nevidí problém. Po provozovateli vysílání prý nelze požadovat, aby se v takto koncipovaném pořadu ke každému prezentovanému názoru vyjádřil, a navíc i požadovat, aby blíže nespecifikovaným postupem ověřit jeho objektivitu (pravdivost). Tím by se na něj v podstatě kladly nesplnitelné nároky.

Všimněme si, že tento názor je neslučitelný s názorem, který NSS vyjádřil v případě reportáže o poslanci Dimitrovovi. Tam, ve shodě s Kodexem ČT, požaduje ověření každé informace, kterou hodlá zveřejnit. Jinými slovy, NSS přikládá interaktivním informacím naprosto jinou váhu než ostatním informacím odvysílaným v pořadech.

Obávám se, že pro to nemá oporu v zákoně. Navíc v evropské praxi se jedná o zcela ojedinělý názor. Český zákon, pravda, neobsahuje koncept redakční odpovědnosti, který obsahují jiné právní úpravy, ale ze struktury zákona je zřejmé, že tam, kde zákon činí provozovatele odpovědným za obsah, to dělá proto, že nad ním má redakční kontrolu.

Například ve Velké Británii je provozovatel je redakčně odpovědný za obsah vysílání, tudíž i názory diváků/posluchačů musí procházet redakčním zpracováním. Globální kontaktní pořad BBC Have Your Say (Máte slovo) probíhá podle následujícího scénáře: stanice ráno vyhlásí téma a vyzve posluchače, kteří se budou chtít diskuse zúčastnit, ať pošlou svůj názor prostřednictvím SMS, e-mailem nebo telefonicky. Produkční si názory seřadí a vyberou z nich portfolio takovým způsobem, aby se ke slovu dostaly rozličné pohledy na problém. Pak těmto vybraným lidem během dne zavolají a ověří si, že jsou schopni v on-line přenosu svoje názory formulovat. Teprve pak dostane moderátor pořadu k dispozici scénář, podle něhož si v živém vysílání nechává vyvolat jednotlivé předem vybrané účastníky diskuse, diskutuje s nimi, popřípadě je nechává konfrontovat v přímé diskusi se zastáncem odlišného názoru a upřesnit svoje stanovisko. Jedině tak totiž může naplnit požadavek svého kodexu, aby přinášel přesné, nestranné a férové informace. Prostě interaktivita nezbavuje BBC redakční odpovědnosti za obsah vysílání.

Nejvyšší správní soud v tomto bodě zaujal jiné stanovisko. Provozovatel, dokonce veřejnoprávní, podle něj nemá odpovědnost za divácké názory v interaktivních pořadech. To je průlomová interpretace. Otázkou však zůstává, je-li to interpretace v souladu se zákonem.

Prozkoumejme další názory soudu. NSS přejímá tvrzení soudu městského, že „v daném případě byl v pořadu obecné publicistiky zveřejněn vyhraněný názor jednoho z diváků, který nebyl informací zpravodajského charakteru“. Jenže § 31 odst. 2 vysílacího zákona provozovateli ukládá, aby poskytoval „objektivní a vyvážené informace“. O informacích „zpravodajského charakteru“ se zde hovoří pouze v souvislosti s nutností jejich oddělení od komentářů. Výrok „Každý druhý chartista byl spolupracovníkem STB“ je proto třeba hodnotit pouze z hlediska, je-li pravdivý, tedy objektivní, nebo ne. Má-li či nemá „zpravodajský charakter“, je zcela irrelevantní.

Klíčová otázka tedy zní: jde-li o názor jednotlivého diváka a je-li to na obrazovce graficky patrné, vyvazuje se tím provozovatel z povinnosti vysílat objektivní a vyvážené informace? NSS přijal i další závěr městského soudu, že zařazení diváckého názoru neovlivnilo podstatným způsobem vyznění celého pořadu. Na základě jakých fakt k tomuto závěru dospěl? Podle mne měl soud řešit obecnou otázku, jestli konstrukce odpovědnosti za vysílání připouští, aby provozovatel zveřejnil číslo telefonu nebo SMS brány a pak nechal diváky psát, co se jim zlíbí. Vždyť to je v příkrém rozporu s požadavkem na ověření informace, kterou ČT zdůraznil v kauze Dimitrov. Na základě čeho může soud usoudit, co je pro vyznění pořadu důležitější: jestli „šťavnatá“ informace od diváka v crawlu, nebo korektní pořad na zbytku obrazovky?

Zajímavý – ve světle kauzy Dimitrov – je i názor NSS, který odmítá přiznat inkriminovanému výroku veřejnoprávní ochranu s poukazem na rozsudek 4 As 69/2007- 65. Vždyť v této kauze NSS nezrušil rozsudek městského soudu s poukazem, že pan poslanec má dovolávat ochrany soudní cestou. A udělal dobře: znectění poslance mělo nepochybně politické, tedy veřejné dopady.

Je tomu ale v případě chartistů jinak? Podle standardní definice politiky z publikace Dietera Nohlena (ed), Wörterbuch Staat und Politik, Piper Verlag, 1991, se politickým stane každý akt, který lze vztáhnout k Polity, tedy institučním základům politiky; Policy, tedy politickým záměrům a cílům; či Politics, tedy formálním i neformálním způsobům získání a uchování moci. Je to právě ten třetí okruh, který z výroku o chartistech dělá politikum – vždyť hodnocení role disidentů v moderních dějinách je standardní součástí politického zápasu dnešních dnů. Považovat tento po výtce politický výrok za něco, co se týká pouze práva na soukromí, je nepřípustným zúžením ochrany veřejného prostoru.

Argumentoval by NSS stejně, kdyby se na obrazovce objevil výrok: „Polovina Židů v Terezíně byla agenty Gestapa.“ a doporučil by přeživším, aby se na televizi obrátili soukromými žalobami? Doufám, že ne.

Zbývají rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Podle mého názoru mají pro posouzení kauzy Vedlejší efekty, v níž se jedná o to, jestli interaktivita pořadu zbavuje provozovatele redakční odpovědnosti za obsah, v podstatě malou relevanci. V případě Jersild proti Dánsku se jednalo o případ, kdy redaktor dal na obrazovce prostor tvrdým rasistickým názorům zástupcům jakési skupiny Zelených sak (o neonacistech v případu není slova), která nenávidí přistěhovalce a nepovažuje je za lidi. Redaktor nikde v reportáži nedal najevo distanci vůči výrokům, které se přistěhovalců musely značně dotknout. Případ vzbudil velkou kontroverzi mezi samotnými soudci: pro zproštění redaktora, kterého dánský soud odsoudil, jich hlasovalo sedm, pět zveřejnilo menšinové stanovisko. Zde však vůbec nešlo o nepravdivost informace přenášené médiem, šlo o to, jestli pro věrohodnost zobrazení názorů „Zelených sak“ bylo možné bez projevení distance vysílat výroky, které jsou v Dánsku jinak trestné.

Ani druhý případ, Thoma vs. Lucembursko, nelze vztáhnout bezprostředně k dané kauze. Zde šlo o to, do jaké míry vyvazuje ze zodpovědnosti za sdělovaný obsah odkaz na to, že jde o citaci. Pan Thoma, redaktor celoplošné rozhlasové stanice RTL, citoval článek lucemburského novináře o opakovaném zalesňování ploch, které bylo (záměrně) vynuceno nekvalitními předchozími pokusy. Novinář tvrdil, že jde o korupční jednání, a nepřímo z něho obvinil všechny zodpovědné lesníky kromě jednoho. Pan Thoma článek ve svém pořadu Ekomagazín ocitoval. Spor se vedl o to, jestli samotná citace článku vyvazuje redaktora ze zodpovědnosti za obsah. Lucemburské soudy tvrdily, že ne.

Evropský soud zaujal jiný názor, ale jenom proto, že redaktor ve svém pořadu jednak přesně uvedl, co cituje, sám podotkl, že jde o „silná slova“, a názor vyjádřený v citovaném článku konfrontoval s názorem třetí strany. Čili právnímu názoru vyjádřenému evropským soudem je třeba rozumět tak, že se po redaktorovi, který cituje kontroverzní informace, přitom projeví snahu o jejich kontextualizaci a konfrontaci, nemůže chtít, aby se systematicky a výslovně distancoval od obsahu citace, která by mohla urazit, provokovat nebo poškodit čest třetích osob atd. Jinými slovy, zde se opět jedná o pořad pod plnou redakční odpovědností provozovatele, v tomto případě lucemburského rádia RTL. Evropský soud se vůbec nevyjadřoval k tomu, jestli interaktivita zbavuje provozovatele odpovědnosti za obsah vysílání.

Z uvedeného podle mne vyplývá, že provozovatele nelze zbavit odpovědnosti za obsah vysílání ani v interaktivních pořadech. Jak ale zvrátit rozsudek NSS? RRTV se na Evropský soud pro lidská práva obrátit sama nemůže. Instituce lidská práva nemají. A tak se možná dožijeme doby, kdy se v interaktivních pořadech budou na obrazovkách beztrestně skvět posluchačské názory typu „Osvětim byla známým rekreačním letoviskem evropských Židů“.

Václav Žák

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Za co zodpovídá televize?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu