Vladimíra Dvořáková

Arogance moci: důsledek posttotalitního syndromu?

Letos si připomeneme dvacáté výročí pádu komunismu. Byť jde o relativně krátkou historickou dobu (z pohledu dějin lidstva), není nevýznamná z hlediska lidského života. Nejen že by nově vytvářená společnost již měla opustit první neobratné dětské krůčky, ale měla by mít za sebou i složité období dospívání a překonání pubertálních výstřelků. Již loňských podzimních krajských a senátních voleb se účastnili voliči, kteří se narodili v postkomunismu, a s každými dalšími volbami jich bude přibývat! Ne že bych datum narození přeceňovala, i dnešní takřka třicátníci mají historickou paměť na období komunismu omezenou a spíše zprostředkovanou, navíc politická kultura dnešní mladá generace může být ovlivněna tím, že její socializace probíhala v drsném transformačním prostředí, kde „úprk před právníky“ dlouhodobě poznamenal vztah k právu a ovlivnil právní vědomí občanů (to ovšem dostává na frak dodnes). Realita proměn sociální struktury se často dostávala do tvrdé konfrontace s obecnou tezí, že svoboda, schopnosti, znalosti a tvrdá práce přinášejí úspěch.

Značná část uvažování naší společnosti je ovšem zakořeněna v minulosti starší dvaceti let. Mnozí historici i politologové upozorňují, že nové režimy se často stávají obětí těch, vůči nimž se vymezují; reprodukují totiž obdobný způsob uvažování, chování, rozhodování, a často i institucí. Ostatně to nedávno potvrdil i psychologický výzkum Martiny Klicperové (Psychologický ústav AV ČR, Univerzita v San Diegu), který existenci posttotalitního syndromu v postkomunistickým zemích dokládá.

Aniž bych podceňovala vědecké metody psychologických výzkumů, možná ani není nutné hlubší výzkum uskutečňovat – stačí se jen vnímavě dívat kolem sebe, symptomů onoho syndromu najdeme více než dost. Jeden z takových vzorových příkladů chování, jednání a uvažování se odehrál začátkem února. Tehdy měli středočeští radní rozhodovat o případném trestu pro ředitele asi šesti desítek středních škol, kteří nereagovali na krajskou anketu o budoucím názvu středočeské univerzity.

Položme si otázku: Jakým právem úkolují politici učitele a ředitele středních škol něčím, co nesouvisí s kvalitou výuky a fungováním školy? Učitelský stav, ponižovaný již nízkým ohodnocením pedagogické práce, vystavený vzrůstající agresivitě žáků, potýkající se s rostoucí byrokratizací, nucený neustále se adaptovat na reformy, jejichž realizace se proměňuje či posouvá s každým novým ministrem, má na úkor výuky či volného času realizovat nápady krajského zastupitelstva či přímo hejtmana? To je opravdu velké vyjádření úcty k jejich práci!

Náměstek hejtmana Marcel Chládek se podivil, že „někteří dopis hejtmana zmuchlají a hodí do koše“. Já se nedivím a popravdě řečeno, jako učitel, byť vysokoškolský, bych udělala totéž, i kdyby takový dopis byl třeba od premiéra. Co jiného s tím? Jedině snad pokud by tam byl originální podpis (mám ovšem obavy, že šlo o xerox), asi by stálo za to si ho uchovat a doufat, že ho třeba mí potomci jednou prodají na burze sběrateli podpisů. Konec konců takový učitel toho potomkům mnoho neodkáže...

Myslela jsem, že doby, kdy byly školy využívány tu pro výrobu mávátek, tu pro vítací špalíry či křoví na manifestacích, jsou již za námi, i když to není tak dávno (před volbami 2002), kdy si má dcera šla dobrovolně (ředitelka je taktně upozornila, že mají před maturitou) vyslechnout přednášku nejmenovaného předsedy nejmenované strany o životním prostředí a globálním oteplování. Máme onu první akci nového krajského zastupitelstva vnímat jako počátek takovéto „spolupráce“ škol a zastupitelstva? Budou školy příště třeba vyzvány, aby se dostavily na zasedání či předvolební mítinky?

Nikdy mi ovšem nevadilo, pokud školy a zejména učitelé občanské výchovy či základů společenských věd vedli žáky a studenty k zájmu o věci veřejné. V době, kdy jsem koordinovala v České republice velký projekt Americké rady vědeckých společností pro výchovu k ústavnosti, jsme často doporučovali učitelům, aby se studenty navštívili parlament či zasedání zastupitelstev. Je pravda, že někteří učitelé po jistých zkušenostech došli k závěru, že střet teorie a reality je problematický a hledali jiné, mravně nezávadnější formy výchovy k občanství. Přesto je zájem o to, co se děje v kraji, velmi důležitý a studenti by měli být vychováváni, aby si uvědomovali, že jsou součástí společnosti, že mají podíl na rozhodování i zodpovědnost za to, co se rozhodne. Ale témata, formy a způsoby realizace závisejí na školách a učitelích, nikoli na přáních a cílech politiků.

Chápu těch 44 škol, které anketu vyplnily. Finanční situace není nejlepší, někdo potřebuje opravit střechu školy, jiný třeba dovybavit tělocvičnu, mnozí ředitelé a učitelé mohli mít i pocit, že podporují dobrou myšlenku. Můj dík ale patří těm šedesáti ředitelům, kteří to odmítli. O budoucnosti této společnosti (jak rádi politici zdůrazňují: „společnosti založené na vzdělání“) budou rozhodovat učitelé. Bohužel o budoucnosti učitelů rozhodují politici. Kdo ale rozhoduje o budoucnosti politiků? Nejsme to my, občané?

V ekonomické krizi, v politických konfliktech, kterých jsme svědky, se možná zdá téma jedné ankety, kterou měly na příkaz politiků realizovat školy, jako nepodstatné. Není to nepodstatné, právě naopak. Jde o typický projev posttotalitního syndromu. Míra arogance politiky je dána tím, co je společnost ochotna přijmout.

A snad právě celá tato minikauza vypovídá hodně o stavu společnosti. Proč neprotestovaly učitelské odbory, proč se neozvalo třeba i vedení sociální demokracie, které hovoří o nutnosti modernizace strany a oslovení vzdělaných vrstev (učitelé, i vzhledem k sociálnímu postavení, představují ideální cílovou skupinu)? To je přístup čistě pragmatický, ale sociální demokracie by na takový případ měla reagovat bez ohledu na úvahy o volebních preferencích a bez ohledu na to (nebo spíše právě proto), že čin vzešel z dílny jejích vedoucích činitelů. Proč se neozvala občanská sdružení, která bojují proti šikaně? Novináři? Odpověď je asi dosti smutná: protože to většině připadalo normální a přirozené, nepodstatné a i nezajímavé. A konec konců se jich to „netýkalo“. Míra svobody společnosti se ale odráží ve svobodě každého člověka, v uznání jeho důstojnosti a v ochotě hájit jeho práva.

Co s tím? Možná by stálo za to zmapovat tyto minipříběhy z každodenního života a hovořit o nich na veřejnosti; svým způsobem o nás a o společnosti vypovídají víc než průzkumy mínění, analýzy stranických dokumentů, hlasování v parlamentě či jednání vlády. Byl by to dobrý příspěvek k úvahám, kde jsme po dvaceti letech.

(Část byla vysílána 11. 2. 2009 v Českém rozhlase 6.)

Vladimíra Dvořáková

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimíra Dvořáková

Arogance moci: důsledek posttotalitního syndromu?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu