A. J. Liehm

Před sedmdesáti lety

O Vánocích umřel Karel Čapek. Výročí to není nejkulatější a ani nevím, jak moc se ho u nás vzpomínalo. Přitom to bylo tentokrát zastavení navýsost aktuální. Měli jsme přece ty roky s osmičkou a ten osmatřicátý po zamyšlení hlasitě volal. Mnichov jsme jakžtakž odbyli, i když... Jenže po něm přišla takzvaná druhá republika a k té se chováme trochu macešsky. Znám – to je možná moje vina – na to téma jedinou seriózní monografii a v tisku, rozhlase, televizi jsem si jaksi nevšiml. Přitom je o čem a o kom přemýšlet, nejen o politice, ale třeba o kultuře, o jménech, textech, manifestech.

Právě Čapek a jeho smrt to všechno znovu zaktualizovali. Způsob, jakým se na prvního světoznámého českého spisovatele za druhé republiky vrhla část české inteligence – chtěl jsem říci spodina, ale to by bylo příliš vymezené –, by stál za řadu studií. A ta masovost! Čapkova vdova vzpomíná: „Balíky anonymních dopisů, hrozby, obvinění. Listonoš se styděl nosit do malého domu listy se sprostou adresou, nadávky na korespondenčních lístcích (nebyla televize – pozn. AJL). Co jsme mohli, to jsme zahazovali, ale v redakci se kupily stohy...“ Fašizující sebranka, řeknete, ale Ivan Klíma připomíná: „Znovu se musel bránit proti vyhrožujícím „vojákům“ Durychovi, Medkovi, Moravcovi...“ Vždycky prý sloužil „silám rozvratu“, z jeho díla vane pouze „smutek a prázdnota“, vlastně „plodil jenom rozklad“. Onemocněl uprostřed práce nad osudy skladatele Foltýna a jeho slabé tělo podlehlo prvnímu náporu nemoci. Úmrtní nález hovořil o zánětu průdušek a pneumonii, ale profesor myslím Syllaba, který ho ošetřoval, nalezl skutečnější příčinu jeho smrti: „Duše to nevydržela.“

Celý konec loňského podzimu jsem na to znovu a znovu myslel a ptal se sebe i jiných (kolik bylo těch, kteří neměli tušení o duši, která nevydržela?): PROČ? Proč ta štvanice, proč zrovna Čapek? Až když jsem přece jen přečetl ledacos z toho, co ty dva podzimy sblížilo, mi došlo: Čapek byl perfektní cíl, poutač, přes něj se tak dobře dalo účtovat s generací otců (v jeho případě první republiky), s níž byl spojen nejen jako autor a intelektuál, ale dokonce člověk blízký Masarykovi. Jedno PROČ přitom zůstává: Kolik je těch, kteří tu souvislost pochopili?

*

V té souvislosti – a souvislost je to jistě vzdálená, jak se na fejeton sluší – jsem si vzpomněl, jak jsem se začátkem devadesátých let ptal známého českého ekonoma: A co Keynes? (John Maynard, ten, co se oženil se slavnou ruskou baletkou, kamarádil s V. Woolfovou, co vymyslel brettonwoodské dohody, státní intervenci do hospodářství a právě dnes je zase velice aktuální.) – Na Keynese musíme nejdřív mít kapitalismus, odpověděl. – Kapitalismus bychom už měli, až nám jde hlava kolem, jenže ani Keynes a jeho recepty, které se kdysi tak hodily, už zdaleka nestačí. A mě jako neekonoma pořád víc zajímá, jaká bude jejich dnešní verze. Marx mě kdysi poučil o schopnosti kapitalismu přizpůsobovat se novým situacím a krizím. Takže moc nevěřím těm, kteří v dnešní krizi vidí jeho konec. Vím však, že možná ne všechno, ale spousta věcí bude jinak. Obama a s ním další se pokusí reformovat kapitalismus. Znovu stojíme před otázkou, zda a do jaké míry je reformovatelný, a znovu, jako tolikrát v minulosti, se vnucuje otázka třetí cesty. Jenže to jsme zase u té osmičky, krize reálné ekonomiky je už na naší ulici, a všichni čekají na Godota. Jak to nakonec souvisí s tím, čím tenhle fejeton začal, je přitom další zajímavá otázka.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Před sedmdesáti lety

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu