Tomáš Tichák

Lednový den

Začalo to snem. Máloco je tak nudné a protivné jako cizí sny – procitlý je jimi omámen a předpokládá, že stejně zapůsobí i na všechny přítomné. A vůbec nejhorší je, když se někomu zdá o vás a jízlivě vám předhazuje, co jste v jeho snu činili. Jenže – uvědomuji si – přijde čas, kdy budete žít už pouze v cizích snech. A to je zas lepší než nic.

Záznam proto bude stručný a jména – žijících – zamlčena: Potkal jsem veřejně známého, velmi nesympatického muže, a ten mě překvapivě pozval do kavárny. O něco méně povýšeně, než jak obvykle káže z obrazovky, se mě vyptával na práci a různé podrobnosti z osobního života. A mně to bylo kupodivu jaksi příjemné, dokonce jsem se rozhlížel, vidí-li mne s ním někdo známý. Ne proto, že bych se styděl, ale naopak – aby se vědělo, jaké mám konexe. Úplně jsem podlehl tomu kouzlu a zapomněl na čas a na to, že doma na mě čeká kamarád, s kterým jsme se neviděli dvacet let. A náhle jsem spatřil z okna toho kamaráda mířit k nádraží. Vyběhl jsem z lokálu a omlouval se. „Už musím jet,“ řekl chladně a zmizel v davu. Otočil jsem se, ale ani ministr už u stolku neseděl. Když jsem se vracel domů, před vchodem čekali dva pánové. Požádali mě, abych je následoval. Když jsem se zeptal, kam a proč mě vedou, řekli, že musím podat vysvětlení k informaci, kterou jsem sdělil jisté významné osobě...

Ráno bylo i za oknem ponuré. Na Nově včera hlásali vichřici a sněhovou kalamitu. „Česko zasypal sníh,“ zněl titulek. Krajští zpravodajové stáli šikmo a po pás v závějích. Dramatická slova jim od mikrofonů rvaly větrné poryvy. Hlasatelka to uzavřela sdělením, že podle klimatologů může tato zima být „dokonce nejhorší za poslední tři roky“. Scházel jsem k autu s obavou, zda dnes vůbec dorazím k cíli, tiskárně ve vzdáleném městečku, kde mám předat do výroby knihu o archeologických vykopávkách. Na stromech se však nehnula větvička a po sněhu ani památky.

Další z virtuálních realit, napadlo mě. Stále víc nás plíživě obklopují smyšlené světy. Vytvářejí je média, ale taky lidé sami pro sebe. Slyšel jsem zrovna o fenoménu generace Y, lidí mezi dvaceti a třiceti lety, kteří jsou v tomto směru avantgardou. Propadají se čím dál hlouběji do říše youtubů, skypů, ifonů a facebooků a v reálném světě už je prakticky nepotkáte. Kam to půjde dál? Jistě, točí se o tom spousta filmů. Ty pak stahují hackeři na své weby a čile si o nich chatují... Ale nevstane-li generace Y od svých computerů, jak vznikne generace Z? A jaký bude citový život, o čem se bude zdát, když skutečnost už bude neskutečná?

Ale vlastně to možné je. I mně se zdál kdysi sen ve snu. Ale taky jsem se už ve snu probudil. A třeba bude jednou možné se ze skutečnosti probudit do světa ještě skutečnějšího. Dojde i na archeologické vykopávky ztracených internetových civilizací. Tak jako v Tróji jen jedna z mnoha nálezových vrstev bude ta pravá, které dnes říkáme skutečnost.

Vyšel jsem do druhého patra budovy, zaklepal a vstoupil jako vždy do dveří se jmenovkou obchodního ředitele. V kuchyňce vedle předsíně myla nádobí starší žena v zástěře. „Dobrý den, jdu za panem ředitelem,“ oznámil jsem. Žena vykřikla: „Za kým?!“ Nedoslýchavá sekretářka? Něco tady nehraje. Otevřela dveře do kanceláře. Uprostřed seděl na pelesti železné postele starý muž v pyžamu. Ředitel to nebyl, nanejvýš jeho dědeček. „Tady ten pán hledá nějakýho ředitele,“ zakřičela na staříka. Ten se na mě přívětivě usmál a řekl: „Tož poďte dál.“

Jisté bylo jediné: jsem ve špatných dveřích. „Nezlobte se, asi jsem se spletl,“ zakoktal jsem a couval ven. Provázely mne nechápavé pohledy. O patro níž jsem opatrně vešel do zakázkové kanceláře a ještě opatrněji se zeptal po obchodním řediteli slečny za pultem. Upřela na mne oči, významně, zdálo se mi, a řekla: „Není. A už nebude“.

Archeologické vykopávky jsem nechal na pultě a pak už jen čekal, co z toho vzejde.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Lednový den

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu