Galerie

Skandál opět možný?

Z naší rubriky se v novém ročníku stává svého druhu zápisník. Na pozadí úvah o bídě a lesku Černého černoty zvané Entropa se vracíme k loňskému případu ukřižované žáby od Martina Kippenbergera (+1997) a jeho posmrtnému triumfu v malé zemi pod Alpami a veliké šlamastyky, jež z toho vzešla.

Kletba Kippenbergerovy žáby

Mezi kunsthistoriky se traduje anekdota, kterak v roce 1966 těsně před svou smrtí volal André Breton z Paříže Marcelu Duchampovi do New Yorku a zničeným hlasem mu oznámil, že skandál už není možný. Martin Kippenberger (1953–1997), jehož zelená rozšklebená ukřižovaná žába, vystavená na zahajovací expozici prestižního muzea moderního a současného umění Museionu v Bolzanu, vyvolala v Jižním Tyrolsku několikaměsíční urputný odpor, by mohl mít nelíčenou radost, co všechno jeho žába dokázala dávno po Bretonově telefonátu. Co skandálu předcházelo a jaké otázky přinesl v Jižním Tyrolsku uplynulý Rok žáby?

Jihotyrolská zemská vláda chtěla realizací Museionu za stovky milionů eur přispět rozhodujícím kamenem k dobudování image zemského hlavního města (a s ním celé autonomní provincie Jižní Tyrolsko) jako multikulturního, vědě a umění nakloněného evropského centra. Byl to ambiciózní cíl. Region žijící převážně z turismu, který se počítá k nejbohatší části Itálie, se pokusil dokázat, že umí nabídnout mnohem víc než jen zaprášené klišé o horách, víně a folklóru, k čemuž mezi jiným měla posloužit i jediná evropská trojjazyčná Univerzita Bolzano, otevřená roku 1997, a právě projekt Museionu. Otevřenost vůči vědě, lidem a nyní i vůči umění měly se takto v centru přibližně sedmdesátitisícového hlavního města, obývaného třemi různými etnickými skupinami, krásně manifestovat. To také finančně silnou zemskou vládu, kterou po desítky let charakterizuje většina německé konzervativní SVP (Jihotyrolská lidová strana) v zemském parlamentu a jednobarevné lidovecké vlády, muselo něco stát: okázalé bolzanské instituci, obtížené již v kolébce zástupnými symboly, byla v logice věci postavena vlastní, zbrusu nová budova. Architektonickou soutěž na projekt Museionu vyhrála berlínská kancelář KSV – Krüger, Schuberth, Vandreike. Vzhledem ke skandálu, který měl následovat, je velikou ironií, že vítězný návrh, jehož ústředním smyslem bylo téma otevřenosti a dialogu, právě pro tento svůj koncept vyhrál. Výrazná kubická konstrukce se vypíná přes údolí řeky Talfer od starého města až do zelených širokých travnatých luk na březích, prostor plynoucího přechodu, přemostění, prostor pro umění, umělecká dílna...

Avšak když byly 24. května 2008 po 33 měsících veřejné výstavby otevřeny brány Museionu, spustila se diskusní vlna, která se prošplíchla až do podzimu a mnohé vzala s sebou a pohřbila do hlubin. Mezi jiným i obraz otevřené, přátelské, zralé evropské komunity Jihotyrolanů. V sobotu, v den slavnostního zahájení Museionu u příležitosti otevření výstavy Periferní pohled a kolektivní těla (Peripherer Blick und kollektiver Körper, 24. 5.–21. 9. 2008) se ještě zdálo, že honorace ani normální návštěvníci nejsou vůbec pohoršeni dílem Martina Kippenbergera Nejdřív nohy (Zuerst die Füße, 1990), jež bylo k vidění ve vstupní hale. Přinejmenším nebyly slyšet – prozatím – žádné výkřiky. Ještě stála v popředí fascinace budoucně a slibně vyhlížející institucí nadregionálního významu a možná dokonce i ze samotné první výstavy, kde byla prezentována multimediální díla mezinárodních a jednotlivě i místních umělců a umělkyň, např. Raoula Hausmanna, Johna Cagea, Jeana-Luca Godarda, Arnulfa Rainera, Franze Westa, Markuse Vallazzy – a právě Martina Kippenbergera.

Jak poznamenal jeden článek v Süddeutsche Zeitung ze srpna loňského roku, měl by v roce 1997 zesnulý Kippenberger nelíčenou radost z toho, co jeho ukřižovaná žába způsobila už následující neděli v hodnotově konzervativní hraniční oblasti mezi Švýcarskem a Rakouskem, v zemi, jež ráda sama sebe tituluje „Svatá země Tyrolsko“. Již několik hodin po otevíracím ceremoniálu se měl obraz žáby s vyplazeným jazykem, držící pivní krígl v pravé a vejce v levé žabí pracce, častěji a ve stále kratších intervalech zjevovat na internetových serverech a na stránkách místních a mezinárodních médií.

Jihotyrolské nedělní noviny „Zett“ umístily žábu jako první na titulní stranu a povolaly nejdůležitější tvůrce místního veřejného mínění, aby vyřkli svůj soud nad dílem. Tak promptně a unisono objasnili předseda SVP a zemský hejtman Luis Durnwalder i římskokatolický biskup Wilhelm Egger, že dílo je výrazem neuctivosti a nevkusu vůči křesťansky cítícímu obyvatelstvu. Zemský hejtman dále sdělil, že dokud se objekt neodstraní, měl by se každý občan provincie cítit ve svých náboženských citech uražen. Napínavá pobídka pro nadační výbor muzea aby, zvláště na pozadí skutečné události, dokázal v uměleckých otázkách před takovými politickými zásahy ohroženou nezávislost Museion ochránit. Konflikt mezi (konzervativní) zemskou vládou a příliš současným a provokativním vedením muzea byl už dopředu naprogramován – s o to žhavějším příslibem tváří tvář faktu, že na podzim bylo vypsáno konání regionálních voleb. Žába se nabídla jako téma předvolebního boje a místní politika mileráda, jak měly následující události ukázat, naskočila do tohoto jedoucího vlaku.

Politik SVP Franz Pahl, který bezprostředně před svým žabím angažmá vydal knihu Zaskočeni islámem (varující před domnělým nebezpečím islámu paradoxně v zemi, kde žije nanejvýš několik stovek mírumilovných muslimů), neměl ještě v květnu vůbec žádné výhrady k dílu, jež se bleskurychle stalo celozemským skandálem; to se však mělo koncem července radikálně změnit. Pahl se rozhodl veřejně vystoupit na protest proti „pervertování křesťanského kříže“ a zahájil před Museionem výstražnou hladovku, jistě také proto, že právě v nedalekém Brixenu papež Benedikt XVI. nastoupil svou letní dovolenou. „Křesťanské společenství Jižních Tyrol musí ukázat, že nebude nečinně přihlížet muzejním urážkám za peníze daňových poplatníků.“ „Pokud nenáviděná žába nebude předčasně odstraněna, stáhnu svou kandidaturu do podzimních voleb,“ vyhlašoval Pahl. Odhlédnuto od mnoha senzací, které doprovázely záchvaty Pahlovy slabosti krátce po zahájení hladovky, svého cíle nedosáhl – žába zůstala navzdory všemu odporu na svém místě a politikova kandidatura vzala za své.

Snahy kurátorky Laetitzie Ragaglieové o osvětu, v níž se pokusila zdůraznit sžíravou sebeironii díla Nejprve nohy – Kippenberger v době vzniku díla byl sám nesmírně rozerván a trpěl, neboť se pokoušel zbavit se silné závislosti na alkoholu a na drogách – odpůrce žáby nikterak nezasáhly. Lavina dopisů rozhořčených čtenářů zavalila redakci Dolomiten, jednoho ze dvou nejčtenějších deníků v provincii, webové stránky Museionu (www.museion.it) byly nepřetržitě bombardovány urážkami a stížnostmi. Pahlovi se dostalo podpory od spontánně vzniknuvších skupinek modlících se, jež se v určitých časech před domnělým místem blasfémie modlily růžence. Nakonec i Svatý otec nepřímo vyjádřil Pahlovi podporu, když řekl, že city místních křesťanů jsou zjitřeny zcela po právu a že by dílo mělo být odsouzeno.

Snahy týdeníku ff i Südtiroler Tageszeitung vést vyvážený dialog nad tímto tématem selhaly. Zelení pak správně připomněli, že ani Museion, ani tři (!) zemské rady pro kulturu, ani jihotyrolští umělci nedokázali ofenzívně zahájit diskusi: místo toho zvítězila snaha skandál „ustát“ a hlavně nepřilévat olej do ohně. Nadační výbor Museionu alespoň dokázal udržet žábu na místě až do konce výstavy, ale pak musela padnout hlava ředitelky Corinne Diserensové. Samozřejmě že oficiálně kvůli překročení rozpočtu a nesrovnalostem v účetnictví, nikoli kvůli případu žába.

Nakolik – a jestli vůbec – kletba Kippenbergerovy žáby pozmění v budoucnosti Museion a jeho odvážnou výstavní politiku a jeho schopnost zahájit dialog s širokou, zjevně málo liberální veřejností, zůstává však otázkou.

Sabine Eschgfällerová

Skandál v Entropě

Nechci a ani by nebylo co srovnávat. Chtěl bych se však pokusit postavit vedle sebe ve zkratce pouze jednu okolnost obou skandálů v Evropě. Autorka výše vytýkala vystavovatelům, zastáncům a obhájcům Kippenbergerova díla neschopnost vážně se prosadit v „diskusi o žábě“. Ne snad proto, že by se mělo očistit jméno autora, který patřil v 80. letech k nejznámějším provokatérům a mystifikátorům, ale právě proto, že dílo samo za to stojí.

Myslím, že náhle je zřejmé (aniž bych vůbec začal), že na „obranu“ Černého Entropy vlastně v tomto smyslu ani nejde nic říci. Snad kromě povýšené morality, již opakuje náš vicepremiér, o nepřekonatelném smyslu pro humor a sebeironii, jimiž se pyšní plémě Čechů, čímžto naše plémě tolikrát převyšuje zbytek Evropy, zejména té nahlas se ozvavší (potrefené Bulharsko a Slovensko). Vždyť Entropa Davida Černého je snůška těch nejvykyslejších a neplošších klišé, které se nad jednotlivými státními útvary – ani ne národy v Evropě regionů, neboť hranice států nejsou v EU totožné s hranicemi národními, ačkoli to do omrzení česká média přijímají v poznámkách o uražených národech; v Bulharsku ani na Slovensku přece nežijí jen Bulhaři a Slováci – v průměrné české čtyřce vznášejí. Kolega v redakci trefně poznamenal, že se vlastně nejedná o žádnou ironii, nýbrž o pouhé ilustrace nezajímavých a plochých klišé. A přidal, že mnohý politický kreslíř musí denně v novinách vyvinout nesrovatelně větší míru invence, s níž v ironické zkratce komentuje politickou současnost, než jakou osvědčil David Černý. Ostatně, co říci o pásce „stávka“, kterou Černý ve své plastice rozepjal přes celou Francii, než to, že mu evidentně zcela uniká prostý fakt, že ve Francii se nestávkuje mnoho proto, že by odbory vše ovládaly a vnucovaly tak ubohým neodborářům své ultimativní požadavky, ale právě proto, že v odborech je organizována velká menšina zaměstnanců, která není schopna tak jako v jiných zemích vyjednat kolektivní smlouvy smírem (to mi připomněl nedávno v Listech A. J. Liehm). Co říci nad čoudícími chladícími věžemi čnícími z Rakouska než to, že autor vůbec nerozumí zkušenosti generace osmdesátých let, jež vyrůstala za železnou oponou pod všudypřítomným mementem Černobylu a pro niž ochrana přírody není módní vlnou posledních let, ale staletým dědictvím už z dob Rakouska-Uherska (to zas vím od své manželky ze Západu). Tak by se dalo jistě pokračovat. Přesto se mi na mysl vtírá pochybnost, jestli nakonec v mém případě přeci jen nejde o plané krasořečnění zakomplexovaného a málo chápavého jedince, který postrádá smysl pro vytříbený, velejemný humor. Vždyť jsem doposud ani nepochopil, jak se mohlo stát, že vynález ředitele dačického cukrovaru, Vídeňáka původem ze Švýcar, stal se tak nonšalantně národním cizím peřím a podkladem pro lež, která lehounce prošla našim vládním činitelům. Ani nerozumím pobaveným reakcím nad Entropou: David Černý se usmívá a lže o neexistujících sedmadvaceti evropských umělcích, pár měsíců před ním se usmívají Alexandr Vondra a Mirek Topolánek a bezostyšně lžou o tom, že když Čech řekne „to ti osladím“, jedná se o dvojsmysl, a přitom je to vždy a pouze něco negativního. Nepřišel jsem dosud na chuť skrytému půvabu vulgarit a povýšených rádoby vtipně odlehčených moralit naší vlády, ani jsem stále nebyl s to se vyrovnat s faktem, že u nás stačí být knížetem a ministrem zahraničí, abyste mohli s protřelým šarmem urazit bojovníky za bezjaderný svět slovem nikoli ze vznešeného zámku, nýbrž ze zaplivaného podzámčí. Koneckonců spojovat protiklady patří k mystice Topolánkovy vlády, jak to ukazal sám premiér, když ocenil Mašínovu skupinu, aby si následně připjal placku s tibetskou vlajkou, ve světě obecně srozumitelný symbol nenásilí.

David Voda

Ilustrace: Martin Kippenberger, Martine, jdi do kouta a styď se, 1990

Galerie

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Galerie

Skandál opět možný?

Kletba Kippenbergerovy žáby

Skandál v Entropě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu