Testem schopnosti vnímat krásu a zajímavost matematiky je učivo o kvadratických rovnicích. Ne každý žák si položí otázku: A jak bych vyřešil rovnice vyššího stupně? Pro rovnice s třetími a čtvrtými mocninami našli odpověď už renesanční matematikové, pak se pokrok nadlouho zadrhl, až v 19. století Nor Abel dokázal, že vyšší rovnice už nelze vyřešit obecně platným vzorcem s odmocninami, a Francouz Galois utřídil případy, kdy to přece jen jde. Založil proto nové odvětví matematiky, teorii grup, jejíž význam daleko přesáhl oblast algebraických rovnic a která je dnes nejúčinnějším nástrojem moderní fyziky. Oba génie spojuje tragika osudu, zemřeli v mladém věku, Abel na tuberkulózu, Galois v souboji, dříve než se dočkali pochopení a uznání kolegů. Osudy rovnic se v knize prolínají s osudy jejich zkoumatelů, čtenáři se poodhrne závoj nad tajemstvím Galoisovy smrti i nad záměry fyziků připravujících největší experiment všech dob v CERNu.
Mario Livio: Neřešitelná rovnice, argo/dokořán, Praha 2008, 318 s., 399 Kč. -jn-
Milovníci díla Josefa Šafaříka se dočkali souhrnného vydání jeho esejů a studií ze šedesátých a sedmdesátých let, které se svým obsahem z větší části překrývá se zatím nevydaným třetím svazkem jeho spisů. Texty ukazují vývoj filozofova myšlení po Sedmi listech Melinovi. Vedl k prohloubené a radikálnější kritice civilizace založené na vědě a technice. Nesmiřitelný rozdíl mezi nimi a rytmem přírody, jemuž zůstává věrno skutečné umění, postihuje Šafařík v eseji O rubatu čili vyznání, který je jeho snad nejkrásnější a nejpronikavější prací. Tváří v tvář světu propadajícímu stále více moci techniky projevuje Šafařík drsnou nekompromisnost: „Zvítězí-li lidé s živým, velkým srdcem, nedobude technika vesmíru.“ Zdráhám se tento pohled beze zbytku přijmout a rád bych četl názor oponenta, ale obrana vědy a techniky před Šafaříkem by byla heroickým skutkem, jehož je schopen málokdo.
Josef Šafařík: Hrady skutečné a povětrné, Dauphin, Praha 2008, 223 s., cena 298 Kč. -jn-
Tomáš z Janova evangelia, který neuvěřil, dokud neuviděl a nedotkl se, bývá často vnímán jako vzor skeptika, který přesto není ztracen pro víru. Kdo otevře Halíkovu knihu s touto představou o Tomášovi, bude překvapen – pro Halíka není tak důležité, že Tomáš chtěl vidět, jako to, co chtěl vidět. Sám autor říká, že text evangelia se mu díky jedné události znovu otevřel a oslovil ho ještě zcela jinak a hlouběji, ukázal mu dokonce cestu k porozumění největšímu tajemství křesťanské víry. Halík je plodný autor, ale rozhodně o něm nelze říci, že kdo přečetl jednu jeho knihu, zná už více méně všechny, naopak se pozvolna propracovává do větší hloubky a nevyhýbá se problémům, které jsou s tím spojeny. Skoro bych řekl, že se s podivuhodnou nebojácností pohybuje někde na hraně. Je to inspirující kniha i pro skeptiky. Její půvab zvyšují reprodukce úchvatných obrazů Mikuláše Medka.
Tomáš Halík: Dotkni se ran. Spiritualita nelhostejnosti, Lidové noviny, Praha 2008, 223 s., cena 269 Kč. -jn-
V edícii Mestá na starých pohľadniciach prišiel rad aj na hlavné mesto Slovenska. Bohatá história Bratislavy (Pozsony, Pressburg) ožíva na pohľadniciach i sprievodných textoch k nim. Jednotlivé mestské časti a ich ulice z prvej polovice 20. storočia sa pripomínajú aj prostredníctvom skutočných i tradovaných príbehov. A čitateľ si znovu uvedomí obrovskú premenu Bratislavy, jej centra a predmestských častí, ktoré, žiaľ, nesú pečať cynických projektantov našich ružových zajtrajškov. Neexistuje predmestie Zuckermandel, niet Vydrice (Weidritz), synagógy a židovského geta, zmizlo asi 380 vzácnych domov... Knihu zostavili Daniel Kollár a autor textov Ján Lacika. Tento vedecký pracovník Geografického ústavu SAV v Bratislave hlboko načrel do rozsiahleho archívu pohľadníc svojho vedeckého kolegu Jána Hanušina. A tak vznikol pozoruhodný knižný album. S unikátnymi pohľadnicami, na ktorých vidíme Stavovské divadlo z roku 1776 pred Rybárskou bránou (Fischertor). V divadle, ktoré zbúrali roku 1884 (v tom istom roku sa začalo so stavbou Mestského divadla), dirigoval Johann Strauss... Na návštevu po dlhých rokoch pozýva do svojich malebných zákutí Suché Mýto, na pohľadnici z roku 1942 je vojenské opevnenie štátnej hranice, čiže systém pevností a rozličných protipechodných a protitankových prekážok v Petržalke, ktorá vtedy mala meno Engerau an der Donau, začlenená do anektovaného Rakúska, do ríšskej župy Niederdonau. A na ďalšej pohľadnici, zachytávajúcej Námestie ź. Štúra, slávnostne, za prítomnosti cisára Františka Jozefa I. odhaľujú súsošie Márie Terézie – písal sa 16. máj 1897. Múdra kniha o kultúrnej identite, poskytujúca poučenie, príjemné i bolestivé spomienky nielen na jedno mesto...
Ján Lacika: Bratislava na starých pohľadniciach, DAJAMA Bratislava, 2008, 128 s., cena a nálad neuvedené. -mah-
Zora Palová a Štepán Pala patria k popredným osobnostiam moderného sklárskeho umenia. Sú absolventmi ateliéru Sklo v architektúre na VŠVU v Bratislave, študentmi Vsetínčana, známeho sklárskeho výtvarníka Václava Ciglera, ktorý katedru založil a viedol v rokoch 1965–1979. Palová a Pala dnes rozvíjajú odkaz Ciglerovej sklárskej školy v tom najplnšom význame slova: ich diela vystavujú popredné galérie, ich medzinárodné renomé je úctyhodné. Bratislavčanka Zora Palová (1947) navštevovala SŠUP, v tom čase intenzívne kreslila a venovala sa figuratívnej rezbe. V štúdiu pokračovala na VŠVU v Bratislave, pôsobila na Univerzite v anglickom Sunderlande. Jej výtvarný prejav je lyrizujúci, má tvarovú a farebnú expresivitu. Opakovane vytvára v skle otvory, hľadá priestor v priestore a umocňuje jeho priehľadnosť, uvoľňujúc obrovskú energiu svetla. Do takto „otvoreného“ priestoru vkladá básne zo skla: Brieždenie, Dravý vták, Dážď, Ráno, Plameň, Jesenný list, More... Štěpán Pala (1944) sa narodil v Zlíne, navštevoval sklársku školu v Kamenickom Šenove, istý čas pracoval v Novom Bore a neskôr absolvoval VŠVU v Bratislave. Pala uprednostňujúci optické sklo ako svoj hlavný materiál je však geometricky presný i funkcionalisticky prísny. Základným poznávacím znamením jeho výrazového registra sú toriž geometrické tvary, zaujíma sa o počítačovú kresbu 3 D. Palová a Pala v knihe (so vzácne charakterizujúcimi sprievodnými textami Angličana Dana Kleina a Sabíny Jankovičovej) predstavujú dva úplne rozdielne tvorivé prístupy, ktoré sa napriek tomu stretávajú v oslobodzujúcej radosti z materiálu, jeho tvarovania, v radosti zo samotnej tvorby a artefaktov, ktoré tak estetizujú naše okolie.
Monografia: Zora Palová, Štěpán Pala, FO ART, Bratislava 2007, nepaginované, cena a náklad neuvedené. -mah-
Docela závěrečná slova jsou povzbuzující. „Je mi zde v Česku dobře. (...) Jsem sice Polák, ale určitě jiný než ti z Varšavy nebo Krakova, protože oni tam nemají tu českou dimenzi. Když jsem v Polsku, zastávám se Čechů, když jsem v Česku, zastávám se Poláků,“ říká dvaadvacetiletý Tomek Postówka z Těšína. Dějiny Zaolží (Zaolší, Záolší, Těšínska, českého Těšínska...) ve dvacátém století už tak povzbuzující nejsou. Historické přehledy, dokumenty, vzpomínky i úvahy o vlastní národní identitě poskytují hodně smutný pohled na česko-polské a polsko-české vztahy s tragickými body zejména na konci první světové války, po Mnichovu a v roce 1968. Pohraniční spor z doby, kdy se rozpadlo Rakousko, poznamenal československo-polské vztahy fatálně a z dnešního pohledu se zcela absurdní tragikou. Je štěstí, že dnes osudy onoho kraje ani české, ani polské veřejné mínění neovlivňují. Je dobře, že tento sborník vyšel. Připomíná jednotlivé lidské osudy, málokdy šťastné. A připomíná, že dnes jsme na tom lépe, ale také to, na jak křehkých vrstvách dnešní Evropa stojí. Snad to bude přání většiny čtenářů, aby se už neřešitelné spory o „historické“ a „přirozené“ právo aspoň tady nikdy nevrátily.
Zaolzí. Polsko-český spor o Těšínské Slezsko 1918–2008 (česká verze), koordinátor projektu Grzegorz Gšsior, Fundacja Ośrodka Karta, Dom Spotkań z Historiš, Varšava 2008. -vb-
U známých osobností našich nejnovějších dějin, které se staly obětmi diktatur, někdy jako by jejich heroičnost, právem oceňovaná, zastiňovala jejich intelektuální dílo. (Jak málo například ve skutečnosti víme o politických názorech či duchovním životě Milady Horákové!) Jméno Vladimíra Petřka jako jednoho z těch pravoslavných duchovních a laiků, kteří ukrývali strůjce atentátu na Heydricha, není neznámé, ale snad jen díky pamětem Václava Černého někteří tušíme, že to byla osobnost velice bohatá a netuctová zdaleka nejen svou mučednickou smrtí. Právem i neprávem bývají odchody z katolické církve za první republiky vysvětlovány spíše politicky. Zde se připomíná konvertita k pravoslaví, kterému se však nikdy křesťanství neomezilo na jedno, byť sebeúctyhodnější konfesní – či třeba slovanské, etnické nebo jazykové společenství. Zda je důležitější připomínka utrpení Petřkova a jeho blízkých za nacismu, anebo připomínka jejich duchovního a kulturního zázemí, by bylo troufalé soudit.
Vojtěch Šustek: Zlato se čistí v ohni. O životě, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřka, jeho rodičů a sourozenců, Návrat domů, Praha 2008, 152 s. -vb-
Autor se soustředil zejména na některá prostředí, ale dosud jsme neměli lepší a širší obraz literárního života v exilu mezi léty 1948 a 1968. I kdybychom to nevěděli odjinud, poznáme ze samotné knihy, že nabízí jeden z plodů mnohaleté soustředěné práce. Tušíme, že (a proč) byl v prvním dvacetiletí komunistického režimu nakladatelský provoz (včetně časopisů, spisovatelských cen apod.) mnohem chudší než v 70. a 80. letech, ale tato kniha ono tušení velmi zpřesňuje. S jak chudými prostředky finančními, a tedy také technickými museli nakladatelé a redaktoři tehdy vystačit! Jak těžké bylo získávat informace z domova, a tedy udržet si reálnou představu o vývoji v Československu! Jak těžké bylo pochopit domácí změny k lepšímu v 60. letech, ale také smířit se s tím, že se neodehrávají v podobě tradičního antikomunismu. Kniha přináší spousty neznámých či zapomenutých faktů, ale je také holdem. Autor má úctu i k těm, jejich vlastenecké sny se stále víc rozcházely se skutečným vývojem, i k těm, kteří zanechali velké literární dílo nebo si uchovali větší citlivost vůči domovu (Jan Čep, Egon Hostovský, Pavel Tigrid, prostředí římských Studií, abychom jmenovali emblematické postavy či podniky).
Michal Přibáň: Prvních dvacet let. Kulturní rada a další kapitoly z dějin literárního exilu 1948–1968, Host, Brno 2008, 356 s., 289 Kč. -vb-
Autor i témata jsou snad dostatečným doporučením. Ale přece jen upozorněme na to, že do této knihy Jiří Opelík zařadil nejen práce zcela nové, ale také studie a drobnější texty, kterým říká „drobinky“, publikované dosud jen v dobrém, ale nepříliš čteném Zpravodaji Společnosti bratří Čapků. Literární vědec přistupuje k dílu Karla Čapka z mnoha stran, zabývá se jeho filozofií, jazykem, ale i občanským působením. Pokud jde o to poslední, možná bude pro čtenáře nejobjevnější - přesvědčivé - vysvětlení, proč Čapek roku 1936 chválil novou sovětskou ústavu.
Jiří Opelík: Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek, Torst, Praha 2008, 264 s. -vb-
Čítanka, která jistě neušla slovenským vzdělancům, ale neměla by ujít ani vzdělancům českým: obsáhlý výbor z nepochybně, měřeno celými čtyřmi desetiletími komunistické nadvlády, politicky i duchovně nejvlivnějšího z polských exilových časopisů, pařížské Kultury. Její zakladatel a po celá léta hlavní redaktor Jerzy Giedroyc velmi brzy rezignoval na budování politických struktur polského exilu, o to víc se zaměřil na zásadní debaty, snad vždy vztažené nejen k minulosti, ale hlavně k budoucnosti. Pro nás je přínosná polská perspektiva také velmi živou přítomností myšlení o východních sousedech – pro prostředí Kultury to nebyl na prvním místě obludný SSSR, ale konkrétní národy, konkrétní jazyky a kultury, především ukrajinská, litevská a běloruská. Také proto, že Giedroyc, ač tradiční antikomunista, poznal brzy dějinotvornou sílu „revizionismu“ a uchoval si pochopení pro vývoj doma. I v letech, kdy to působilo beznadějně, se Kultura připravovala na budoucnost po pádu impéria. Antologie kromě toho přináší rozkoš z četby vrcholných ukázek žánrů od eseje; i drobnější žurnalistické texty si dodnes zachovaly živost a dodnes vyvolávají otázky.
Kultura. Výber esejí z poľského emigrantského časopisu, sestavil a předmluvu napsal Adam Michnik, přeložili Iva Hanková, Karol Chmel, Jozef Marušiak, Kalligram, Bratislava 2008, 520 s. -vb-
Mezi publikacemi, které loni vyšly a připomínají události Pražského jara, je asi nejmonumentálnější: dvě fotografická alba, jedno DVD a jedno CD, dokumentující rok 1968 v Liberci. Samozřejmě srpen, tak zvláště tragický, ale také výtvarný život v Liberci na konci 60. let – a vůbec to nepůsobí jako spojení náhodné. Vidíme i zhroucení mnoha nadějí, čteme o lidských neštěstích a obětech, ale připomínáme si i mnohé nadějné a pěkné. Dosti podrobná a vlastně krátká část historie jednoho města tak připomíná mnohé konkrétní, ale zároveň je působivou ilustrací něčeho mnohem širšího, českého, československého, často evropského a světového. Na publikaci se podílel velice široký okruh pamětníků, historiků či výtvarníků.
Srpen 1968 v Liberci, Socha a město. Liberec 1969 (dvě knihy), Liberecká svědectví. Jiné osudy (DVD), Probuzení 1968 (CD), Spacium, Liberec 2008.
-vb-
Setkání se Šafránem bylo osudové pro mnoho lidí a není pochyby, že to byl také, na začátku pro nejednoho především, zážitek občanský: jako setkání s umělci, kteří si troufali mnohem víc než jiní. Ale bylo to přece také setkání s poezií a hudbou. Kniha o Šafránu a písničkářích v něm sdružených vznikla jistě z velkého prožitku a z velké lásky, je výpravná, ale – tři desetiletí po zániku Šafránu, skoro dvě desetiletí po Listopadu – toho přináší málo. Jednotlivé osobnosti jsou představeny rozhovory, které by byly postačující v bulletinu fanklubu; pokud nemá čtenář vlastní informace odjinud, mnohé vzpomínky, narážky, zmínky o předlistopadových i pozdějších konfliktech nepochopí. Nejcennější jsou tak vlastně diskografie a bibliografie. Až příliš velkou část knihy zabírají (pro pamětníka dojemné) reprodukce obálek či fotografií, ale také dokumentů, dobových kritik a recenzí, které by stačilo citovat. Z hudby a poezie textů zůstalo málo; v tomto smyslu jako by se čtenáři až příliš vnucovala otázka, zda Šafrán zvolil tu nejlepší taktiku – v boji proti komunismu.
Přemysl Houda: Šafrán. Kniha o sdružení písničkářů, Galén, Praha 2008, 472 s. -vb-
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.