Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
„Dnes (...) / jen jediná již krajinka jest drahá, / v níž pro Poláka ještě trochu blaha: / toť kraj let dětinných. Ten vždy si chrání / svou čistou zář jak první milování,“ píše Adam Mickiewicz v Epilogu Pana Tadeáše [v překladu Elišky Krásnohorské]. V jistém smyslu je celý tento epos záznamem nostalgie po oné zemi, na čemž není nic divného, jestliže jeho autor, emigrant, dnes bychom řekli politický, neměl na návrat do svých rodných míst žádné vyhlídky. Ovšem stesk po „kraji let dětinných“ je podle všeho cit dosti všeobecný. Všichni jsme totiž vyhnanci, třeba bychom se po celý život nehnuli ani na krok z města nebo vesnice, kde jsme se narodili. Jsme vyhnanci v čase, nikoliv v prostoru. Do „kraje let dětinných“ není návratu, protože už neexistuje. Identita místa je bezmála každou hodinu jiná než dosud. Uvědomujeme si to díky změnám podoby, ale i bez takových změn k nevyhnutelné metamorfóze dochází. Ovšemže, prostorová odtrženost od rodiště a místa, kde jsme byli vychováni, pomáhá uvědomit si tento fakt. Ostatně i my sami už jsme někdo jiný, beznadějně jiný, marně se chytáme stébla svého jména a příjmení.
Musí však vlastně být, jak je tomu u Mickiewicze, „kraj let dětinných“ v literatuře nositelem kladných hodnot? Rozumí se, že nemusí, o čemž nás přesvědčují mnohé příklady. Autor se může vadit se svým dětstvím, může k němu cítit nechuť, může je proklínat, tak jako se exilový autor může vadit se svou vlastí. Konečně – může ho vůbec nezajímat. A přece dětství dosti často autorovi poskytuje látku, především látku emocionální. V tom se samozřejmě skrývá nebezpečí banality. Navíc jako by za každým rohem číhala zrůda sentimentality.
Pro mě byly tyto emoce důležité, ale zřídka jsem měl pocit, že je dokážu přetvořit v literaturu. Teprve poměrně nedávno se začal rodit cyklus básní; soudím ostatně, že má zatím k dokončení daleko. Když jsem byl loni na literárním stipendiu ve Skotsku, zrodil se název. Přečetl jsem si v průvodci, že v Edinburgu je Muzeum dětství. Schválně jsem tam nešel, radši jsem si ponechal o této instituci svou vnitřní představu, představu jistě naprosto falešnou. Hlavně že název už byl.
Vzpomínám si, že když jsem byl před víc než deseti lety ve Skotsku poprvé, ocitl jsem se při svém putování po okolí Edinburgu jednoho dne ve městečku Newtongrange (v místním nářečí Nitten) a od prvního okamžiku, mnohem dřív, než jsem spatřil nápis „Scottish Mining Museum, jsem věděl, že jsem v hornické kolonii. Domky v této osadě příliš nepřipomínaly mně tak dobře známé hornoslezské familoky, a přece to v nějakém hlubším smyslu ony familoky byly, jako by zdmi těchto britských domů prosvítaly domy mého města. Když jsem byl loni v Newtongrange opět, situace se zkomplikovala, objevily se vzpomínky na první tamější pobyt, ale v hloubi, jako základ všeho, pokračovaly vzpomínky z dětství, které přece nemělo se Skotskem absolutně nic společného. Někdy je určitě dobré někam daleko odjet, aby se člověk vrátil k sobě. To může vysvětlovat záblesky Skotska v mém cyklu.
Ve Skotsku se mluví třemi jazyky, budeme-li scots považovat za samostatný jazyk, a nikoliv za anglický dialekt. Také Horní Slezsko, odkud pocházím, je mnohajazyčné a zároveň mnohokulturní. Samozřejmě se tu střetávají a vrství kultura polská a německá. K tomu se přidává kultura česká, vždyť přece celé tyto kraje dlouho patřily k České koruně. Ve slezském nářečí, jednom z velmi nepočetných dosud živých dialektů polštiny (objevují se pokusy dát mu status samostatného jazyka), je mnoho germanismů, ale nechybějí ani bohemismy. V ulicích mého rodného města bývala slyšet a je slyšet také polština východní, především lvovská, protože mnoho Lvovanů, vyhnaných po druhé světové válce ze svých rodných končin, bylo usídlováno právě tady, na místě Němců, vypuzených odtud. Tato různorodost řeči, ve „slezské látce“ nutně přítomná, vysvětluje nápad zavést do mnoha básní cizojazyčné vsuvky.
Už však dosti, ať autor nic nevysvětluje! Básně mají mluvit samy za sebe.
Tehdy bys sem vejít nemohl.
Zrovna tady chodili medvědi.
A teď jsou tu stolky se slunečníky,
žádné mříže.
U medvídků – takže památka je ještě živá.
Kde se vzali?
Nejspíš tu zůstali po Němcích.
Už hodně staří.
Jakpak se mohli jmenovat?
Už tady není tabulka „Nekrmte zvířata!“.
Nebojte se, i když jste zahynuli za krmi z člověka.
Heda, Max und Rutte, hierher!
Das ist doch eures Kaffee,
da ist das Essen nicht mehr verboten.
Vrch Lásky. Jmenoval se tak vždycky?
Liebeshöhe im Stadtpark na staré pohlednici.
Tady by se dalo milovat?
Nyní spíš ne,
ledaže v houštině noci.
Ale kdysi tu byly keře,
skutečná džungle.
Právě tady jsem se ztratil na výpravě
pro míč ztracený z očí
a uviděl jsem nahou ženu
a tři nachmelené muže.
Něco mi řekla.
„Dr Livingston, I presume?“
Museum of Chilhood; otvírací hodiny
jako ve Středisku leštěné mosazi
Skotsko. Praktický průvodce
Určitě to tak vypadá.
Vycpané děti
si hrají s vycpanými psy.
Z některých se sypou piliny.
Vycpaná holčička
se sklání nad panenkou v kočárku.
Když se panenkou pohne,
otevírá oči a říká: „Mama.“
Ona je ještě víceméně živá.
Hawthornden Castle, 5. 9. 2008
Vzpomínám si na ni.
Přivezli ji Švédi,
nebo snad Norové,
zapáchala majestátně v mohutném stanu
na náměstí vedle muzea.
Velryba neurčité barvy.
Goliáš. Tak ji pojmenovali.
David, který Goliáše zabil, zůstal neznám.
Velké zvíře.
Bylo v něm cosi z absolutna?
Snad ano, jestliže bylo lepší
než kolotoče, střelnice a výstupy cirkusáků.
Hur manga Ahaber har du dränkt, Goljat?
V přírodovědném oddělení
je určitě pořád stejná výstava:
hlodavci, ptáci,
ptačí hnízda a vejce.
Byla tam taky srna.
Nechci tam vejít,
protože bych možná uviděl
brýlatého hocha,
který skleněnýma očima
civí přihlouple roztlemený
na mamuta,
který už tam dávno není.
Puerulus vulgaris et Elephas primigenius.
Budova stojí,
což nelze říci
o té s obchodním domem.
Lahůdky
jsou tam, kde vždycky byly.
A přece ne.
Takové je tu světlo.
Kampak se podělo tajemné šero
uprostřed lesku tmavých
kamenných plátů?
Káva však mává kouzelnou hůlkou
a všechno ztmavne.
Zdi vůně –
ty stojí nejjistěji.
Café brasileiro – um aroma que fica.
To město je muzeum.
Stojí tu exponáty
a nápisy připevňuje úslužná vzpomínka.
Některé objekty chybí,
ztraceny navždy,
vrženy do nicoty ničivou rukou
člověka, času, zlomyslné přírody.
Jiné v prapodivném světle, v cizím prostředí,
jsou to nanejvýš vzdálení příbuzní sebe sama.
A přece si kupuješ vstupenku,
procházíš ze sálu do sálu,
prohlížíš si dům, strom, obchod, kavárnu,
čteš popisky, ty jsou správně,
ačkoliv vzpomínka je náruživá křivopřísežnice.
To město je muzeum
a někdy jako by plavalo
ve formalínu.
A přece se v něm smrt vůbec nevynáší více
(paví pera vlhkosti, hniloby, oloupaných omítek)
než v tobě.
Hawthornden Castle, 25. 9. 2008
Napsat román
o malé vlasti,
jako B.,
jako C.
a jako A. ...
No, snad by stačila báseň.
Ten kousek země,
ne...
Mickiewiczova
(dříve Friedrichstrasse)
7, byt číslo 3,
pokoj vlevo...
ne, ten koutek u zdi,
ne, ta pokožka
o tolik let mladší,
takže vlastně jiná,
do prdele, jak jenom
se dřív
jmenovala?
Z cyklu Muzeum dzieciństwa a jiných autorových básní vybral a přeložil Václav Burian; úvodní esej byl psán pro Listy.
Leszek Engelking (1955 Bytom–2022 Varšava) byl polský básník, prozaik a literární kritik. Překládal z řady jazyků, mj. z angličtiny, ruštiny, ale také češtiny a slovenštiny. Česky vyšly výbory jeho poezie A jiné básně a jiné básně (slovensky pod titulem Zanechala si otlačky prstov na mojej koži) a Muzeum dětství a jiné básně. Je autorem knižních publikací, mj. o českém surrealismu a Skupině 42. O jeho výboru z české poezie jsme psali v Listech č. 6/2008.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
