Ladislav Šenkyřík

Masíroval jsem srdce Jana Kaplického

Když jsem kolem zkolabovaného architekta Kaplického pospíchal 14. ledna asi tři minuty po osmé hodině večerní do tělocvičny nedaleké základní školy jako obvykle se zpožděním na katolický volejbal, seděl opřený o zeď domu a skláněli se už nad ním dva nebo tři kolemjdoucí a dva městští policisté. Všichni ti lidé mi připadali v tom okamžiku poněkud bezradní, stejně jako bych byl určitě bezradný i já, navzdory tomu, že už dávno od dcery studující lékařství vím, že oproti rozdýchávání doporučenému ze středoškolských hodin civilní obrany jedině účinná může být důrazná okamžitá masáž srdce. Snad respekt před vyškolenou uniformou, snad vědomí, že lékaři záchranné služby jsou už nablízku, a v neposlední řadě i jistý ostych před vytvářením davu čumilů (vždyť já ani na tom listopadovém Václaváku či Letné nikdy nedokázal vytáhnout z kapsy klíče, tím méně opravdu z plných plic skandovat ta milá hesla) mě hnaly dál k odbíjené, kterou s nadsázkou, již si už v našem věku můžeme dovolit, vydáváme za volejbal. Snad se ti policisté opravdu pokusili Jana Kaplického před příjezdem záchranky resuscitovat, snad má pravdu i přivolaná lékařka, že už mu v té chvíli zřejmě nebylo pomoci. Ta tvář byla skutečně poznamenaná smrtí, dva volejbaloví kolegové, kteří pár desítek vteřin po mně se stejnou zkušeností prošli rovněž kolem, pana architekta ani nepoznali.

Já mám volejbaly dva, jeden katolický a jeden evangelický, abych to měl v obou nebích dobrý. Do jakého nebe odešel Jan Kaplický, se můžeme jen dohadovat, ale když si ho Bůh vzal tak pěkným způsobem, v radosti nad narozením dcerky a u dveří domu, kde bydlel, předpokládám, že došel opravdové milosti. Některé z nás Čechů a Moravanů (nevím jak Slezany) rozčiloval nabytým zápaďáckým sebevědomím, které mylně považujeme za opovrhování našimi malými dušičkami takzvaně malého národa. A jelikož se rádi ke všemu vztahujeme z bezpečného odstupu, nejlépe s definitivní, posmrtnou platností (ne nadarmo vyhrávají ankety o nejlepší knihy úctyhodné lexikony fosilizující kánon umění), není vůbec vyloučeno, že titíž lidé, kteří se chtěli přivazovat k letenským stromům, aby u nás náhodou nevzniklo něco, co by mohlo nejednoznačně a s rizikem přesáhnout naše malé jistoty, se teď budou snažit mrtvého architekta rehabilitovat nějakým pomníkem. Ne že by v té naší historické skepsi vůči velkým slovům, velkým činům a velkému sebevědomí nebylo něco zdravého, ale přece jen bychom se asi mohli víc podezírat, zda za svým ironickým odstupem až příliš často ve skutečnosti neskrýváme neschopnost, nedostatečnost a neochotu riziko podstoupit.

Začít s nápravou můžeme třeba už jen tím, že bychom aspoň na tu svou ironii, kterou svět leckdy umí ocenit, mohli být víc hrdí. Opravdu vanou v horních patrech politiky tak mohutné vichry, že to donutí i tak sebevědomého ironika všech ironiků, jakým je David Černý, blekotavě se omlouvat za skvělé dílo, jímž se drtivá většina Evropanů upřímně baví? Nebo máme zase jen jednou pocit, že jsme menší, než ve skutečnosti jsme? Že se omluví představitel státu, ač sám kdysi nonkonformní disident, pokud se někdo cítí Entropou dotčen, je jistě v pořádku, ale proč chodit dál, ba tak daleko, že už to v těch místech podezřele páchne? Kvůli tomu bulharskému eurokomsomolci, který se stydí za svůj turecký záchod? Vždyť dosáhne-li svého a záchod bude decentně zahalen, bude to teprve ta pravá ostuda bulharských rozměrů a neplánované skvělé završení celé té legrace. (Nevím, co z tohoto fejetonu zbude, až vyjdou tyhle Listy tiskem, radši to snad ani nečtěte, já se ty nadčasové aktuality do příště pokusím naučit, slibuju; záchod už je v téhle chvíli, kdy text odevzdávám, zahalený, a dokonce ve smutečním černém flóru, takže nejenže předchozí věta platí s pouhou změnou slovesného času, ale teprve teď je to ta pravá hlína myslím, že umělec musí být v americkém sedmém nebi.) Podobně jako se to už podařilo, pokračuju před závorkou, bratrům Slovákům jejich oficiálním oznámením, že svůj čabajkovou páskou převázaný zduřelý státeček nepožadují zlikvidovat, neboť jim plně postačuje česká omluva (sic!). A není vlastně dobrým vysvědčením pro náš lid, že nikdo až na obligátního pana prezidenta nepožaduje z evropského monumentu vyjmutí našeho mlékem a strdím zarámovaného kraje, ač ten je tam bezesporu zhanoben ze všech nejvíc, jak se nakonec v takovém díle českého výtvarníka sluší a patří?

Náš lid je zkrátka už přinejmenším od dob obrození moudrý, chce být součástí evropského prostoru, chce se s Evropou i Evropu bavit a kuberové s ransdorfy, kteří by chtěli chránit jeho suverenitu, jsou mu pro smích. Což mu ovšem nijak nebrání dál je volit do parlamentů, protože je to lid přející a rád dopřeje každému obživu podle jeho schopností, je-li to jen trochu možné. Důležité ale bude, abychom si ležérní nadhled zachovali i v době, kdy zase najednou nebude samozřejmé zaletět si na výhodné nákupy do Londýna. A můžeme jen doufat, že důvody budou pouze ekonomické (když už v tom překotně se měnícím světě zanechávám časovou stopu: euro momentálně za 28, dolar za 22 mincemi nastřádanými z cest na bezproblémové návštěvy záchodků a kávových automatů při příštích návštěvách za neexistujícími hranicemi mi za posledních pár dnů výrazně zbohatl obsah šuplíku, ale nic k velké radosti to není).

Doba je prý skoupá na ideály. Ale nedokazuje Černého Entropa pravý opak? Bulhaři už nechtějí mít turecký záchod, Němci se hlasitě distancují od nacistického dědictví a ve skutečnosti si možná podprahově uvědomují směšnost své autobahnové nadřazenosti, Angličané ve své splendid isolation nejsou vidět a my s Poláky se tiše stydíme za své xenofoby. Možná je to málo a možná by to opravdu chtělo najít kouzelníka, který by postmoderní evropské hédonisty (včetně těch asketicky týrajících tělo zdravou stravou a v posilovnách) nadchl pozitivní, všeevropskou patetickou myšlenkou. Ale troufám si tvrdit, že David Černý přispěl svým dílem k evropské vzájemnosti víc než celý zatímní proces ratifikace Lisabonské smlouvy. Ne že by se neměl co nejrychleji dotáhnout do konce (není-li už pozdě, říkám nerad), ale ta smlouva bude mít význam jen potud, pokud se všichni (no dobře, tak aspoň někteří) evropští kuberové a ransdorfové dokážou sami sobě také zasmát.

Internet je sviňa, takže když jsem se vrátil z volejbalu domů, nestihl jsem se ani navečeřet (já když mám volejbal, tak večeřím dvakrát, abych to měl dobrý) a všichni už to věděli, znali ten příběh lépe než já, takže ani nebylo co vyprávět.

Ta otázka samozřejmě člověka nenechá na pokoji. Nemohl jsem snad Janu Kaplickému zachránit život? Navzdory lékařské zprávě, navzdory předpokládané kompetentnosti zasahujících policistů, navzdory pohotovému příjezdu záchranné služby? Nebyl jsem i já v té chvíli neochotný podstupovat riziko? Nemohl jsem přece v tom okamžiku tušit pravý stav věcí. Smrt Jana Kaplického patřila k těm, jakou by si většina z nás pro sebe přála. Na druhou stranu smrt v jedenasedmdesáti letech nám dnes připadá poněkud předčasná. Určitě toho mohl ještě hodně udělat, jenže to by v jeho případě jistě platilo i za pět či za deset let. Johance se také bezesporu bude v době maturity lépe vzpomínat na tátu takto, než kdyby třeba musela jít oznamovat výsledek zkoušek přístrojům udržujícím nefunkční tělo uměle při životě. A tak se ptám, zda by už dnes čeští lékaři uměli respektovat přívěsek na krku, který nosí někteří lidé v některých takzvaně vyspělých zemích: NERESUSCITOVAT.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Masíroval jsem srdce Jana Kaplického

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu