Jan Novotný

O paměti

Kolega mě občas žádá o příspěvek k antropologickému slovníku, který připravuje. Naposledy mi psal, abych se ujal hesla Lichtenberg, jež mi jistě bude blízké. Je asi málo přírodovědců, kteří neznají výrok, že podle Hamleta je na nebi i na zemi mnoho věcí, po nichž není stopy v našich učených knihách, ale na druhé straně v našich učených knihách je mnoho věcí, po nichž není stopy na nebi ani na zemi. Já navíc vím, že je to výrok Lichtenbergův, a to je tak všechno, na co si o něm vzpomínám. Ale nevadí, beru to jako výzvu, za jejíž splnění budu třeba odměněn nějakým oslovením.

Beru do ruky knížku od Lichtenberga ze Světové četby, kde mívají pěkné předmluvy. Georg Christoph Lichtenberg, univerzitní učitel matematiky, fyziky a astronomie v Gotinkách v 18. století, byl jakýsi moudřejší Jakub Hron. V zájmu vědy vypouštěl balony do nebes a draky do mraků, ale do paměti budoucích věků vstoupil svými aforismy a minieseji, které si neutříděně zapisoval do sešitů. Hned napoprvé mezi nimi objevuji svůj oblíbený: „Pršelo tak silně, že byla všechna prasata čistá a všichni lidé zaprasení.“ Netušil jsem, že je od Lichtenberga. Tušené oslovení přichází za chvíli: „Lidé nemohou říci, jak se nějaká věc udála, nýbrž pouze jak se domnívají, že se udála.“

Na to právě v poslední době myslím – ale nejen v poslední době. Kolikrát jsem se ve vzpomínkách důvěryhodných pamětníků setkal s naprosto odlišnými verzemi událostí, kterých byli svědky a účastníky! Kolikrát se má vlastní vzpomínka propastně lišila od kolegovy! A nejen to – patřím k lidem, kteří si rádi zapisují a zápisy skladují: když se k nim po letech vrátím, pravidelně nalézám něco nezanedbatelně jiného, než jsem podle paměti očekával.

Mám na to jakousi teorii: představuji si, že mozkem neustále provívá vítr a odnáší ne dost ukotvené vzpomínky. Přetrvávají zejména ty výrazné, které se rychle zakořenily, ale také ty, které vítr náhodou nestačil odnést a jejichž zakořeněnost roste s časem. Proto nevím, co jsem dělal minulou neděli, ale nezapomenu na první den strávený ve škole, a také na to, jak jsem v domácí úloze napsal houbě místo holoubě a tatínek mi to přepsal tak, že chyba se nedala poznat. Ale nemylme se: jsou-li staré vzpomínky nevyhladitelné, neplyne z toho jejich spolehlivost. Vítr je neustále cuchá a pozměňuje. Mám kamarádku, kterou vídám jen občas, a ona mi obvykle vypráví příběh, ve kterém jsem se jí poprvé vepsal do paměti. Sleduji, jak se příběh v průběhu let proměňuje a bují z věrohodného vyprávění do podoby jakési báje.

Je v těchto přeměnách nějaká zákonitost? Nemohl bych obměnit Lichtenberga: „Lidé nemohou říci, jak se nějaká věc udála, ale jak by si přáli, aby se udála?“ Nemyslím na to, že lidé vědomě lžou – to by bylo jiné téma. Někdy si píšu zápisky z cest s myšlenkou na to, aby pobavily i mé přátele; vylíčené příhody proto někdy maličko literárně zahušťuji a zvýrazňuji oproti skutečnosti. Když to po dlouhém čase po sobě čtu, vnímám už zápis jako věrný a nevzpomínám si, zda to náhodou nebylo trochu jinak.

To je ale celkem nevinný příklad. Zdá se mi, že ve vážnějších věcech to takhle nefunguje. Křivdy, urážky, viny se ve vzpomínkách často jeví horší, než bezprostředně byly, i když rány samotné už čas vyhojil. Zeptáte se, odkud to vím – sleduji, jak takové vzpomínky časem bují u jiných. Možná si ale nepřiznaně přejeme být ukřivděnými a jindy dokonce i cítit se viníky?

Jsou to záhady, jejichž dna se asi nedobereme. V poslední době přichází do módy orální historie – byl bych na místě badatelů velmi opatrný.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

O paměti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu