Miroslav Klučka

Mohu vám pomoci?

Navštívil jsem Taiwan loni (viz Listy 5/2007; red.) a byl jsem nadšen. Nepřikrášlil jsem si něco? Slíbil jsem si, že teď si budu více všímat negativních jevů. Ale ono to je těžké, když vás hned při příjezdu osloví taxikář, a odmítnete-li jeho nabídku, že chcete jet autobusem, jde s vámi a ukazuje, kde je pokladna a ze kterého nástupiště autobus odjíždí. Návštěvník se nemusí bát, že nebude moci rozlousknout čínské nápisy. Můžete vzít jed, že ve chvilce k vám přistoupí mladík se slovy Can I help you? Ne že by starší byli méně ochotni, ale je méně pravděpodobné, že budou umět anglicky. Pro popis Taiwanců se nejlépe hodí slovo „přátelští“, zatímco pro jejich sousedy, Japonce a Korejce, se spíše hodí přívlastky „pracovití“, „zdvořilí“ a „rezervovaní“. Lonely Planet uvádí několik důvodů. Nedostatek oficiálního mezinárodního uznání jako součást taiwanské psychiky: kdo projde celním pásmem Taiwanu, uznává legitimitu tohoto státu a je vítán. Na rozdíl od Jižní Koreje či Japonska tu nejsou cizí vojska. Zatímco noční podniky a incidenty místních s americkými vojáky bývají zdrojem nevraživosti vůči cizincům, nic takového na Taiwanu neexistuje. Myslím, že vztah Taiwanců k návštěvníkům země vychází spíše z buddhismu a učení Konfucia, onoho vítej, příteli ze vzdálené země. A snad i tím, že mají v DNA dost velkou dávku polynéských genů...

Když byl Kuomintang donucen uprchnout na Taiwan, zavedl zde mandarin (čínštinu) jako úřední jazyk. V tu dobu ho však jen málo obyvatel ostrova umělo, mluvilo se jazykem hokkien, v některých oblastech hakka. I když patří do skupiny čínských jazyků, jsou navzájem nesrozumitelné. Původní obyvatelé (kmeny) hovořili vlastními jazyky. Mnozí starší obyvatelé Taiwanu umějí japonsky, vzhledem k padesátileté okupaci ostrova Japonci. Návštěvník však vystačí s jazykem mandarin, kterým se učí na školách. I ten se však dnes odlišuje od jazyka, jakým se hovoří v pevninské části Číny, kde byly pod vedením Velkého kormidelníka provedeny změny vedoucí ke zjednodušení. Jazyk mandarin je především tónový, intonací v jedné slabice změníte úplně význam slova. Řeknete-li např. woĄgaĄnmao, může to znamenat chytil jsem rýmu, ale i souložím s kočkami. Odradilo vás to? Nezoufejte. Stačí angličtina. Již od počátku se do studentů cpou gramatické poučky. Učitelé z řad rodilých mluvčích, kteří se snaží vnést do výuky prvky ze života, jsou často konfrontováni s požadavkem „Naučte nás, abychom uspěli při testech. Jazyk samotný se naučíme později.“ Když potom student v doprovodu rodičů narazí na turistu, mlčí, protože nechce ztratit tvář; rodič je rozmrzelý, vždyť přece vzdělání syna stálo tolik peněz, a tohle má být výsledek?!

Viděl jsem v televizi pořad o Praze. Byl plný chvály, přesto tam však byla zmínka o velkém množství kapesních zlodějů. Na Taiwanu je zločinnost prakticky nulová. I zde mají v novinách černou kroniku, ale převládají zprávy o neštěstích při povodních, požárech, tu a tam vražda ze žárlivosti.

Před nástupem do práce si zaměstnanci zatančí tai-či. Jinde zase, to bylo před kadeřnictvím, se osazenstvo shromáždilo a pod vedením šéfové deklamovalo cosi z připravených textů. Scénu jsem si vyfotografoval, za což jsem sklidil chvilkový příval nevole, který se ale okamžitě proměnil v úsměv šéfové. Ptal jsem se těch mladých, co že to dělají a proč, ale oni se skryli za neznalost angličtiny a jen se hrozně smáli. Myslím, že je to všechno náramně bavilo.

Poslední večer ve městě Tainan. Rozhodl jsem se pro večerní procházku, jen tak. Náhle padla kapka deště, po ní druhá. V televizi hlásili tajfun, tohle mohla být předzvěst. Nehodlal jsem zmoknout, otočil jsem se tedy zpět. Přišel jsem k hotelu a najednou se mi nechtělo hned dovnitř. I vybral jsem si stánek s občerstvením naproti. Zavírali. Děda se už díval na televizi a bába zrovna uklízela. „Beer?“ zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. „Cha,“ požádal jsem o čaj a hned dodal, teď už anglicky, „ice“. Bába zamířila k ledničce, vyštrachala plastovou láhev, přistrčila přede mne skleničku a nalila. Podala mi papírové ubrousky a naznačila, ať si otřu pot z čela. Ti dva se pak chvilku spolu bavili a člověk jako by slyšel párek našich staroušků... „Ještě není hotovo, a ty už si sedíš u televize.“ – „Dej mně pokoj, ten stůl si už ukliď sama...“ Mezitím si všimla, že mám dopito, přišla, dolila a lehce posunula stůl, abych měl lepší výhled na televizi. Seděl jsem nyní vedle dědy... „Tajfun,“ řekl jsem, aby řeč nestála, a věřte nevěřte, děda se dal do řeči, a co povídal, nepotřebovalo překladatele „Ba, ba, letos je těch tajfunů nějak moc, devatenáct lidí to vzalo s sebou minule, veškerou zeleninu zničilo na poli, bude drahota“ Čas se nachýlil, vytáhl jsem peněženku, že zaplatím. A na to bába, opět jasně i bez překladatele: „I kampak, panáčku, na nás s penězi, přišel jsi k nám žíznivý, i napít jsme ti dali, to by tak hrálo, abychom peníze od tebe brali, tak jen běž a bůh tě opatruj a stav se zase někdy, půjdeš-li kolem!“ Že jsem si to vymyslel? Že by se takhle párek našich staroušků vůči přivandrovalému turistovi z Asie nezachoval? A já tvrdím, že ano. Dobří lidé žijí všude.

Miroslav Klučka (1946) je středoškolský profesor angličtiny a španělštiny.

Související články

Miroslav Klučka: Taiwan bez spropitného

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Miroslav Klučka

Mohu vám pomoci?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu