Luboš Dobrovský

Co může ČR přinést do východního partnerství?

Můj starý přítel mi položil otázku, jíž je nadepsán tento text, pouze pár hodin poté, co jsem se vrátil z mezinárodní konference nazvané Cesta k evropské bezpečnosti. Pan Robert Cooper z Evropské unie a paní profesorka Mary Kaldorová z London School of Economics and Political Science a ještě pár dalších řečníků, mezi nimiž nechyběli ani referenti čeští, tedy nepochybně také eurounijní, nás tam přesvědčovalo, že v případě, jsme-li napadeni, musíme především a zásadně dbát toho, abychom svou obranou nepoškodili napadajícího více, než je třeba. Tento princip, nazývaný odborně anglicky human security, a česky poněkud nesmyslně lidská bezpečnost (jako by existovala ještě nějaká jiná), vedl některé konferenční řečníky k velikému rozhořčení nad nehumánním jednáním izraelské armády v Gaze a nad neschopností Evropské unie palestinsko-izraelský neřešitelný konflikt zastavit a navždycky vyřešit. O nějakém východním partnerství ani s velkým, ani s malým počátečním písmenem za celý konferenční den nepadlo ani slovo. Připadlo mi to zvláštní. Konference probíhala v Praze, v hlavním městě europředsednické země, ležící přece jen fakticky i obrazně na východ od Bruselu, ve chvíli, kdy český zahraniční ministr i premiér se mohli strhat, aby pro Evropskou unii našli z „blízkovýchodních“, silně nepartnerských krizových situací východiska, která ani v nejmenším nebyla nasnadě. Pojem „východní partnerství“ nezazněl ani v souvislosti s nepartnerským rozhodnutím dvou nepochybně východních zemí zastavit dodávky plynu do Evropy vůbec, východní, západní i jižní. Mně, pečlivě naslouchajícímu konferenčnímu hostu, připadalo to lidskobezpečnostní rozhořčení zavádějící a v dané chvíli dokonce zcela nemístné. Velice intenzivně, tiše v mysli a nahlas ve svém diskusním vystoupení, maje na mysli evropskou bezpečnost bez přívlastků, snažil jsem se nalézt argumenty pro vytváření partnerství bezpřívlastkových. Bezpečnost Evropy viděl jsem ohroženu zejména nejednotným pohledem evropských politiků a pokusy některých z nich vyřadit Česko, zemi do onoho poněkud nesrozumitelného „východního partnerství“ zajisté náležející, ze hry.

Evropa se právě zmítala ve dvou vážných bezpečnostních problémech. Rusko předstírající cenový spor, paradoxně podporováno nesrozumitelnými postoji ukrajinskými, již tři dny nepartnersky nedodávalo do Evropy plyn. V tutéž chvíli se izraelská armáda pokoušela na území Gazy zastavit teroristické raketové útoky na své území. Konferenční řečníci hořekovali nad nedostatkem lidské bezpečnosti v Gaze, a já měl starost o ministra zahraničí Schwarzenberga, kterého ti humansecuritáři učiní odpovědným za to, že jako představitel Unie Izraelce nezastavil v jejich zcela legitimní obraně před terorem hamásovců. Vysoce postavený eurounijní činitel Robert Cooper mazal nám med kolem huby tvrzením, že od europředsednictví České republiky, té země „východní“ a jaksi dosud evropsky nezkušené, očekává se velice mnoho, aniž by řekl víc, než že tomu nejasnému „mnoho“ on a jeho kolegové naprosto věří.

Poněkud v rozporu s důvěřivým panem Cooperem jednal nějaký čas před touto konferencí značně nepartnersky nevýchodní francouzský prezident Sarkozy. Nečekaje na výsledky evropskounijní mise vedené českým zahraničním ministrem Karlem Schwarzenbergem oznámil, že už dosáhl příměří – nikoliv sice v dohodě s Izraelci a s Hamásem, ale s egyptským prezidentem Mubarakem. (Konečně podobně nevýchodně nepartnersky, a jak se ukázalo, i nezkušeně dojednal před časem s pány Medvěděvem a Putinem faktickou legalizaci okupace značné části Gruzie, aniž by jeden jediný zastánce human security mrknul okem.)

Ačkoliv prezident Sarkozy v Gaze žádného příměří nedosáhl a Hamás pokračoval ve svých raketových útocích a izraelská armáda v pokusech to zastavit, přece jen nějaký výsledek, bohužel nikoliv povzbudivý, tohle jednání přineslo. Alespoň pro mne. Jak vyplývá z evropského, zejména francouzského, jakož poněkud méně snad i německého tisku, nedůvěra ve schopnost poněkud „východního“, postkomunistického státu, jakým je Česká republika, připadla některým velice oprávněná. Ve svých komentářích ji dali najevo někteří bezpřívlastkoví evropští novináři, jakož i bezpřívlastkový politik Joschka Fischer.

Kdysi dávno, někdy v roce 1990, jakož i později, pokoušel jsem se prosadit tezi, že nebude lépe v Evropě, dokud budeme náš starý kontinent vidět a dělit nikoliv podle režimů, které v té či oné evropské zemi vládnou, nikoliv podle míry demokracie a svobod, jimž se těší jejich občané, ale stále pro nás, kdo jsme se právě osvobodili od ruské koloniální nadvlády úkorně, jen podle světových stran. Odmítal jsem neustále se opakující tvrzení, že ta či ona země evropská je buď středoevropská či východoevropská, neboť jsem v tom zdánlivě neutrálním geografickém rozlišování spatřoval nebezpečí dělení hodnotového. Cítím i po letech velmi silně, že to dělení, jakkoliv všelijak eufemizováno, je v myslích a politických krocích evropských politiků bez geografického přívlastku jaksi nevykořenitelně předsudečně usazeno. Má to dnes snad poněkud jinou formu než v oněch dávných letech devadesátých. Nicméně výše zmíněné Sarkozyho vstupy do kompetencí aktuální europředsednické země mi to někdejší nedůvěru vyjadřující dělení silně připomíná. Prezident Sarkozy není sám, kdo Evropu takto dělí, aniž by to otevřeně přiznal. On tak prostě jedná. Není první. Jestliže někdejší německý kancléř Gerhard Schroeder, nyní vedoucí manažer ruské státní plynárenské firmy Gazprom, dojednal takové vedení nové linie plynovodu z Ruska do Německa, které ponechává stranou nejen Ukrajinu, ale i členské země EU, Polsko a země pobaltské, pak tu máme nepochybný doklad onoho mnou odmítaného nepartnerského geografického dělení Evropy. Dělení, které by mohlo, pokud bychom si toho nemínili všímat, připomínat dělení, kterému jsme si zvykli říkat jaltské.

Na výše zmíněné konferenci o cestě k evropské bezpečnosti jsem položil organizátorům otázku, zda se Evropa cítí být bezpečnou, či zda, jak název konference nasvědčuje, se bezpečnou necítí. V případě, že se bezpečnou necítí, je tudíž čímsi či kýmsi ohrožována. Jako možné příklady ohrožení uvedl jsem kromě pozastaveného plynu i výhrůžky raketovými údery na Polsko a Česko, které nejednou zazněly z úst prezidenta a premiéra jednoho východního státu, obnovení provokativních letů strategických bombardérů téhož státu v blízkosti hranic států jiných, nic než vojenskou sílu demonstrující výlety válečných lodí stále stejného státu do Středozemního moře, označování NATO, jehož jsme členy, za nepřítele zájmů ve strategických dokumentech stále téhož státu. Dostalo se mi odpovědi vskutku překvapivé. Tato Konference o cestě k evropské bezpečnosti, pravil jeden z organizátorů, zabývá se jinými otázkami, než jsou ty vaše, a proto se vám nemůže dostat odpovědi.

Co tedy z těch několika, snad zdánlivě s tématem nesouvisejících mých poznámek plyne? Především otázka: Co se rozumí tím východním partnerstvím, ať ten termín píšeme s velkým či malým začátečním písmenem? Přiznám, že si nejsem odpovědí zcela jist. Nedopouštíme se přijetím toho geografického dělení Evropy podle světových stran přece jen vážné taktické chyby v hledání svého místa v Evropě bez přívlastků? Jsme snad, když už nás osud položil na východ dejme tomu od Berlína, méně členy EU – z kteréhokoliv myslitelného hlediska – než ti, kteří našli místo pro své státy více na západ?

Koho vlastně to východní evropské partnerství zahrnuje? Patří tam kromě dnes již členů EU, jako je Polsko, Slovensko, Maďarsko, Česká republika, státy pobaltské, Litva, Lotyšsko a Estonsko, také státy čekatelské jako Ukrajina či státy dosud velice nedemokratické, jako například Bělorusko? A konečně, v jaké pozici měli bychom v onom východním partnerství chápat Rusko? Tu časovanou plynovou bombu? Jako partnera? A proč by ten problém kremelského nepartnerství v řeči i v chování měla řešit především či dokonce pouze jakási ne zcela vymezená skupina členů EU? Proč ne Evropská unie jako celek? Že se do toho málokomu v Paříži, v Berlíně, v Londýně či v Bruselu chce? Jen proto?

Problém. Alespoň pro mne. Nejsou ty přívlastky a to podivné vnitroevropské párování tak trochu eufemismem pro nedostatečnou důvěru v země, které dlouhá desetiletí žily v nesvobodě pod sovětským politickým, vojenským a ekonomickým tlakem? Eufemismem, kterého se tu užívá, aby se jejich občané neurazili? Aby se nějak „politicky korektně“, jak se teď moderně říká vyhýbavosti, ti na „západě“ vyhnuli otevřenému přiznaní, že těm na „východě“ tak docela nedůvěřují? Bojím se, že právě tak to je. A také se bojím, že stejně nebezpečné je hledat v jakémsi Východním partnerství psaném s velkým začátečním písmenem řešení nedůvěry v dobrou vůli či dokonce ve schopnost takzvaně starých členů EU. Bojím se, že i takto pojaté východní partnerství nic neřeší, posiluje vzájemnou nedůvěru a oslabuje tolik potřebné společné a nedělitelné eurounijní úsilí.

Ta část Evropy, která užívá ono „geografické“ dělení členů EU, bojí se přiznat si, že dnešní režim ruského premiéra Vladimíra Putina a ruského prezidenta Medvěděva má ve svém chování velmi podobné imperiálně agresivní rysy, jaké charakterizovaly někdejší Sovětský svaz. Cíl, jakož i metody a způsoby současného ruského usilování ozřejmil již přede dvěma roky na konferenci o globální bezpečnosti v Mnichově tehdejší ruský prezident, nynější premiér Ruské federace Vladimír Putin: Obnovit velmocenský význam Ruské federace, jejíž hodnota a geopolitický význam jako světového strategického hráče byla až dosud podceňována. A to se musí změnit, sdělil světu Vladimír Putin se vší rozhodností. Se vší rozhodností také již v Mnichově, jakož i v mnoha svých vystoupeních pozdějších neváhal hovořit o všelijakých nepřátelích nedefinovaných ruských zájmů. Servítky si při tom nebral, jak se lze přesvědčit vyhledáním a přečtením toho projevu na internetu. Nalezneme v něm mezi Putinovými nepřáteli Ruska nejen Spojené státy a NATO, ale i Polsko a Česko.

Zatím to vypadá tak, že ony geografické přívlastky, jimiž jsou označovány nebo se dokonce samy označují země jako Polsko nebo Česká republika, nemají a ani nemohou mít povzbuzující význam. Spíše naopak. Přívlastek středoevropský či východoevropský slyším – například v řeči prezidenta Sarkozyho, jakož i některých jiných evropských politiků – jako eufemismus výrazu ne zcela věrohodný či ve smyslu plného evropanství poněkud invalidni. Nemluvě již o Sarkozyho předchůdci, prezidentu Chiracovi, který nám, není tomu tak dávno, členům EU jaksi dosud neopeřeným, doporučoval držeti pusu.

Otázka, jež mi byla přítelem položena, zní: Co může Česká republika přinést onomu východnímu i Východnímu partnerství? Pokusím se o odpověď, která vyjádří pouze mé osobní očekávání. Za českou vládu mluvit nemohu, tím méně za rozhádaný parlament či za trucujícího pana prezidenta. K tomu nemám ani mandát, ani chuť

Velice bych se přimlouval za to, abychom odmítli ten geografický přívlastek ve všech jeho podobách a nenahrazovali jej žádným jiným. Jestliže nás, tedy Polsko, Českou republiku a další země, které se vymanily z někdejší totalitní nadvlády Moskvy a staly se členy Evropské unie a Severoatlantické aliance, něco spojuje, pak to není naše geografická poloha, ale společná dějinná zkušenost s totalitou, s jejím překonáním a ze zkušenosti vycházející schopnost vidět včas a poměrně zřetelně jistá rizika a hrozby, na něž jsme citlivější než ti, kdo tuto naši zkušenost nemají. Naše specifické, neinstitucionalizované evropské partnerství, partnerství zemí a občanů, mělo by se projevovat ve snaze sladit zájmy v Evropě tak, aby již nebylo možné obnovovat jakési vlivové velmocenské sféry, jak tomu bylo po druhé světové válce. V Evropské unii stejně jako v NATO vedou se debaty, v nichž mohli bychom a měli bychom formulovat představy o bezpečnosti, o míře integrace, o ekonomické spolupráci, o společné unijní zahraniční a bezpečnostní politice daleko koordinovaněji, než jsme to schopni činit nyní. K tomu ovšem budeme se muset zbavit některých předsudků, které nás tíží více, než si připouštíme. Lpění na etnické odlišnosti, jak se to čas od času projevuje v postojích dejme tomu českého a polského prezidenta, oddaluje to základní, k čemu měli bychom směřovat; k odstranění představy, že jakási etnická či národně kulturní odlišnost lidí žijících v takzvaných národních státech je základem a mírou svobod, jimž v demokratickém prostředí říkáme svobody občanské. Měli bychom usilovat o to, aby naši představitelé političtí, jakož i představitelé našich kultur začali konečně vidět problém svobody poněkud jinak, než je dosud obvyklé. Teprve svobody, které z nás dělají občany, umožňují nám být i naším národním jazykem a kulturou těmi, kdo Evropu v jejích svobodách a v její rozmanitosti posilujeme v partnerském usilování o to, abychom mohli nad své občansky pojaté evropanství být ještě i Čechy, Poláky, ale třeba i Romy nebo příslušníky etnicky, kulturně či nábožensky jinak vymezených menšin občanů toho kterého státu.

Velmi krátce po revolučních převratech v roce 1989, kdy se rozpadl vnější sovětský koloniální systém, vznikla idea visegrádská. Jejím cílem bylo spojit síly zemí, které se vydaly na cestu k demokracii a k návratu do Evropy, do jejích bezpečnostních i jiných struktur. Ona idea – byl jsem tehdy vskutku velice blízko těm, kdo ji vytvářeli a kdo ji realizovali – kladla si za cíl právě odstranění jakéhokoliv jiného dělení Evropy než podle míry a stability demokratických režimů. Dosáhli jsme svého cíle. Jsme členy NATO, jsme členy Evropské unie. Naše politické systémy jsou stejně stabilní, stejně demokratické a stejně založené na úctě k hodnotám, z nichž demokracie vyrůstá, jako v té části Evropy, která měla to štěstí, že se nestala sovětskou kolonií.

Co tedy s oním východním partnerstvím všech možných obsahů a výkladů? Co k němu po tom všem, co se zde pokouším vysvětlit, může přinést Česká republika? Nevím, co přinese, zejména proto, že nevím, co si mám pod tím pojmem představit. Vím jen, co bych si přál, aby bylo přineseno. Především bych si přál, abychom rozhodně odmítli dělení geografické a nahradili ho spojenectvím hodnotovým. A také bych si přál, abychom v Evropě dospěli k otevřenému a přesnějšímu pojmenování skutečných rizik a hrozeb, které stále ještě „politicky korektně“ nikomu se pojmenovat nechce. To za prvé. Za druhé pak měli bychom daleko více, než jsme to činili dosud, aktivovat vlastní, dosud politicky neangažované elity tak, aby se vzdělanci stali opět těmi, kdo z přirozenosti svého vzdělání nejen že mají schopnost obnovovat hodnoty, na nichž stojí a jimiž žije zdravá, demokraticky organizovaná evropská společnost, ale aby tuto svou roli cítili jako povinnost. Směřovat k aktivnímu partnerství mezi evropskými vzdělanci všech směrů názorových bez dělení geografického, bez reminiscencí etnických nevraživostí, bez neustálého připomínání vin za křivdy, jichž se současníci nedopustili, to je myslím cesta ke skutečnému partnerství v poznávání a prosazování toho, co by mohlo a mělo být praktickou podporou společné evropské stabilní a bezpečné demokracie.

Přispěje-li k tomu česká politika konečně i tím, že její prezident a část české elity jemu politicky blízké přestane brzdit a zpochybňovat proces evropské integrace, bude to výsledek, který vrátí důvěru v českou politiku tím, že posílí to evropské partnerství, které dává mi smysl, tj. partnerství společných hodnot euroatlantických, společně sdílených svobod občanských a vzájemně garantované bezpečnosti v nejširším slova smyslu.

Psáno pro polský dvouměsíčník Nowa Europa Wschodnia.

Luboš Dobrovský (1932-2020) byl novinář, překladatel, politik a diplomat.

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Luboš Dobrovský

Co může ČR přinést do východního partnerství?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu