Jan Novotný

Sine ira et studio

Beze zloby a předpojatosti psal velký římský historik o dobách hrůzovlády některých císařů. Vytyčil tak ideál historického zkoumání a referování o jeho výsledcích. Vzpomněl jsem si na něho při čtení článku Udání Milana Kundery v 42. čísle loňského Respektu. Můj první dojem byl, že autoři se od Tacitovy zásady hrubě odchýlili již názvem. Policejní záznam, který je přílohou článku, neříká přece nic o Kunderově udání, byť slovo „udal“ se v něm vyskytuje. Jak mi potvrzují slovníky, je rozdíl mezi udat něco = oznámit nějakou skutečnost a udat někoho = oznámit původce trestného činu či přestupku. Slovo udání se v současné češtině vztahuje jen k druhému významu a jedině takto je chápáno i v článku Respektu. Co udal Kundera podle záznamu? Citujme: „že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Tento prý si k ní dal do úschovy 1 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne dne 14. 3. 1950. Na základě tohoto hlášení odešel na místo vstržm. Rosický společně se stržm. Hantonem, kde provedli prohlídku.“

Protože uložit si kufr u známého nebylo jistě ani za nejtužší vlády komunistů trestným činem či přestupkem, je na místě označit to za hlášení, ale sotva za udání. Nepředpojatého čtenáře ovšem ihned napadne, že přirozenou reakcí na toto hlášení by měla být otázka: „A proč nám to povídáte?“ Nepadla-li, je tu nějaká mezera, kterou by se nepředpojatý badatel měl snažit zaplnit.

Není-li v zápise nic o Kunderově udání, je tam dál zato o dvou – řekněme – prozrazeních.

„Podle prohlášení Militké Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel.“ Přinejmenším první část prohlášení si policisté ověřili nahlédnutím do knihy pátrání. Dvořáček po svém zadržení „prohlásil, že jej [falešný průkaz] dostal v Německu od jisté fy, která jej poslala do Československa za účelem navázání obchodních styků této fy z ministerstvem techniky. Týž měl vejíti ve styk s jistým ing. Solmanem z Vršovic Tolstého ulice č. 4, který jest na tomto ministerstvu zaměstnán.“

Na první pohled se mi zdálo, že autoři zacházejí se záznamem způsobem, který je za hranicemi absurdity. Ačkoliv čtenář si může černé na bílém přečíst, co v záznamu skutečně je, doplňují jej ve svém příběhu Kunderovým udáním, vynechávají prohlášení Militké a ignorují prohlášení Dvořáčkovo. Trvalo mi tři měsíce (jako čtenáře detektivek mě případ zaujal a před spaním jsem se k němu vracel), než jsem pochopil, že i můj soud byl poněkud předpojatý. Autorům patrně připadalo samozřejmé, že na základě Kunderova hlášení, jak je v záznamu, by policisté nešli prohlížet kufr neznámé osoby, a spíše bezmyšlenkovitě než se zlým úmyslem si proto doplnili do Kunderova hlášení prohlášení Militké. Vskutku, v záznamu nestojí, kdy a ke komu Militká toto prohlášení měla, a je možno spekulovat, že je učinila Dlaskovi, od něhož putovalo ke Kunderovi a od Kundery k policii. Je to ovšem výklad nesmírně násilný. Zpráva o Kunderově účasti na případu končí slovy, že policisté se vydali na kolej na základě tohoto hlášení, a bylo by tedy logické, kdyby vše podstatné z hlášení bylo uvedeno předtím. Osudné pro daný výklad je i to, že se v záznamu vyskytují slůvka udánlivě a snad. Ta by se asi při vícenásobném předávání informace ztratila a navíc autoři článku v Respektu tvrdí, že Dlask o osudu emigranta věděl. Kromě toho je takový výklad možný jen za cenu nepřihlížení k pořadí událostí v záznamu, od něhož by se dalo čekat, že odpovídá jejich skutečnému sledu a příčinné souvislosti.

Připomíná mi to siluetu známou z učebnic psychologie, kterou může divák vnímat buď jako zpodobení krásky nebo jako zpodobení babice, přičemž většinou vůbec nepřijde na to, že i druhý pohled je možný. Diskutéři o „Kunderově případu“, často nadmíru rozčilení, většinou netuší, že záznam lze číst dvěma způsoby, a potom ovšem jedni považují druhé za podvodníky a druzí prvé za zaslepence.

Zatím jme se zabývali čistě textovým rozborem, a ten ovšem jednoznačně svědčí pro „chronologickou“ interpretaci. Posuďme nyní hodnověrnost jejího příběhu. Ta výrazně naráží na jedinou, již uvedenou překážku, kterou však odstranilo svědectví kriminalisty Paška (Právo 13. 11. 08). Jestliže policisté pátrali po pachateli kriminálního činu, který si mohl ukrývat kradené věci na kolejích, a vyžadovali od studentů, aby jim každou návštěvu hlásili, není nic divného na tom, že hlášení stačilo k prohlídce. Kundera mohl být jen nevědomým článkem řetězu, který vedl k Dvořáčkovu zatčení, a v tom případě mohl, pokud se nezajímal o osud svého hlášení, na celou záležitost zapomenout. (Může ale mlčet i proto, že nechce shazovat vinu na Dlaska. Myslím si – už jsem to někde napsal – že neexistuje žádná povinnost zpovídat se policii ani tisku a veřejnosti.) Zůstávají ale menší problémy. Proč Militká vyklopila policistům, že něco ví o Dvořáčkových „zločinech“, když bylo v jejím vlastním zájmu o tom mlčet? A není pořadí událostí v záznamu přece jen divné? Policisté jdou na kolej, bezvýsledně prohledají kufr, vyslechnou Militkou a teprve potom se dívají do knihy pátrání, kterou patrně měli ve služebně a zdálo by se, že je pro ně věcí rutiny nahlédnout do ní hned po přijetí hlášení. Není záznam oproti skutečnosti už nějak manipulován, snad s cílem ušetřit Militkou?

Klíčová je ovšem úloha Dlaska. I když to v záznamu nestojí úplně explicitně, těžko jej chápat jinak, než že Kundera slyšel o Dvořáčkově setkání s Militkou od něho. Jaký měl Dlask důvod to Kunderovi říkat? Zdá se, že Respekt trochu mezi řádky prosazuje tu Kunderovi nejnepříznivější interpretaci: Dlask se chtěl pouze poradit, ale Kundera s tím bez jeho souhlasu utíkal na policii. Tomu si dovoluji prostě nevěřit. A jak potom vysvětlit, že Dlask a Militká nebyli nijak postiženi? A proč policista nezapsal, že nejdůležitější informaci neměl od Militké, ale od Kundery?

Co když to bylo takto: Dlask nechtěl uškodit kamarádovi své přítelkyně, ale věděl, že koleje jsou pod dozorem, a bál se o ni. Napadlo ho, že bude-li návštěva ohlášena, dává to možnost i v případě Dvořáčkova zadržení říkat, že o něm nic podezřelého nevěděli a právě proto návštěvu bezelstně (prostřednictvích kolejního funkcionáře) hlásili. Nenapadlo ho, že policisté se podívají do knihy pátrání. Jinak však jeho záměr vyšel, policisté se rozhodli jemu ani Militké neškodit a záznam formulovali tak, aby připouštěl výklad, že informaci o Dvořáčkovi podala samotná Militká. Dlask potom mohl vedoucímu stranické skupiny Pešatovi ohlásit, že agenta udal sám (Právo 15. 10.). Pak už to drhne jen se svědectvím Dlaskova vnuka Matěje (Hospodářské noviny 22. 10.), podle něhož Kundera Dlaskovi řekl „Neboj se, Táso, my to zařídíme.“ Je to ovšem svědectví z třetí ruky: Dlask prý to řekl Militké, která si to dnes už nepamatuje. Podle vzpomínky Matěje Dlaska na vzpomínku Militké ji hlídali na kolejích studenti (které mohl poslat Kundera), ale podle policejního záznamu samotní policisté. Podle Respektu Dlask Militké pouze před smrtí přiznal, že se o rozhovoru s ní zmínil Kunderovi. Tady zřejmě narážíme na zásadní překážku poznání minulosti – nespolehlivost lidské paměti.

A co inženýr Solman? Zdá se, že autoři článku si ve svém svatém zanícení neuvědomili, že publikací záznamu stavějí do špatného světla samotného Dvořáčka. Chápu, že je to nepříjemné téma, ale když bezohledná pravda, tak o všech. Možná si Dvořáček myslel, že Solmanovi nemůže uškodit? A možná Solmana vůbec neznal a záznam již odráží přípravu „skupiny“ do pozdějšího procesu? Zajímavě o tom uvažuje ve svém blogu na idnes 13. 11. Milan Tříska. O věrohodnosti policejních záznamů viz také zasvěceně působící článek Udavačem proti své vůli na http//www.kecy.cz z 28. 10. Solmanovi se měl nepředpojatý badatel věnovat jak kvůli samotnému Dvořáčkovi, tak proto, že jeho osud se mohl stát testem věrohodnosti celého záznamu. Pokud však Dvořáček Solmana neprozradil, je v záznamu jediná věta, které by se dalo věřit?

Ještě několik slov o „nechronologické“ interpretaci Respektu. Lze ji udržet jen za předpokladu, že policista dělal záznam naprosto nedbale anebo záměrně mlžil. Zde máme další překážku poznání minulosti – dokumenty neprozrazují, jaká skutečnost je za nimi.

Co s tím? Vypadá to, že případné další dokumenty a svědectví případ jen ještě více zamotají. Nedovíme se, kdo udal Dvořáčka, jako se nedovíme, kdo a zda vůbec někdo zabil Jana Masaryka. Když ovšem nevíme, co vlastně Kundera udělal, stojí na písku všechny debaty o tom, proč to udělal a co to říká o něm a o raných padesátých letech.

Vypadá to, že jediná pozitivní hodnota, kterou článek v Respektu měl, byla v tom, že poskytl pěkný detektivní hlavolam, pokusem o jehož řešení jsem snad čtenáře nenudil. Nedělám si žádný nárok na jeho pravdivost. Hodnověrných vysvětlení, která vyloženě nedrhnou s fakty, lze vymyslet mnoho, což ovšem znamená, že pravděpodobnost uhodnutí toho správného je nepatrná. A i kdyby je někdo našel, mezi ostatními je stejně nepoznáme.

Nechci tím říci, že o minulosti se nelze dovědět vůbec nic a že není prospěšné si ji připomínat. Myslím však, že článek v Respektu zavádí poznávání minulosti na bludnou cestu: jako by smyslem jejího zkoumání bylo odhalit, postavit na pranýř, vynutit si veřejné pokání. To už nikdo nemůže chtít po filozofovi Miroslavu Dlaskovi, který nakonec vyšel z případu nejhůře. Vyskytly se i názory, že vlastně on Kunderu k udání donutil. Kundery se zastali mnozí, ale Dlask, zdá se mi, našel jen jednoho obhájce. Byl jím Štěpán Kotrba (Britské listy 17. 10.), který Dlaska znal od svých čtyř let do jeho smrti. Rýsuje obraz úctyhodného hledače pravdy. Svůj článek nazval „Dlask to nebyl, tvrdím já“ a zakončil jej slovy: „Věřit mi nemusíte“. Věřím, že Dlask, jak jej vykresluje Kotrba, by ani na začátku padesátých let neudal své kolegy, kdyby věděl, že se tajně scházejí k ideově závadným seminářům. Neudal by ani lidi, kteří se rozhodli utéci za hranici. Nejsem si ale jist, zda by neudal cizího agenta. Článek v Respektu sugeruje čtenáři představu, že agenta v roce 1950 mohl udat jen podlec, fanatik, nebo v nejlepším případě vystrašenec. V podání článku se udání agenta jeví jako nejhlubší morální dno, na něž může komunista vinou svého zbloudění klesnout – vždyť agent byl hrdina, který bojoval za svobodu všech.

Tomu se odvážím oponovat. Začátkem padesátých let byla hluboce rozštěpená společnost v podmínkách studené války, která se snadno mohla změnit v horkou. I mnozí z těch, kdo sledovali praxi komunistů se vzrůstající nechutí, v nich stále mohli spatřovat dovršitele žádoucích společenských reforem. Při občanské válce nebo zahraniční intervenci by stáli na jejich straně. Udání agenta by pokládali za povinnost, kterou jim ukládá základní loajalita. Musím se přiznat, že i když jsem nejpozději od roku 1963 měl naše vedoucí činitele spíše za škůdce než představitele socialismu, samotný socialismus jsem pořád považoval za dobrou věc, a i když bych se do udávání cizích agentů asi nehrnul, urcitě bych je neměl za jednání morálně pochybené. Ať už Dvořáčka udal kdokoliv, nemusel to být ničema. Choval se jako voják své strany ve válce. Agent, kdyby mu to přikázali, by jeho soudruhy také nešetřil. Udání agenta prostě není vhodné východisko pro diskusi o špatnosti komunismu.

Co však takovým východiskem je? Pro mne osobně měl článek v Respektu ten dobrý následek, že jsem si znovu přečetl několik Kunderových románů. V Žertu mě upoutala kapitola, kde mluvčím se stává nezlomný křesťan Kostka. Pro svůj žert vyobcovaný komunista Ludvík od něho očekává pochopení a solidaritu, ale té se mu nedostane, neboť „žádné velké hnutí, mající přetvořit svět, nesnáší posměšek a zlehčování, protože to je rez, která všechno rozleptává“. Kostka uvádí jako příklad, že Kalvín nechal v Ženevě popravit chlapce, u něhož našli zápisník s pošklebky na adresu Ježíše Krista a Evangelia. I když to neschvaluje, má pro to pochopení. Já jsem si vzpomněl ještě na jiný příklad: Blaise Pascal udal církevním autoritám teologa Fortona, který podle jeho názoru hlásal nebezpečnou herezi. Forton si zachránil život jen tím, že byl ochoten své bludy (údajně upřímně a beze zloby) odvolat. Četl jsem o tom v knize, kterou napsal Rus, který měl patrně s udáními své zkušenosti, a mohl proto případ zajímavě komentovat. Hájí Pascala tím, že nejednal záludně a Fortona předem varoval (což, nemohu se zdržet poznámky, v Respektu před svým útokem na Kunderu neučinili), nakonec však říká, že Pascal (který se sám později dostal s autoritami do sporu) měl přece jen raději jednat jako nezávislý intelektuál a vést při s Fortonem bez pomoci institucí. Jenže, namítám, Pascal se cítíl odpovědný za své bližní, pro které mohlo propadnutí bludům znamenat ztrátu možnosti spásy.

Zdálo by se, že se odchyluji od tématu. Chci však naznačit, že základní problém má širší obrysy. V dobách, kdy společnost (alespoň na povrchu) nedělí žádný vypjatý konflikt, se snadno moralizuje o sporech, které (z pohledu přítomnosti) rozhodly dějiny. Ale takové konflikty mohou znovu přijít, a to nejspíše ze strany, odkud bychom je nečekali. Dávají nám minulé konflikty nějaký návod, jak se vyvarovat zbloudění? To je otázka, kterou bychom si měli klást sine ira et studio, se zavržením pokušení hrát si dodatečně na prokurátory. Ústřední problém tu podle mne není, jak se domníval Martin Šimečka (Respekt 48), banalita zla, ale přeludnost dobra. Zde – prozatím – trochu nečekaně a provokativně končím.

Jan Novotný (1944) je fyzik, filozof, publicista; fejetonista Listů.

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Sine ira et studio

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu