Erazim Kohák

Ekologie: konec Masarykova optimismu?

Na 7. března se patřívalo oslovit čtenáře zvučným zvoláním Vzhůru, vlastenci!, jenže to oslovení bylo zastaralé již za dob Masarykových. K tomu plně sdílím názor neznámého vojína z písně Karla Kryla na kladení věnců u pomníků kultovních osobností. S amou úctou k památce našeho velikána jsme ze sedmého března udělali opomíjené setkávání hrstky staromilců, které už vůbec neoslovuje naši střední generaci, natož náš univerzitní dorost. Z filozofa, který výrazně ztvárnil naše novodobé představy o smyslu naší národní totožnosti, jsme udělali sépiový daguerrotyp pro starožitnictví a antikvariáty.

Na tom se nechci podílet. Nebudu tedy chválit slavného muže. Chci se zabývat filozofem Masarykem, živým účastníkem naší soudobé debaty o smyslu naší národní existence.

Dosvědčuji ze své učitelské zkušenosti, že Masaryk dnes výrazně neoslovuje ani střední publicistickou generaci, ani nastupující univerzitní generaci těch, kdo po bavičích nejvýrazněji přispívají k tvorbě našeho povědomí o věcech veřejných.

Podprahových, zřídka vyslovovaných důvodů je několik. Jedním je, že ač Masaryk zasvětil svůj život kulturnímu i politickému povznesení českého národa, nikdy nebyl nacionalista. Byl to kultivovaný Evropan, otevřený mnoha kulturním tradicím, stejně doma ve Vídni jako v Praze, a otevřený kritik nacionalismu.

Byl hluboce věřící, ale stavěl se velmi kriticky k úloze katolické církve v Rakousku a dostal se do rozporu i s církví evangelickou. Své náboženské názory formoval pod vlivem osvícenského unitářství své ženy.

K tomu byl člověkem silného sociálního svědomí, který si sice vždy zachoval odstup od tehdy marxistické sociálně demokratické strany, avšak stavěl se výrazně na stranu sociální solidarity proti individuálnímu sobectví. Jeho postoje tu předkládají podněty k zásadní diskusi s dnešními samozřejmostmi, kterou bychom si raději odpustili. Je přece snazší prostě věřit, co se prostě věří, než hledat důvody pro a proti svým předsudkům.

*

Takové jsou důvody, proč se dnes zřídka zabýváme filozofickým myšlením T. G. Masaryka. Něco jiného je výslovná filozofická kritika se strany lidí, kteří se Masarykem zabývají. Je zásadně trojí. Jednou je poukaz Jana Patočky, že Masarykův vědecký pozitivismus je v rozporu s jeho zásadně morálním pohledem na svět. To je otázka odborného výkladu, kterou jsem se zabýval mj. v knize Domov a dálava. Patočkův názor je jiný než Masarykův, avšak závažnost Masarykova morálního pohledu se neodvozuje z empirického založení. O tom tedy jinde.

Jako závažnější mi připadá druhý kritický Patočkův názor, totiž že skutečný vývoj definitivně vyvrátil Masarykův dějinný optimismus. Ten Masaryk plně sdílel se svou dobou. Byl to přece jen věk pokroku, věk elektřiny a páry, kdy prudké změny životních podmínek jako by přímo dokazovaly základní tezi, že časový postup a morální pokrok jsou totožné. Doba spěje výš, každý rok jsme prý dál než v době předchozí. A k tomu věk pokroku se zdál být i věkem míru. Velké války – poslední byly napoleonské – se jevily jako přežitek. Lidstvo spěje k dokonalosti. Pokrok se zdál být něčím nepopíratelným.

Masaryk plně přejal víru v pokrok, a vysvětlil si jej nejen pozitivisticky, nýbrž také z osvícenského, racionalistického pohledu jako pokrok humanitní. S osvícenstvím – a ovšem již s renesancí – vstupuje do evropského myšlení pojetí růstu jako zákona všeho stvoření. Renesanční humanisté – původně prostě lidé humanitního vzdělání na rozdíl od absolventů vědeckých oborů, tehdy filozofie a teologie – vycházeli z předpokladu, že člověk v sobě nese cosi jako podstatu lidství, humanitas, a že jeho posláním je naplnit tuto zásadní možnost, stát se tím, čím zásadně od počátku je.

Lidský život je proto podle Masaryka dějem vzdělávání. Člověk se postupně stává člověkem v plném slova smyslu, člověkem kultivovaným. Proto Masaryk zdůrazňuje stálé vzdělávání. Je to náš životní úkol, a nejen nás jako jedinců, nýbrž i nás jako národa. Podle úrovně kultivovanosti můžeme hovořit o národech zaostalých a pokročilých. Není to jen či na prvním místě úroveň techniky či spotřeby. Národ, který zajišťuje rovná práva ženám – Masarykův oblíbený příklad – a zajišťuje všem předpoklady kultivovaného lidství – bezpečnost, zdravotní péči, vzdělání – je národ pokročilý, i když má nižší spotřební úroveň než bohatý nekultivovaný národ.

Ovšem pro Masaryka to jde ruku v ruce. Chápe lidskou tělesnost, ví, že duševní humanita nutně potřebuje hmotné zázemí, a odmítá je odlišovat. Pokrok se mu projevuje jak v hospodářském, tak ve vzdělanostním rozvoji, vzestup spotřební úrovně umožňuje vyšší vzdělanost tak, jako osmihodinová pracovní doba umožnila vzdělávání na dělnických akademiích a jako vyšší vzdělanostní úroveň dělnictva umožňuje pokročilejší výrobní postupy.

To je pokrok, a Masaryk je přesvědčen, že k pokroku dochází nutně. Člověk je svou podstatou bytost sebevzdělávající. Proto dochází i k pokroku celosvětově. Kultivované národy nacházejí jiná řešení svých střetů než válčení. Občané přejímají odpovědnost za věci veřejné – to je demokracie – a nahrazují svévolnou vládu, která si nárokovala Boží oprávnění (teokracie). Držitelé „teokratických“ privilegií se jich nevzdají lehce. Proto došlo v letech 1914-1918 k poslední velké válce. Leč ani ta nedokázala zastavit pokrok. Vždyť struktura věcí sama tomu chce – to je Masarykova víra v Prozřetelnost. Z historického optimismu 19. století udělal Masaryk naši národní filozofii a na té založil naši národní strategii.

Ta však podle Patočky zjevně selhala. Tak se to ostatně jeví drtivé většině našich současníků. Dějiny nikam nespějí. Zažili jsme příliš mnoho zvratů. Dnes sledujeme za našeho života už čtvrtý pokus o světovou hegemonii. Místo k demokracii se svět pohnul nejprve k fašismu, pak ke komunismu – a dnes se i z demokracie stává trapná rouška ropných ambicí. Odtud závěr, že u Masaryka můžeme ještě tak položit jednou do roka věnec. Ten závěr ostatně potvrzuje i masivní nezájem o masarykovské akce, včetně kladení věnců.

*

Na místě není morální rozhořčení nad zkaženou mládeží, nýbrž filozofická odpověď. Je možné poukázat, že dlouhodobě míří smysl života Masarykovým směrem. Jen harmonogram není časový, jak si to představovali naši dědové. Pádnější odpovědí je vyložit Masarykovo pojetí normativně, ne popisně. Vývoj člověka a společnosti k ideálům humanitním není nutně popis něčeho, k čemu dochází či dojde v čase. Je to popis něčeho, oč bychom měli usilovat, i když v tuto chvíli jde společnost jiným směrem. Je to smysl, ne nutně vývoj našeho žití. Masarykova představa růstu k ideálům humanitním neztrácí platnost ideálu, i když nepředstavuje popis naší každodennosti.

Jenže tu přijde k slovu jiná, zásadní námitka. Řekněme, že přijmeme Masarykovu představu osobního růstu a společenského pokroku jako svůj rámcový program. Vždyť právě o pokrok usilují všechny naše vlády. Pravda, myšlenku osobního růstu poněkud zanedbávají. Snižují dostupnost zdravotní péče i vzdělání pro sociálně slabší, sledují asociální důchodovou politiku, přesouvají daňové zatížení od silnějších na slabší a mění zaměření výchovy od vzdělanosti na technickou odbornost. Jenže všechno co dělají, dělají ve jménu pokroku a hospodářského růstu. Celá naše politika se zakládá na přesvědčení, že neomezený hospodářský růst bude mít sociální následky, které nahradí, co v sociální sféře zanedbáme. Není právě to masarykovský program pro jednadvacáté století?

Není. Pokud by byl, Masaryk by se nám znovu zproblematizoval. Takový program se zakládá na představě nekonečného, neomezeného růstu. Jenže obecný, celosvětový konsensus vědců a vědeckých institucí poukazuje, že jsme narazili na meze růstu. Země je konečná, nekonečný růst ji zničí. Již teď náš populační nárůst vytlačuje nárokem na biotop velkou část mimolidských živočichů do zoo a do vymírání. Zoologové varují před šestým globálním vymíráním. Zároveň klimatologové poukazují, že dramatický nárůst naší hmotné náročnosti vytváří skleníkovou vrstvu, která způsobuje neméně dramatické zrychlení globálního oteplování. Pokud by Masarykova filozofie byla založená na předpokladu nekonečného růstu, vedla by k záhubě.

I tady bych odpověděl pozornější četbou Masaryka. Jak bylo v jeho době běžné, Masaryk předpokládal pokrok i ve smyslu nárůstu hmotné spotřeby. Avšak jeho programatický důraz byl jinde – na morálním růstu člověka k vyspělému lidství. To přece neznamená nutně růst k vyšší spotřební úrovni. Znamená to růst k odpovědnosti. Morálně vyspělý je člověk, který přijímá odpovědnost za své konání a tím i za jeho dopad na životní prostředí. Morálně vyspělý je člověk, který si dovede odepřít i výhodu a dohodu, když si uvědomí, jak negativní dopad má na jeho bližní a jeho svět. Naučili jsme se nevylévat splašky z okna, ač ještě před třemi sty lety to bylo v Praze běžné. Můžeme se naučit i neničit svůj svět pro chvilkový zisk.

*

To ovšem je otevřené zakončení. Pokud dokážeme Masarykovu filozofii chápat jako v zásadě program morální odpovědnosti, program vyspělého lidství ve svobodě a odpovědnosti, zůstává Masaryk dodnes aktuálním. Ovšem stává se i náročným. Požaduje od nás kritické promyšlení, občanskou, sociální a ekologickou odpovědnost a odpovídající změnu našich dávných zvyklostí a nešvarů. Snad proto je snazší Masaryka nečíst, jen ho oslavovat a občas položit věnec u pomníku. Pak si ovšem neznámý vojín bude myslit své.

Erazim Kohák (1933) je filozof.

Související články

Karel Skalický: Masaryk: Myšlení krize a negace zjevení

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Erazim Kohák

Ekologie: konec Masarykova optimismu?

*

*

*

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu