Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Článek Václava Žáka Lisabonská smlouva, Irsko a my (Listy 6/2008), který zazněl také na stanici Český rozhlas 6, vyvolal živou odezvu. Vzhledem k tomu, že jedna z reakcí dobře zformulovala časté výhrady, rozhodl se autor k tématu se vrátit.
Pane Žáku, píšete: „vždyť právě vevázání Německa do politické integrace Evropy neutralizovalo německou velikost a hospodářskou sílu“. Mohl byste prosím na nějakém konkrétním případě rozebrat, jak se toto „zmenšení“, „oslabení“ Německa projevuje? Povrchnímu pozorovateli se totiž zdá (jistě jde o optický klam), že po znovusjednocení Německa jeho politická váha v Evropě nesmírně vzrostla, což se mj. projevuje PRÁVĚ tlakem na politickou integraci EU, nad rámec principu vzájemně výhodné spolupráce.
Zejména proto, že jak jinde píšete: „V jistém smyslu jsme na křižovatce: buď chceme naplňovat závazky, které jsme podepsali na vstupu, tj. vytvoření oblasti bez vnitřních hranic tím, že se posílí ekonomická a sociální soudržnost a vytvoří ekonomická a monetární unie, povinně zahrnující jednotnou měnu v souladu s ustanoveními této smlouvy, nebo je odmítáme. Pak by ovšem bylo poctivější, kdyby prezident a jeho příznivci navrhli vystoupení republiky z Unie.“
Já „jako občan“ jsem v referendu NEPODEPSAL závazek, že EU, do které vstupujeme, postupně v budoucnu převezme pravomoci, které obecně definují stát jako takový. Oč vlastně opíráte své tvrzení, že EU, pokud si tyto pravomoci přisvojí, nebude superstátem? Čím a jak tedy vlastně stát definujete, pokud ne suverénní fiskální, bezpečnostní, sociální politikou? Jak tyto protimluvy vysvětlit? Jakou to podivnou paralelní dvouřeč používáte? Pokud vím, zavazovali jsme se odstranit ekonomické bariéry, otevřít ekonomiku a umožnit volný pohyb osob a zboží.
Pokud se při vstupu do EU kdosi jménem této země zavázal k zániku její samosprávy, svéprávnosti a suverenity či jejích hranic, bylo to občanstvu zatajeno. Co bude následovat? Totální výprodej? Kulturní unifikace a zánik kulturně národních tradic? Je český národ a český jazyk odsouzen k zániku? Jaká síla by tomu ještě mohla v politicky unifikované EU s německou dominancí zabránit? Nebo máte pocit, že ve sjednocené EU bude pro globální kapitál ekonomicky rentabilní udržovat 27 typů národních školství, které bude produkovat pracovní sílu, která se vzájemně nedomluví? Poněkud karikujete naše výhrady ke směru, který politická integrace EU nabírá, pokoušíte se expresivními adjektivy smést se stolu argumenty, aniž byste se s nimi věcně vyrovnal.
Knihu Znečištěný pramen od prof. Laughlanda jsem četl. Jde o řádně zdokumentovaný legitimní úhel pohledu na EU, nikoli mistrovské propagandistické dílo plné polopravd a účelových tvrzení, jak naznačujete. To je z Vaší strany poněkud laciné tvrzení. Zkušenost z II. světové války naštěstí nemám. Nicméně si dovolím tvrdit, že bychom v Evropě neměli dopustit prosazováním jednostranně výhodných strukturálních změn pod německou skrytou hrozbou opakování katastrofického vývoje.
Vzájemnou úctu, porozumění, spolupráci a pomoc evropským sousedům, s tím jsem srozuměn. Právě proto považuji Lisabon za pootevírání Pandořiny skřínky, cestu průchodnou jenom jedním směrem s ne zcela předvídatelným koncem. Měli bychom nalézt lepší řešení a rozhodně nepodléhat psychóze spěchu! –
Tolik posluchač Vladimír...
Pan Vladimír vyjádřil obecnější obavy o dalším vývoji Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy. Zmiňuje se i o knize Johna Laughlanda, kterou však z odpovědi vyjímám, protože jsem ji recenzoval v Listech 2/2002 a recenzi si lze přečíst na webu nakladatelství Economia (http://vyhledavani.ihned.cz/109-10891460-on-laughland-M00000_d-64).
Posluchač věří tomu, že po sjednocení Německa se jeho moc projevuje tlakem na integraci Evropy. Pod prahem je cítit přesvědčení, že integrovaná Evropa rovná se Evropa pod německou dominancí.
To je pozoruhodná teze. Můj tchán, který strávil válku v německém vězení, se stal funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. V polovině sedmdesátých let odjel do Německa, pochopitelně za německými komunisty, kteří ve vězení seděli s ním. Říkal jsem si: to je skvělé, aspoň uvidí, jak funguje německý hospodářský zázrak a pochopí, jak dysfunkční je komunismus. Omyl. Tchán se vrátil a prohlásil: „Všichni jsme se shodli, že němečtí pracující jsou zbídačelí a nemají žádné peníze, jinak by obchody nemohly být plné zboží.“ Tak to bývá, vnímáme-li svět kolem sebe pokřivenou optikou. Tchán nemohl připustit, že by kapitalismus mohl dělníkům zajistit lepší životní úroveň než socialismus. Pan Vladimír zase v Německu vidí hrozbu, a tak Evropskou unii vnímá v souřadnicích zkřivených strachem.
Je zřejmé, že racionální argumenty proti strachu málo zmohou. Přesto to zkusím: jak je vůbec možné se ptát na důkaz, že je Německo vevázáno do evropských integračních struktur? Copak Německo, jedna z členských zemí EU, má moc trvale určovat rozhodování všech ostatních? Prosazuje Německo rozšíření EU proto, že ji chce ovládat? Pro pana Vladimíra, čtenáře Johna Lauglanda, to musí být jasné: Ano. Odpovídají však této tezi fakta? Když Hitler budoval svoji Novou Evropu, dělal to od podlahy. Německo vyzbrojil a pustil se do druhého pokusu o světovládu. Evropu, s výjimkou Velké Británie, skutečně opanoval celou. Vidíme nějakou takovou snahu v dnešním Německu? Má snad atomové zbraně, útočné rakety, expanzivní zahraniční politiku? Není dnes náhodou spíš problémem německý pacifismus? Vždyť Spolkový sněm stěží pustí Bundeswehr někam na zahraniční misi!
Dobře, řekne pan Vladimír, o vojenské opanování nejde. Ale Německo chce dosáhnout téhož hospodářskou silou. Proč by jinak chtělo rozšíření? Jistě, rozšíření přineslo německým firmám přístup na trhy, nové investiční příležitosti, schopnost čelit tlaku na snižování nákladů delokalizací výroby do východoevropských zemí atd. Ovšem reciproční příležitosti dostaly i nové země. Nejen to, dostaly i obrovské dotace ze strukturálních fondů na vyrovnání rozdílů mezi svou životní úrovní a „starými“ zeměmi.
A teď se zeptejme: bylo třeba k přístupu na trhy německým firmám dělat celé to divadlo s rozšířením? Řekl bych, že ne. Už jenom závazky vyplývající z členství ve Světové obchodní organizaci by dokázaly prakticky totéž. Bez plateb ze strukturálních fondů, bez volného pohybu osob atd.
Podívejme se, jak to dělají Spojené státy. NAFTA, Severoamerické sdružení volného obchodu, kam patří USA, Mexiko a Kanada, se omezuje jenom na „volný“ obchod. Strukturální fondy, snaha vyrovnat životní úroveň v zúčastněných zemích? Kdeže. Volný pohyb pracovních sil? Ani náhodou, jenom speciální povolenky pro byznysmeny. Na hranicích mezi USA a Mexikem se stavějí zátarasy, ne nepodobné těm, které za komunismu zdobily naši hranici s Německem a Rakouskem. Kdyby Německo postupovalo jako USA, po listopadu 1989 od nás zátarasy koupilo a postavilo k nim infračervené senzory, aby ani v noci přes hranici neproklouzla myš.
Jenže americký přístup má svou odvrácenou stranu: tou je nelegální migrace a kriminalita. To je přesně to, co prozíraví evropští politici nechtěli. Měli dvě možnosti: udělat ze západní Evropy nedobytnou tvrz a za ohradou nechat zchudlé středo a východoevropské sousedy a pak se vyrovnávat s nestabilitou na svých východních hranicích, nebo se snažit rozšířit prostor blahobytu a stability i na ně. Byli si jistě vědomi, že rozšíření je riskantní a složitý projekt, přesto se do něj pustili. Stěží čekali vděk. Ale takovou míru nepochopení nejen od vysokých politiků, ale i od veřejnosti zemí, v jejichž prospěch rozhodovali, asi neočekávali ani ve snu.
Proč Německo nepostupovalo podle vzoru USA? Pro zastánce teze o dominanci Německa to musí být neřešitelný rébus. Odpověď je ale poměrně jednoduchá: Politici jako Helmut Kohl, stoupenci sociálně-tržního hospodářství, byli přesvědčeni, že bez snesitelné životní úrovně i ve střední a východní Evropě se stabilitu na evropském kontinentu vytvořit nepodaří. Věděli, že tehdejší Evropské společenství bude muset do sjednocení investovat. Prostě chtěli zopakovat to, co vedlo k poválečnému úspěchu západní Evropy. Myslím, že by bylo slušné jejich prozíravý postoj ocenit. Jenže důvěra nepatří ke statkům, které jsme z minulosti zdědili, a už vůbec ne důvěra k Němcům. Proto zejména starší generace neustále vidí Evropu prizmatem zděděného strachu z Německa. To je ovšem nejlepší způsob, jak se ocitnout na okraji evropského projektu.
Pan Vladimír píše: v referendu jsem NEPODEPSAL závazek, že EU, do které vstupujeme, postupně v budoucnu převezme pravomoci, které obecně definují stát jako takový. To je určitě pravda. Ale souhlasil se závazkem, že se ČR bude podílet na vytvoření měnové unie s volným pohybem lidí, zboží a kapitálu. Navíc schválil posílení ekonomické a sociální soudržnosti uvnitř měnové unie. Které legislativní akty EU jdou mimo rámec závazku? Je skutečně možné udržet měnovou unii bez integrace základních politik? Měnová unie z definice bere státům nástroje měnové politiky. Ale pak je třeba, aby se přinejmenším koordinovaly i další politiky, jinak volný trh nebude fungovat a v rámci EU se začnou vytvářet černí pasažéři. Platí to pro sociální, ekologické, fiskální či průmyslové politiky. Ale stojí za povšimnutí, že EU v těchto věcech podporuje vesměs vyšší konkurenci. Představa, že se koordinací několika politik EU jaksi samovolně promění ve stát, je čirou utopií.
Možná je však názornější jít na to z opačného konce: Může se EU někdy v budoucnu proměnit ve stát? To je klíčová otázka. Pan Vladimír si evidentně myslí, že může. Prý nám hrozí zánik samosprávy, ztráta suverenity, kulturní unifikace a zánik kulturně národních tradic. Jak na to přišel? Evropská unie je demokratický projekt, domácí i evropská reprezentace vzchází z národních voleb. Je myslitelné, aby u nás či na Slovensku vyhrál volby někdo, kdo povede kampaň v jiném než národním jazyce? Snad ani není třeba poznamenávat, že je to nemožné. Každý pokus o kulturní unifikaci Evropy by znamenal její jistý zánik. Proto se v EU klade takový důraz na subsidiaritu, což není bruselský newspeak, jak si myslí Václav Klaus, ale staré pravidlo církevního práva, že se každá věc má řešit na té nejnižší úrovni, kde je to možné. Proto nepřichází v úvahu sjednocování samosprávy, školství, kultury atd., tedy všech oblastí, které mají hlavní vliv na utváření kulturní identity evropských národů. Proto také EU vynakládá značné prostředky na podporu národních kultur. Představu pana Vladimíra, že „globální kapitál“ (kdo to je?) nebude financovat 27 národních systémů školství, snad ani nelze komentovat.
Představa „globálního kapitálu“ je totiž možná jenom v rámci konspirativní teorie, v níž svět řídí hrstka superbohatých. Obávám se, že nikoliv Evropská unie, ale přesně takové teorie mají nacistické kořeny. Co jiného byla teze nacistů o vládě „židobolševické plutokracie“? Kapitál, který působí v globálním měřítku, je rozdroben mezi řadu hráčů, kteří si tvrdě konkurují. Představa o centrální autoritě, která by rozmetala evropské národní školství, je čirou chimérou.
Globalizující se svět však má nepochybně vážné problémy. Jenže je nemohou vyřešit tradicionalisté, kteří by se před nimi chtěli zavřít do ulit národních států. Nejde to. Žádný národní stát, ani ty největší, nemůže vyjednat rozumnou energetickou politiku se zeměmi vyvážejícími plyn a ropu. Ani zajistit ochranu před dumpingem ze zemí, jako je Čína, nebo ohrožením životního prostředí na Zemi. Natož ochránit národní měnu před spekulativními útoky.
Lidstvo je teď v obtížné fázi: na zvládání globálních problémů by potřebovalo globální instituce. Ty ale nemá. Ve skutečnosti by potřebovalo ne evropskou, ale světovou unii. Národní stát globální problémy neřeší, spíš je vytváří.
Národní stát však zůstane politickou jednotkou, v níž probíhá a bude probíhat základní demokratický politický proces. Aby se unijní projekt udržel, budou demokratičtí politici stát před mimořádně složitým úkolem: obhajovat politiku, v níž národní sobectví nestojí na prvním místě, v níž se bere ohled i na druhé. Ukažme si to příkladu: Německo, Rakousko a některé jiné země si vyjednaly výjimku na volný pohyb pracovních sil z některých nově přistoupivších zemí. Lze se tomu divit? Německo se prohýbá pod obrovskými náklady, které stálo znovusjednocení. Nezaměstnanost je tam vysoká. I kdyby kvůli volnému pohybu pracovních sil stoupla jen o několik set tisíc, byl by to pro spolkovou vládu vážný problém. Neslyšel jsem českého politika, který by se pokusil veřejnosti vysvětlit, že musíme brát zřetel i na legitimní zájmy sousedů.
To je problém, jak jsem už napsal: ochota respektovat zájmy jiných klesá úměrně tomu, jak upadá do zapomenutí děsivá první polovina dvacátého století. Je dobře možné, že sílící národní sobectví Unii zničí. Situace v ČR, Polsku, ale i Rakousku či Itálii vzbuzuje hluboké obavy. Představa prezidenta Klause, že se dá udržet EU jako zóna volného obchodu bez politické integrace, je cestou k mexikanizaci poměrů v Evropě.
Pokud se EU rozpadne a vrátí se konfigurace národních států z dvacátého století, ocitneme se opět v šedé zóně mezi Německem a Ruskem. Ani pět radarů USA na tom nic nezmění. Budeme sice formálně suverénním státem, s nímž se však nebude vyjednávat. Bude se mu diktovat.
Václav Žák: Lisabonská smlouva, Irsko a my
Václav Žák: Rok od podpisu evropské ústavní smlouvy
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
