Jiří Koubek

Klaus je Prima

Čtvrtletá bilance jedné nenápadné mediální aliance

Idea objektivního, dokonale nestranného a politicky nezaujatého žurnalisty, který vlastní preference buď ani nemá, nebo je v každém okamžiku dokáže korektně upozaďovat, patří do říše snů. Je vlastně jen otázkou, jaký typ novinářů je pro zdravý vývoj veřejných věcí menším zlem. Jsou to takoví, kteří své osobní politické orientace dovedou tak mistrně skrývat, že mohou veřejností manipulovat i při zachování zdání vlastní neutrality a profesionality? Nebo naopak ti, jejichž podjatost (a přímost manipulace) je sice donebevolající, leč natolik průhledná, že výsledný dopad na alespoň elementárně kriticky vnímajícího čtenáře či diváka musí být nutně omezený? Odpověď asi bude záviset na míře optimismu tazatele. Čím více budeme mít tendenci věřit v kritické a skeptické příjemce mediální reality, tím více budeme doufat v sebedestruktivní povahu (a tedy relativní neškodnost) politicko-mediálních misí představitelů druhého typu.

Aniž bychom byli přílišnými optimisty, můžeme se odvolávat na příslovečnou českou nedůvěřivost, skeptičnost a rýpalskou kritičnost. Její kladnou stránkou může teoreticky být i relativní odolnost vůči mediální masáži, zvláště když si značná část národa ještě pamatuje, jak taková politicko-novinářská propaganda ve své otevřené a prvoplánové formě vypadá. Spoléhat na imunizující zkušenost předlistopadového období však může být dvousečné. Není to vlastně ve skutečnosti naopak? Co když právě proto, že nám nedemokratický režim a jeho média nasadila práh vnímání politické manipulace tak vysoko, nedokážeme její důmyslnější „demokratické“ formy ani postřehnout? Navíc jako by v našem veřejném prostoru byly sféry, před nimiž se i český podezíravý skepticismus a relativismus zastaví. Jednou z nich se zdá být prezidentství a vše, co s ním souvisí. I takovému novináři druhého typu, který by snad byl za normálních okolností svým publikem demaskován, projde vše mnohem snáze, je-li předmětem jeho adorace hlava státu.

Vracet se k událostem a příběhům starým několik měsíců může v naší rychlé a dynamické době vypadat jako čiré bláznovství. Zvláště když událost, k níž obracím pozornost, nestála u kořenů ani globální ekonomické, ani evropské plynové, ani blízkovýchodní válečné, ani žádné jiné aktuální (či nedávno aktuální) krize. Je jen „pouhým“ symptomem jedné permanentní, a tudíž jakoby neviditelné krize české (a zdaleka nejen české) – totiž té mediální.

Příznaků a živoucích reprezentantů této krize je mnoho. A je svým způsobem velmi nespravedlivé obracet se pouze k jednomu, a právě jemu věnovat všechny napsané řádky, jak se právě chystám učinit. Důvody jsem se však pokusil nastínit výše. Dle mého mínění se jedná o ukázkový příklad „druhého typu“ vybočení z naší běžné mediální mizérie. Otevřeně manipulativní působení má navíc v tomto případě trvalejší ráz. V poslední fázi navíc přerůstalo i všechny do té doby běžné meze. A jelikož jsem nezaznamenal žádné silnější kritické ohlasy, stojí za to se k celé věci i po čase vrátit. Je tu ještě jeden důvod navíc. Televizní politická žurnalistika má k disposici mocný arzenál, který píšící novináři postrádají – totiž sílu obrazu, kulis a vizuálního kontextu. V našem případě se nejedná o nic menšího než o lesk slavnostních interiérů Pražského hradu.

Nedělní (po)obědová povídání Petra Šimůnka s hlavou státu se vždy vyznačovala takovou mírou souznění, jaká by se mezi kvalitním žurnalistou a zpovídaným politikem nikdy neměla objevit. Tradiční Klausova one-man-show na Primě však přece jen poprvé vybočila ze svého běžného rámce v jednom vydání Partie po senátních a krajských volbách na podzim 2008.

Vynechejme již důvěrně známé prezidentské extravagance. Za všechny například to, že svůj říjnový příspěvek na TV Prima Klaus opepřil tím, že před kamerou – jakoby čirou náhodou – zviditelnil jakýsi žurnalistický úlet, nepřímo přirovnávající jednání představitelů největších zemí EU o finanční krizi k mnichovské dohodě. Kdo by si na to dnes už vlastně vzpomněl?

Zajímavější je připomenout si osud Šimůnkova dotazu ke kontroverznímu a dobově aktuálnímu tématu – k prezidentově přímému angažmá v předvolební kampani některých senátních kandidátů. Původně kriticky mířená otázka moderátora zůstala jen v poloze jakési nadhozené udičky. Klaus svou odpovědí zcela opanoval prostor a jeho spolusedící vůbec nebyl schopen – či ochoten – prezidentovu značně podivnou definici nadstranickosti dalšími dobře cílenými dotazy a připomínkami jakkoli kriticky prověřovat. Zůstalo tak u závěru, že nadstranickost hlavy státu se neměří takovými detaily jako účastí na předvolebním mítinku politické strany, nýbrž například opakovaným jmenováním sociálnědemokratických politiků do funkce premiéra v minulém funkčním období.

Tímto vším ale přátelsky vedený rozhovor ze svých dávno již vyjetých kolejí nevyjel. Toto měla být jen jakási předehra. Rekapitulujme tedy pro pořádek známá fakta i dávno již zapadlé detaily. To, že se Klaus několikrát přímo či nepřímo opřel do premiéra Topolánka a jeho vlády, bedlivého pozorovatele české politiky asi nepřekvapilo. Co konkrétně tehdy poprvé zaznělo? Vzpomínejme. Volby byly referendem o Topolánkovi. Vláda neprovádí žádné reformy, jen tohoto slova nadužívá. Zde jako by prezident skládal reparát z nadstranickosti a přistoupením na opoziční dikci vyvažoval svou účast na mítinku kandidátů ODS. Prezident dále pokračuje v jemném balancování. Jednoho člena vlády – lidovce Kalouska – pochválí, zatímco jiného – občanského demokrata Langera – nepřímo pokárá. Divák se zaraduje – prezident je skutečně nad stranami.

Jako celek navíc vláda dostává přinejmenším žlutou kartu, protože její postoj k evropskému klimaticko-energetickému balíčku byl pro prezidenta šokem a stanovisko k ratifikaci Lisabonské smlouvy se také pravě neslučuje s dnes již také zapomenutým protilisabonským hladovkářským zápalem prezidentova tajemníka Jakla. Klaus také neopomněl zdůraznit, že vláda na koaličním půdorysu jako východisko z voleb 2006 nebyla řešením dle jeho představ. Zopakoval i svá starší slova o aroganci a vyprázdnění české politiky – vše v tiché, nevyřčené souvislosti s Mirkem Topolánkem. Potud nic neobvyklého.

Debata však ožívá, když Šimůnek, který na počátku pořadu prezidenta naoko vyplísnil za jeho předvolební prohřešek proti nadstranickosti, vzápětí hlavu státu přímo vybídne k bezprecedentnímu explicitnímu zásahu do vnitřních poměrů tehdy ještě předkongresové ODS. Táže se, zda by prezident občanským demokratům doporučoval změnu ve vedení. Prezidentova odpověď sotva může být výmluvnější. Velmi sugestivně naznačil, že teď záleží jen na ODS, zda po debaklu srovnatelném se sérií šesti prohraných sparťanských zápasů bude dělat jakoby nic, nebo zda se rozhodne vyměnit trenéra a pár hráčů. Sportoví terminologií se rozhovor jen hemží a Klaus několikrát zdůrazňuje potupná skóre – krajské 13:0 a senátní 23:3.

Sotva si lze představit jasnější a jednoznačnější odpověď. Aby opravdu, ale opravdu nikdo nemohl zůstat na pochybách, odpovídá Klaus Šimůnkovi ohledně své předpokládané účasti na prosincovém kongresu ODS: pokud by se strana rozhodla dělat, že se vlastně nic neděje, na takový kongres by nejel. Na přímý dotaz, zda Topolánek požívá Klausovu podporu, reaguje s takovou chladnou korektností, která by snad premiéra mohla zamrazit více než prosté „nikoliv“.

Ale teprve poté nastávají nejzajímavější momenty celého pořadu. Šimůnkovi takto zřetelné odpovědi evidentně nestačí a pro jistotu prezidentovi tutéž otázku (tedy co s ODS, jejím vedením a hlavně Topolánkem) v různých obměnách ještě několikrát zopakuje. Mimochodem, marně si vybavuji, že by kdy v historii proslulých klausovských Partií podobnou tazatelskou urputnost projevil v případě některého sporného prezidentova počinu.

Každopádně tentokrát se svého hosta všemožně snaží dotlačit k ještě polopatičtějšímu výroku, než by Klausem již tak volně vytyčené meze prezidentského nadstranictví byly schopny unést. Korunu svému vytrvalému úsilí Šimůnek nasazuje v samém závěru pořadu, kdy se – po obšírném prodiskutování pestré palety různých témat – ke své otázce ohledně Topolánka znovu vrátí.

Klause taková koncovka nejprve zdánlivě zarazí. Přesto však souhra protagonistů i v tomto bodě připomíná všechno možné, jen ne klasický souboj nervů, kdy novinář vyhýbavému politikovi do omrzení klade tutéž otázku, až se mezi oběma účastníky této přetlačované kumuluje napětí, které by šlo krájet.

V podání obou debatérů na Primě to byla spíš rozverná hra kočky s myší: hlodavec předstírá, že je šelma, a ta na tuto zábavu blahosklonně přistoupí. Navíc vše splnilo svůj účel. Řečeno soudobou politickou hantýrkou, Klausův „jasný signál“ dostal příležitost „zaznít“ více než opakovaně. A Šimůnek se na oplátku mohl předvést jako vytrvalý a nemilosrdný tazatel.

Co si však o tom všem má myslet divák? Není třeba trpět spikleneckými vizemi, aby vznikl dojem, že se celý rozhovor konal podle jakéhosi prazvláštního scénáře. O Šimůnkových mediálně profesních kvalitách si lze myslet cokoli. Rozhodně však nelze předpokládat, že by Klausovým vzkazům na adresu ODS a Topolánka neporozuměl. Nelze se ani vážně domnívat, že by se obával, že jej nepochopili diváci Partie.

Pak se tedy nabízí myšlenka, proč vlastně TV Prima na zlatém podnosu poskytuje příležitost prezidentovi, aby nebývale zasahoval do vnitřních poměrů jedné, byť „své“ politické strany a aby ještě přitom pro diváka navenek působil jako zodpovědný nadstranický státník, který se korektně a usilovně zdráhá vyslovit jakoukoli „nefér“ odpověď dotěrnému moderátorovi. První dojem napovídá, že se jedná o Šimůnkovu osobní fascinaci Klausem, která se posléze projevila i v několika následujících vydáních Nedělní partie, byť již bez přímé prezidentovy účasti ve studiu. Neustálá autoritativní odkazování na Klausovy výroky a komentáře působila v Šimůnkově podání neméně propagačně než přímá prezidentská interview.

Až do prosincového kongresu ODS by – při troše dobré vůle – bylo možné vysvětlovat šéfredaktorovo chování tak, že jediným motivem bylo novinářsky vyostřit již tak napjatou předkongresovou atmosféru a obstarat si vděčný materiál pro večerní zprávy. Plně tomu nasvědčoval pořad z 30. 11., jehož hostem byl premiér Topolánek a kde byl vlastně tak trochu duchem přítomen i Václav Klaus. Sáhodlouhé části debaty byly totiž věnovány nekonečným variacím na jedno téma (volně parafrázuji): „pane premiére, co říkáte na to, co na vás říká pan prezident?“. Viditelně nervózní Topolánek ani neskrýval své znechucení a nesouhlasně vrtěl hlavou, zatímco mu TV Prima přehrávala pasáže právě z onoho výše rozebraného, tehdy asi měsíc starého prezidentského vydání Partie.

Již první pokongresová Partie (14. 12.) však jasně ukázala, že nezdar Pavla Béma a symbolický rozchod prezidenta s ODS Šimůnkovo zaujetí pro Klause a jeho okolí nikterak neoslabily – naopak spíše jeho politicko-mediální práci jen dále inspirovaly. Ve stručnosti osvěžme dávno již časem zavátá fakta. Hostem ve studiu je čerstvě zvolený první místopředseda ODS Vodrážka a je zasypán nepřátelskou palbou otázek (jimž bezradný politik vůbec nedokáže čelit). Sestavu na telefonu doplňuje prezidentův tajemník Jakl, který je Šimůnkem postaven do role politického komentátora a analytika. Ano vskutku, moderátora politicky nezávislé komerční televize bytostně zajímá, co blízký spolupracovník – v té době již „oficiálně“ nadstranické – hlavy státu říká výsledkům kongresu jedné politické strany, zda podporuje vznik nové pravicové euroskeptické formace, zda by byl ochoten do ní vstoupit atd. Jakl s moudrou rozvahou a jakoby neochotně sděluje svá nikoli překvapivá stanoviska...

Kumulace několikera krizí na prahu českého předsednictví EU tyto zdánlivě bezvýznamné epizodky pochopitelně zcela zastínila a překryla. Jsou tu vážnější a mediálně zajímavější problémy než občanská válka na pravici mezi modrými kořeny a měkkým obalem nebo prezidentův věčný boj proti tomu či onomu.

Ostatně ani mně vůbec neběží o Klause, Topolánka, Jakla, ODS, ale vlastně ani o Šimůnka. Jde tu jen o to, jak tenká a vratká bude do budoucna elementární etická bariéra mezi mocným světem médií a říší instrumentální stranické politiky. Bez iluzí – byla u nás vždy dosti chatrná. Ostatně Šimůnek sám měl v minulosti mnohem obratnější a zdatnější předchůdce a předchůdkyně. Uvidíme, jak se TV Prima bude chovat na jaře před evropskými volbami, v nichž končí mandát hned několika známých televizních manipulátorů.

Jiří Koubek

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Koubek

Klaus je Prima

Čtvrtletá bilance jedné nenápadné mediální aliance

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu