A. J. Liehm

A máme to za sebou

Myslím ta leta s osmičkou. Však byl nejvyšší čas. V Čechách, i na Slovensku, ba po celé Evropě – dál jsem to nezkoumal – pokračovaly panychidy až do hlubokého podzimu, poslední dvě v Paříži koncem listopadu. Všichni si oddechli, na dalších deset let je pokoj, a bůhví co bude za deset let…

Nicméně se sluší aspoň pár poznámek na konec. Na rozdíl od té poslední osmičky před deseti lety bylo mnohem víc těch, kteří si ta československá data zaškrtli v kalendáři spolu s různými narozeninami, křtinami, svatbami, jak už se to dělá. Nejen jednotlivci, ale celé instituce od politických po univerzitní, o médiích nemluvě. Zajímavé ovšem bylo, kde ty křížky na kalendáři našly své místo: ne v lednu, ne v únoru, ne na jaře, ale většinou až začátkem léta, nejvíc koncem srpna a taky ještě v listopadu. Většinou se začínalo 21. srpnem (s filmovými dokumenty), na Pražském hradě to byla událost jediná, ale jinde většinou jakbysmet. Je zřejmě vlastně štěstí, že ta invaze byla, jinak jsme ten reálný socialismus měli dodneška.

Nikoho vlastně moc nezajímalo, co to ten československý osmašedesátý vlastně byl. Snad byl jenom důkazem nereformovatelnosti systému? Jen snad na konferenci v italském parlamentě (pod patronátem a za přítomnosti prezidenta republiky a pod předsednictvím předsedy strany krajní pravice) někteří chápali, že politický proces mohl vést i k přeměně režimu v jakousi formu přechodu k socialistické demokracii a kontrolované tržní ekonomice. To ovšem bylo v Itálii, kde je prezidentem člen předsednictva někdejší komunistické strany, která měla donedávna i řadu ministrů. V Itálii nebyla ovšem ani vojenská intervence, ani normalizace, ani tam nebyla IKS u moci. Jenže tahle otázka (možnost) bezbolestného přechodu přece byla v československém jaru hlavní, ať už se tomu říkalo jakkoli. Protože to však nikoho nezajímá, tak toho nechme.

Myslím si totiž, že s jiným výročím s osmičkou se přes všechny sliby naložilo velice macešsky: se zářím 1938. Mnichov byl a zůstal veliké české trauma a všichni víme, že bez Mnichova by nebylo února 1948, nebyl by SSSR ve Střední Evropě, i když by patrně také nestála Praha, jak ji známe. Všichni také víme, že po Mnichově následovala šestiměsíční tzv. druhá republika. Místopředseda českého parlamentu mi velice děkoval za návrh uspořádat konferenci o druhé republice a normalizaci, ale při tom zůstalo. Škoda, nikdo o tom nepíše, a přitom by se Češi o sobě ledacos dověděli. I se jmény, která by možná překvapila. Jenže my máme jenom ústav na zkoumání postkomunistické psychologie, která je v tom už taky někde zakopaná. Souvislost mezi Mnichovem a Únorem by bývala v letošním roce určitě za to stála, jenže by zase řekli (jako o tom osmašedesátém): Koho to dnes zajímá?

A tak žijeme bez historie, kterou si pleteme s policejními archivy, a až se nasytíme i jich, zbude jen americké: „Včera nebylo, zítra je nový den.“ A otázka, jak jsme se až sem vůbec dostali. Ještě že aspoň na první světovou válku se v Evropě – zase kvůli osmičce – vzpomínalo (i v televizi) spíš jako na tragédii než vítězství.

AJL

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

A máme to za sebou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu