Tomáš Tichák

O kočkách, lidech a dačické skepsi

Přemýšlel jsem, co mi vlastně vadí na televizní reklamě na české předsedání Evropské unii. Kdybych žil v Dačicích, jež přispěly k blahu lidstva kostkou cukru, možná bych nebyl ke Staroevropanům tak útlocitný. A třeba kdyby se užilo produktu jiného, kterým světové kulinárně kulturní dědictví obohatila Olomouc, rozdmýchalo by to mé vlastenecké podvědomí do plamenného eurorealismu. Bůhví jestli by pod heslem Evropě to ovoníme dokonce nepukly skály Bradla, hanáckého to Blaníku.

Ze slibné úvahy mě vytrhl kočičí dráp zaťatý do nohy. Do bytu nám totiž nedávno přibyl ke psu další živý tvor. Nalezené neduživé kotě se po několika návštěvách veterináře proměnilo v šelmu, která číhá na každý, zdá se i myšlenkový pohyb a jako Šér Chán zákeřně útočí na bezbrannou oběť – záclonu, lidskou nohu, klíčenku, psí ocas. Jsme s tím smířeni, je to docela zábavné, i když se občas, třeba když nám při čtení novin skočí cosi chlupatého ze skříně za krk, polekáme. A nevadí to kupodivu ani psovi, který už ve svých šesti letech sice nemá pochopení pro bojové hry, stoicky je však snáší, aby pak novou družku nechal spořádat obsah vlastní misky a nakonec ulehnout bok po boku ve svém nočním útulku. Co k tomu divnému chování vede?

Vzpomněl jsem si na jednu z oněch dětských důležitých otázek, které se pak během života rozředí v bezpočtu všednějších: proč se lidé mezi sebou vymezují ploty, hranicemi a vojenskými bloky a nežijí raději svorně pospolu, ačkoli by to bylo nejen příjemnější, ale pro všechny také výhodnější? Ve škole nás učili o budoucím lepším světě, těžko na něm bylo možné najít něco nesprávného nebo záludného. Až asi tak před čtyřiceti lety jsem pochopil, že ve jménu ideálů lze činit i věci zcela protikladné. Začalo mi být jasné, že ještě víc než na ideálech záleží na cestě k nim. V poslední době ale dochází k pozoruhodnému posunu v obecném mínění: nejenže je prý nebezpečné o zlepšování světa usilovat, ale zcestné jsou samotné ideály, neboť svět je ve skutečnosti džungle, v níž jde jenom o moc. Kdo nemá ostré lokty, prohrává a snílkové nás buď dávají všanc uzurpátorům, anebo jsou jimi placeni.

Jako dítě jsem toužil dožít se (kromě letu člověka na Měsíc) Spojených států evropských, jejichž vznik za padesát let věštil jakýsi futurolog. Zhruba před lety dvaceti jsem podlehl kouzlu i jen pouhé cesty do Evropy. A teď, když jsme do ní došli, slyším českého předsedu vlády, jak podepsal smlouvu, která má zjednodušit evropský provoz, se skřípěním zubů, a jeho místopředsedu, který vysvětluje: v Unii jde jen o vliv a peníze, nedělejme si iluze. A dodává – přesto je pro nás členství výhodné. V čem, sice neřekne, ale je to nabíledni: prodereme se blíž k okénku, u kterého se vliv a peníze vydávají.

Před několika týdny jsme učinili zajímavý poznatek. Vzali jsme obě domácí zvířata na chatu. Jakmile vyběhla ven, změnilo se jejich chování: pes začal kočku náruživě pronásledovat. Když ji dostihl, zaprskala, naježila hřbet, sekla ho prackou a on s kňučením odtáhl. Doma se z nich zase stali beránci, pominu-li to veselé kočkování.

Stisk drápků povolil, a tak jsem zkusil pokračovat v započaté úvaze. Co kdyby se českého vzoru chopila slibně se rozvíjející euroskeptická strana Libertas a vytvořila reklamní balíček na tělo všech zemí a regionů, které se taktéž k evropské výdejně výhod sápou? Maďarsko má přece papriku, Dalmácie čufty, Rusko bliny, Turecko silnou kávu a Salcburk sice už solí, ale lisabonskou smlouvu ratifikoval, takže může vystoupit.

Cosi chlupatého mi skočilo na klín a začalo příst.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

O kočkách, lidech a dačické skepsi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu