Václav Burian

Neštěstí československé cesty k socialismu

Leckdo se asi podiví, že na vydání pamětí osobnosti takto významné došlo až devatenáct let po Listopadu. Lze to však vzít z lepší stránky: dobře že konečně, v době velmi výběrového a státem výběrově dotovaného – s prominutím – vyrovnávání s minulostí, vyšly. Čtenář užasne, jak silná to byla víra, jak silně bylo možné cítit až do sklonku života příslušnost, byť na samém okraji, ba těsně za ním, k hnutí, k církvi svého druhu. „V roce 1981, k 80. výročí narození Jana Švermy dokonce ,Kolomenskaja pravda‘ otiskla můj článek, ve kterém jsem líčila náš pobyt ve městě a práci na závodě před 55 lety,“ píše Marie Švermová (1900–1992) ve svých pamětech. Uvažme: ostouzená oběť jednoho z procesů 50. let, už dávno a podruhé v životě vyloučená z KSČ, signatářka Charty 77 píše do sovětského provinčního tisku vzpomínku na předválečný pobyt v Sovětském svazu! (Je to i kuriózní: tamní redaktoři jistě netušili, že tisknou článek někoho, o kom se doma veřejně nesmí mluvit, natož aby něco vydával tiskem.)

„Po celé trase smutečního průvodu stály mlčenlivé zástupy lidí, loučích se v hlubokém smutku se svým prezidentem. Byl pro ně až dosud zárukou demokratického vývoje, kontinuity jejich předchozího a budoucího života. (…) Uvědomila jsem si, jak bude nesmírně důležité, ale i nesnadné najít k těmto lidem cestu a postupně, trpělivým přesvědčováním získávat jejich důvěru. A právě v tomto směru jsem předpokládala, že se naše poúnorová politika vůči středním vrstvám, které v naší zemi tvořily velkou většinu, bude i nadále pozitivně vyvíjet,“ píše Marie Švermová, co jí tanulo na mysli při pohřbu Edvarda Beneše. Je to jedno z mnoha míst, kde – výslovně či nepřímo – klade otázku, proč se nepodařilo to, čemu se říkalo československá cesta k socialismu. Snad se dá říci, že to byla její otázka životní – nejpozději od roku 1950, od vyšetřování nejprve stranického a od pozdějšího procesu se „zrádci ve vlastních řadách“.

Asi to tak dnes bude: když se řekne Marie Švermová, vybaví se většině lidí nejprve postava mnohaleté prominentní funkcionářky, aparátnice. Nikoliv děvčete z chudých poměrů, nikoliv aktivistky, která mohla, jak víme dnes, být za předválečných i válečných pobytů v SSSR kdykoliv zabita, kdyby se změnil poměr Kremlu k demokratickému Československu či kdyby pakt Ribbentrop-Molotov platit déle. Až později snad vytane na mysli povězeňský osud ženy, která z mnoha důvodů mohla být jednou z „národních vdov“, ale z mnoha důvodů se jí nikdy nestala. Ženy, která podpořila autoritou zakládající členky KSČ, tehdy nepochybnou pro miliony, obrodný proces roku 1968 a trvala na jeho obhajobě i později, ženy, která podepsala Chartu 77 a zastávala se po osmašedesátém politických vězňů, a to i těch, kteří jí byli smýšlením po většinu života cizí. A když si to tak spočítáme: nepochybnou vítězkou, nepochybnou prominentkou byla za celý svůj devadesátiletý život – nějakých pět let!

Snad bude mít tato kniha zejména dvě skupiny čtenářů. Jedni ji budou číst – právem – i jako další svědectví „zevnitř“ o hrůzách komunismu. Snad si řeknou, že československá cesta k socialismu byla prostě stalinská ďábelská lež od samého počátku a se vším všudy, předem promyšlený plán, uskutečňovaný v různých obměnách v různých zemích, které se od roku 1944 stávaly satelity SSSR. Pak ale myslím nemá četba větší smysl. Vždyť jsou svědectví drsnější, i v SSSR toho Marie Švermová viděla mnohem méně, než dokázal spatřit a pocítit její český vrstevník, jen o dva roky starší Jiří Weil.

Lze tedy vzpomínky číst jako další ilustraci spikleneckého pojetí dějin, nebo mírněji řečeno dějin, jež se odehrávají podle předem sepsaného scénáře, který se však vymkne aktérům z rukou a oni jsou po zásluze potrestáni. Myslím ale, že takové čtení je málo plodné. Že nejen lidštější, ale i pro poznání dějin plodnější je Marii Švermové uvěřit: ona a nejen ona v „československou cestu k socialismu“ věřila. Tuto důvěru k autorce povzbuzuje nepochybná skutečnost, že za to, co považovala za spravedlivé, dovedla bojovat zamlada i ve věku už vysokém. Pochyby o „československé cestě“ však zůstanou. „Ale na druhé straně si myslím, že lidé jako Jan a mnozí jemu podobní, které skosil nacistický mor, by měli dost síly čelit znevažování socialistických ideálů,“ píše autorka, když si v pozdních letech zoufá, jak se „dnešní člověk tak strašně málo často podobá těm vysněným lidem našeho mládí“. Je v tom láska k Janu Švermovi, který zahynul ve Slovenském národním povstání. Ani víra, že by čelil tomu, co by považoval za zlo, není neopodstatněná. Mnozí veteráni komunistického hnutí se takto přece chovali – až po osmašedesátý, až po Chartu 77… Ale odpověď na onu životní otázku v tom není.

Vždyť naprostá věrnost Sovětskému svazu byla nutným znakem toho komunismu, který sám sebe považoval za pravověrný. Ale co ještě po pětačtyřicátém zradilo? Selhalo? I ti, kdo věřili v „československou cestu“, věřili zřejmě, že s odpůrci, či jen nekomunisty, drobnými rolníky nebo živnostníky, se má sice zacházet slušně, ale přece jen jako s lidmi, kteří pravdu nemají; poznat ji a přijmout mohou, budeme-li „trpělivým přesvědčováním získávat jejich důvěru“. Možná vystihl tuto zradu myšlení a jazyka Richard Weiner ve známé anketě týdeníku Přítomnost? Už roku 1925 napsal: „Nyní však přece jen odpovím, proč nejsem komunistou; komunistou Třetí internacionály. Proto, že může jím býti patrně jen tvor, který má sdostatek oné truchle zavilé domýšlivosti, že nevidí šeredné hrůzy, jež čiší ze slov takového Stalina či Zinověva, když praví: ,V propagandě protináboženské musíme být opatrni.‘ Opatrný Antikrist není toliko šerednější Antikrista ,neopatrného‘, nýbrž zároveň také ubohým zmetkem.“

Je mnoho dalších důvodů, proč paměti Marie Švermové číst. Také pro nejpodrobnější, literárně prostý, ale velmi bohatý, konkrétní popis dětství a mládí v prostředí velice chudých proletářů, přemýšlivých bezvěrců, čtoucích, diskutujících, dospívajících k… Řekněme, že k proletářskému internacionalismu, nikoliv ovšem k tomu, jaký poznala většina z nás už jen jako frázi, za kterou se mohl skrývat podle potřeby nejpustší velmocenský šovinismus, nejhrubší předsudky, úmyslně pěstované, i antisemitismus. Snad i úbytkem sil, ale nejen jím si lze vysvětlovat, že úvodní část knihy je tak bohatá na lidi i události a popis má nejmenší sklon k frázím stranické novořeči. Vzpomínky na dětství takové bývají, chudoba a hlad ovšem také zdůvodňují mnohé z toho, co následovalo později, kdy už jsou motivace ideální i nižší, nadšení i strach promíseny složitěji.

Těžko nedodat, že čtení neulehčuje redakční příprava, která se nejen vzdala jmenného rejstříku, ale i kontroly pravopisu; chybějící či přebývající čárky, chybné psaní velkých a malých písmen, nesjednocené podoby jmen a názvů ruší velice. Předmluva Miloslava Ransdorfa je svérázná, je to spíš jakási črta k manifestu nového komunismu jako alternativy „globálního chaosu“. I tomu, kdo by chtěl uvěřit, budou asi překážet staré a velmi známé eufemismy; když autor zmíní „zmatenou linii Kominterny po srpnu 1939“, jsou patrně míněny prostě důsledky paktu Ribbentrop-Molotov; jinde čteme, jak se KSČ po válce neubránila chybám a omylům; když je vhodné odosobnit viníky, tak se napíše, že došlo k odklonu…

Na otázku po zlém konci „československé cesty k socialismu“ si myslím Marie Švermová neodpověděla a ani svému čtenáři v hledání odpovědi moc nepomůže. Nabízí se otázka osobnější, při čtení takovýchto pamětí ale snad případná: Byla totiž Marie Švermová aparátnice, anebo to byla politička? Podle jejího osudu a jazyka myslím, že lze říci: Aparátnicí bývala. Ale byla to politička. Po celý dlouhý život.

Marie Švermová: Vzpomínky, Futura, Praha 2008, 328 s.

Václav Burian

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Burian

Neštěstí československé cesty k socialismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu