Jan Novotný

Šťastné a veselé Vánoce roku 2080!

Mariusz Szczygiel objevil a v knize Gottland připomněl karikaturu z Dikobrazu z konce roku 1968, na níž usměvavý pán přeje svému kamarádovi „Šťastné a veselé Vánoce v roce 1989“. V letošním druhém čísle Dějin a současnosti v glose o Szczygielově knize kdosi označil kresbu za hloupou, ale prorockou. Musel to být nějaký misantrop – podle mne měl jeden z dvojice BAPE (Vladimír Pergler maloval obrázky, náměty k nim dodával Jiří Bartoš) životní nápad. Pouhé přetočení dvou číslic připomnělo v tehdejší tísnivé atmosféře, že ještě není všem dnům konec. Původce vtipu i malíř si zasloužili, aby zapracovala vyšší moc, a předpověď přesně vyšla. Doufám, že si na ni po jedenadvaceti letech s potěšením vzpomněli.

Zmíněná karikatura mě roku 1968 nějak minula. Mnohokrát jsem si však připomínal obrázek Vlasty Zábranského, na němž jeho typická postavička usilovně třímá transparent s nápisem „Se Sovětským svazem opět na věčné časy“. Pro útěchu jsem si jej vystřihl a schoval. Zatoužil jsem se teď na něj podívat a zjistit, kdy přesně a v kterém časopise byl otištěn. Po dlouhém přehazování jsem ve svém archivu objevil složku „utěšení zarmoucených“ a připomněl si, že jsem do ní kdysi ukládal povzbuzující výstřižky z novin. Zábranského jsem nenašel, ale několik jiných exponátů si zaslouží připomenutí.

Z ostravského spojeného vydání deníků z 1. září 1968 mám úvodník s prorockými slovy (Bublík, Kubíček, Šavrda?): „Jako by říkali: Korunu stromu s listím i plody si nechte, jen kmen uřízněte! Strom se bude ještě chvíli zelenat, jako by byl živý, ale pak bude žloutnout a na novinářích se bude chtít, aby jej vydávali za zelený, aby jej zdobili tretkami, pozlátky, udělali ten pahýl přijatelný pro lidi.“

Na podzim 1969 již nevycházely Listy, Reportér ani Zítřek, ale v Brně jsme ještě měli Index (tam asi byla i Zábranského kresba). V jeho posledním čísle vyšel článek Iva Plaňavy O lidské paměti. Byl to nekrolog za svobodou: „Poznal-li někdo vůni růže, aniž květinu musel držet v rukou, nikdy na tu vůni nezapomene. Bude ji stále hledat. Ví, že růže vyroste, neboť byla zasazena do jeho duše. A růže nerostou tak pomalu, jsou-li kropeny vodou nezapomnění.“

Pak už nám zbyl – ne nadlouho – jen Host do domu. Pokaždé jsem se těšil na třístránkovou úvahu In margine. Pseudonym Dyskolos mohl stěží ukrýt Vladimíra Blažka, který tak vlastně pokračoval v Soukromě politickém – od podzimu 1968 už jen Soukromém – zápisníku z Literárních listů a Listů. Znovu si čtu s dojetím texty oscilující mezi nadějí: „Profesor N. je skromný, nenápadný, takřka anonymní strážce kontinuity lidské kultury. A ač nebude nikdy tak silný jako bůh dějin, je rok od roku silnější“ a skepsí: „A dějiny se zatím valily mohutným proudem neúprosně kupředu a strhávaly s sebou kousky prsti z břehů, což činilo proud ještě kalnějším. Byly to zřejmě právě ty kousky prsti, odnášené dravou vodou kamsi do moře času, co jsme tenkrát na počátku nazývali vznešeným slovem budoucnost.“ I dnes cítím, jak musel Blažek normalizátory štvát, byť psal třeba jen o Mannovi či Čechovovi.

Z velkých autorů roku 1968 je Blažek snad nejvíce zapomenut. Síť o něm ví jen to, že zemřel v Brně roku 2002, nedostal se do Liehmovy čítanky a Prečanova výběru, které lze najít v Britských listech. Pravda, nenapsal nic výrazně programového, ale myslím, že z tehdejších publicistů se nejvíce přiblížil Havlíčkovi: nejprve zchlazoval nadšení bojovníků a potom vytrval až do pádu poslední bašty. Jeho na první pohled nahodilé poznámky vytvářejí ve svém souhrnu unikátní kroniku „krizových let“ a zasloužily by si vyjít knižně.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Šťastné a veselé Vánoce roku 2080!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu