Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
V USA dochází k nečekaným změnám. Republikánská vláda, která má v popisu práce s ničím nehýbat a nechat to běžet, jak to je, propadla pod dojmem bankrotů na Dolním Manhattanu pohnutí mysli a sáhla po nejradikálnější státní intervenci do tržního systému. Převzala dvě největší hypotéční společnosti a největší světovou pojišťovnu AIG způsobem, kterému se dříve říkalo znárodnění. Během krátké doby vyletěly komínem při zhroucení velkých investičních bank, o kterých se říkalo, že to jsou pilíře Wall Streetu, triliony dolarů. Burza spadla v posledních deseti měsících o sedm trilionů dolarů, což jsou cifry vyvolávající závratě. I pošta hlásí roční ztrátu skoro tři miliardy a tři největší americké automobilky, General Motors, Ford a Chrysler, jsou na pokraji bankrotu a žebrají o státní podporu. Chytrý komentátor Newsweeku Zakaria napsal, že se zhroutil „americký model kapitalismu“, kterému se v Evropě říkalo „kovbojský kapitalismus.“ Začal v 80. letech za prezidenta Reagana. Stál na dvou postulátech: každé snížení daní se vyplatí, někomu víc, někomu méně; a trh není třeba regulovat, bude se regulovat sám.
Ti, kdo to vymýšleli, věděli jistě starou belu o merkantilismu a manchesterské národohospodářské škole. Ono to tady už totiž bylo několikrát, a vždycky se musely škody napravovat. Nicméně se skoro třicet let zase radostně odbourávala pravidla pro tržní hospodářství, v tomto případě regulace zavedené prezidentem Rooseveltem ve 30. letech minulého století. Velkého rozkvětu to dosáhlo v posledních osmi letech, kdy vláda dokonce odradila FBI od vyšetřování podvodů ve finančním polosvětě; prezident Bush a viceprezident Cheney prý měli starosti s tím, aby to neohrozilo podnikavost podnikatelů. Připomínalo to éru Ludvíka Filipa ve Francii, kdy jeho první ministr povzbuzoval měšťanstvo voláním: „Enrichez vous!“
Jedním z výsledků této éry bylo značné zvětšení sociálních rozdílů. Dvě procenta společnosti mocně zbohatla, dole se naopak mocně zchudlo. V krizi je to zřetelně vidět, protože z obchodů a restaurací se vytrácejí zákazníci. Lid šetří. Americké hospodářství ale závisí na silném vnitřním trhu, v ulicích měst se ovšem množí nápisy „Out of Business“, tedy – „Zavřeli jsme to pro nedostatek zákazníků“. Daňový příjem států Unie, měst a obcí prudce spadl a nejsou peníze na platy veřejných zaměstnanců od učitelů po dozorce ve vězeních. Příliš velké sociální rozdíly nejsou dobré pro stabilitu žádné společnosti. Rozdíly mají být více cirkulární povahy, aby nevyvolávaly společenské napětí a růst zločinnosti. Členění společnosti lze upravovat např. spravedlivým daňovým systémem.
V uplynulé éře se USA také obrovsky zadlužily, protože např. za obrovský dovoz z Asie se platí převážně obligacemi. Odborníci chlácholili, že na to máme. Dnes se to považuje za hlavní příčinu globální finanční nerovnováhy. Čína má největší dolarovou rezervu na světě – skoro dva triliony dolarů.
Uprostřed těchto událostí navštívil v první polovině listopadu Demokratický senátor z Illinois Barack Obama s manželkou Bílý dům ve Washingtonu. Přijeli si prohlédnout realitu, do které se 20. ledna 2009 nastěhují. Obama předtím pohodlně vyhrál prezidentské volby rozdílem šesti milionů hlasů, takže Nejvyšší soud tentokrát nedostal příležitost dosadit do úřadu toho, kdo volby prohrál.
To, že Obamovi jsou Afroameričané (méně elegantně lze říci černoši), je ovšem obrovský historický průlom. Pro Obamu přitom hlasovaly většiny všech skupin obyvatelstva včetně bílých mužů, o kterých se pochybovalo, že to dokážou. Ne že by zmizel hluboce zakořeněný rasismus: od voleb se také na různých místech ozval, hlavně na Jihu. Ale Američané jsou letos rozzlobení. U mnoha z nich dokonce zlodějny na Wall Streetu vyvolávají přímo vztek. „Žijeme spořádaně, dodržujeme zákony, nekrademe,“ říkají. „Proč to nedokážou ti syčáci na Wall Streetu?“
Účast ve volbách byla takřka rekordní – 64 %. Víc než tři miliony lidí přispěly Obamovi do jeho volebního fondu a deset milionů dobrovolníků pomáhalo s jeho úspěšnou, populární kampaní. To se ještě nikdy předtím nestalo. Na websitech Obamovy kampaně byl nával. V žádných předcházejících volbách nehrál elektronický ruch on-line tak významnou roli jako letos; součástí tohoto trendu bylo, že volební účast občanů pod třicet let se podle očekávání skoro zdvojnásobila. Obamovi je 47 let a s elektronikou už vyrostl, takže je ho v televizi často vidět, jak se kouká na svou malou Blackberry. Jako prezident se jí bude muset vzdát, protože zákon vyžaduje, aby každá jeho komunikace byla zaznamenaná.
Obama je intelektuál, má doktorát práv z Harvardu, který on i jeho žena, oba vynikající studenti, absolvovali jako stipendisté. Obama pak na Chicagské univerzitě přednášel ústavní právo. V americkém pojetí je liberál, přičemž není žádný radikál, ani pokud jde o zanedbanou sociální agendu. Je rozvážný, nevykřikuje jinými vyrobené zvuky zvané soundbites (zvuková kousnutí), ví, o čem mluví. A letos nebyli Američané ochotní zvolit nějakého „Joea Sixpacka“, chlapa, který s sebou všude nosí karton se šesti pivy, jak to nadhazovala viceprezidentská republikánská kandidátka. Obama vyhrál volby proto, že si ho jako kandidáta vybrala Demokratická strana, strana Franklina Delana Roosevelta, která stála v čele země v době velké krize 30. let, vedla Ameriku v druhé světové válce, v roce 1935 prosadila sociální zabezpečení a v roce 1965 veřejné zdravotní pojištění pro penzisty. V roce 2004 demokratického kandidáta Kerryho poničila zručně vyrobená špinavá pomluva. Letos dosti odporné, zákeřné útoky na Obamu nezabraly.
Při jejich návštěvě v Bílém domě byli Obamovi vlídně přijati úřadujícím prezidentem, který je provedl po domě, slíbil hladké předání moci a pak se o nich veřejně příznivě vyjádřil. Ve fungující demokracii se i velké změny mohou odehrát civilizovaně.
Nezaměstnanost v USA se ale mezitím blíží 11 milionům. Krize dopadla i na „technologický“ průmysl, to je elektroniku. Minulé pondělí začali investoři divoce prodávat akcie Nokie a Intelu, protože se obávají, že tantiémy třeba vůbec nebudou. Panika je na burze nakažlivá. Dávno tomu dávno, co Marx v Kapitálu s oblibou používal pro tuto elitu přízvisko „pan Pytelpeněz“. Už tenkrát prodávali stejně rychle, jako předtím nakupovali.
USA také zabředly do dvou nákladných válek v Asii, zatímco doma se ocitají čtyři miliony rodinných domů na bubnu, protože jejich nájemníci nemají na splácení hypoték. Je to celkově dosti prekérní situace a můj černý kamarád Kevin, který mi seká trávu, mi žertem řekl, že kdyby Obama tušil, do čeho se dostane, tak si to dvakrát rozmyslel kandidovat na prezidenta.
Na jednoho muže, který za všechno nemůže, veřejně dopadá velká hanba – tím je bývalý předseda Federální rezervní banky Allan Greenspan. Původně považován za finančního génia, Greenspan byl do svého úřadu dosazen prezidentem Reaganem a vydržel tam až do Bushova druhého volebního období, do roku 2005. Demokrat Bill Clinton, který byl mezitím taky prezidentem, neměl to srdce ho včas vyhodit. Byl také oslaben zvolením republikánské většiny do obou komor Kongresu v roce 1994 a romantickou epizodkou v čajové kuchyňce, přesto však dokázal po sobě nechat velký rozpočtový přebytek. Prezident Bush ten přebytek utratil tak rychle, že to ani sdělovací prostředky nestačily zaznamenat.
V době, kdy se vesele rozvíjely vášně finančního trhu, osvobozeného od regulací, řada demokratických kongresmanů Greenspana varovala před následky uvolněných mravů trhu. Tušili, že džungle cenných papírů odvozených od jiných cenných papírů povede k tomu, že bublina praskne. Nakonec jich prasklo několik za sebou a praskají dál – bublina cen nemovitostí, bublina hypoték, bublina nadměrných dluhů z kreditních karet, bublina studentských půjček na školné atd. atd. Greenspan vždycky odpovídal na kritické dotazy v Kongresu se sebejistým klidem. Teď o něm řekl ekonom Binder, že Greenspan byl „cheerleader“. To je název pro dívky, které na amerických fotbalových zápasech poskakují s chundelatými mávátky. Greenspan ovšem neskákal s mávátkem, ale narůstající bubliny si spíše pochvaloval. Než začaly praskat, odešel do penze.
Nastávající prezident Obama se teď v Chicagu připravuje na převzetí úřadu 20. ledna 2009. Očekává se, že v prvních dnech po nástupu do úřadu podepíše řadu exekutivních příkazů, kterými obnoví platnost tržních regulací, zrušených republikánskými prezidenty. Laissez faire zase odejde do dějin bez poct a bez slavnostní salvy, a tentokrát doufejme opravdu naposledy. Ale řekněte to českému ministrovi. Nedávno prohlásil, že stát nepotřebuje pivovar, přestože je to pivovar budějovický.
Administrativě, která dosluhuje, se ve Washingtonu říká „chromá kachna.“ Pokusila se sice o záchrannou akci, ale první varianta – skoupit nemocné bankovní obligace založené na milionech hypoték – se ukázala jako absurdní. Nikdo totiž neví, komu dnes vlastně ty hypotéky patří. V době, kdy vznikají tyto řádky (polovina listopadu), hledá ministr financí jinou variantu, ale všem je jasné, že úkol vytáhnout Ameriku z tohoto propadliště čeká vládu novou. Bush svolal do Washingtonu konferenci hlav států nejvýznamnějších zemí světa, ale ti odtamtud telefonovali do Chicaga. Obama řekl, že Amerika má v jedné době jenom jednoho prezidenta. V příštím roce se konference tedy sejde znovu.
Prezident Bush si teď klade jako podmínku pomoci skomírajícím automobilkám, že Obama přijme dohodu o svobodném obchodu s Bolivií. Je to skoro jako anekdota…
Tým příštího prezidenta přednostně připravuje plán řešení ekonomické krize…
Nikdo nečeká, že by se situace přestala zhoršovat; naopak. Příští rok má být nejhorší…
Ekonom Paul Krugman, nedávný nositel Nobelovy ceny, radí, aby Obamova administrativa použila k povzbuzení hospodářské činnosti stimul v řádu 600 miliard dolarů, protože velikost veřejné intervence musí odpovídat velikosti krize. Pokud se toto povzbuzeni uskuteční, bude nejspíš zaměřené na dopravní infrastrukturu, která nutně potřebuje generálku. To by současně otevřelo miliony pracovních příležitostí.
Ze hry vypadnou archaické ideologické ohledy, které už byla nucena odkládat i dosavadní republikánská vláda: její převzetí významné části finančního sektoru mělo mimosystémový ráz, drasticky překročilo hranice tržního modelu. V řadě případů už federální vláda provedla velké veřejné investice do ohrožených bank výměnou za balíky preferovaných akcií. Federální vláda se tak stává majitelem nebo spolumajitelem soukromých společností, čímž vzniká – zatím ve finančním sektoru – smíšená forma vlastnictví. Dosavadní ministr financí ale vyslovil naději, že až se nemocné banky zotaví a ceny jejich akcií se zvýší, stát je se ziskem prodá. Celou záchranou akci (bailout) považuje za dočasnou. Některé z bank, kterým už přišly federální peníze, si za ale ně koupily jinou banku; jak se říká, zvyk je železná košile. Federální vklad měl přitom banky povzbudit k obnovení zaškrceného úvěru.
Obamova administrativa bude jistě chtít obnovit zdravý rozum i v mnoha jiných oblastech, než je ekonomika. Demokraté na rozdíl od republikánů věnovali například už delší dobu velkou pozornost situaci amerického školství a studovali příčiny poklesu americké dovednosti (skills), statisticky zaznamenávaného od 70. let dvacátého století. Dovednost zakládá schopnost konkurovat. Pro Spojené státy je to otázka dlouhodobě velmi důležitá, protože nedostatek solidárního společenského systému v přístupu ke vzdělání působí jako filtr, na němž utkví tisíce nadějných hlav. O této situaci pojednává několik nedávných akademických knih. Jeden titul mluví sám za sebe: Závod mezi vzděláním a technologií (The Race between Education and Technology). Problém neunikl pozornosti Demokratického národního výboru a námět je součástí agendy Obamova týmu. Skutečnost je totiž taková, že několik věhlasných soukromých univerzit situaci nevyřeší. A je dostatečně jasné, že USA budou v oblasti vědy a techniky soutěžit v budoucnosti především s Čínou.
Lze také očekávat, že nová administrativa obnoví federální podporu výzkumu kmenových buněk, kterou nynější vláda zastavila.
Nelze tady probírat všechny problémy, které nového prezidenta čekají; jedním z nich je ovšem zdravotní pojištění pro všechny občany USA. O to se pokusil Clinton na počátku 90. let, projekt řídila Hillary Clintonová, ale narazila na tak zuřivý odpor soukromých pojišťoven, že se to nepodařilo prosadit. Soukromé pojišťovny jsou ale mnohem dražší než veřejně přístupný Medicare pro penzisty. Výdaje na zdravotnictví v USA astronomicky rostou. Zavedení jednotného veřejného systému začaly podporovat i lékařské organizace. Řešení požaduje mj. Americká lékařská asociace (jejími členy je přes 800 000 lékařů) a není nutné pochybovat o jejím vlivu. Obama sám nenavrhuje žádné radikální řešení. Součástí jeho plánu je ale také vytvoření federální zdravotní pojišťovny pro ty, kteří si nebudou moci dovolit platit ceny soukromých pojišťoven. Zkušenost systému Medicare je taková, že prvními, kteří tam budou pospíchat, budou ti, kdo si soukromé pojištění dovolit mohou. Kromě toho Sněmovna reprezentantů má už několik let v agendě velmi důkladně připravený návrh demokrata Conyerse, nazvaný „Medicare pro všechny.“ Úsilí vyřešit tento problém má tady už šedesát let.
Prezidenta Obamu také čeká generální oprava zahraniční politiky. George W. Bush byl v úřadě osm let a zahraniční politika USA za tu dobu značně utrpěla; nejvíc úplně zbytečnou válkou v Iráku, která se táhne už skoro šest let. Greenspan mimochodem ve svých pamětech píše, že ho překvapilo, když zjistil, že to vlastně všechno bylo jen kvůli naftě…
Obama, který byl od začátku důsledným odpůrcem této války, slíbil ukončit ji zodpovědným způsobem v době šestnácti měsíců. Nová administrativa také zdědí těžko řešitelnou situaci v Afghánistánu, přičemž se začíná drolit Pákistán…
Prezident Bush velmi poškodil mezinárodní důvěryhodnost USA i úřad prezidenta osobně, a to zejména v době prvního čtyřletého mandátu. Zahraniční reakce na americkou volební kampaň, ze které vyšel vítězně Barack Obama, ale ukázala, že staré sympatie k USA nezmizely; byla to prostě především antipatie k jednání prezidenta Bushe a jeho viceprezidenta Cheneyho. Obama chce situaci změnit a vrátit úřadu amerického prezidenta jeho tradiční prestiž a obnovit tradiční sympatie ke Spojeným státům. V mezinárodních vztazích je velmi vstřícný a chce, aby se problémy řešily především jednáním. Krátká éra jednostranného rozhodování o světových problémech skončila. Dojde k významné reformě poválečného uspořádání mezinárodní spolupráce. Počet členů G–8 se zvýší na dvacet a současnému stavu světa se pravděpodobně přizpůsobí i Rada bezpečnosti OSN. Mnoho zemí požaduje zejména reformu Mezinárodního měnového fondu a platná mezinárodní pravidla pro správu světové ekonomiky.
Situace, kterou v USA převezme nová demokratická vláda, bude mimořádně obtížná a složitá. Američany čeká těžká doba. Nikdo si nemyslí, že by se věci začaly obracet k lepšímu dříve než počátkem roku 2010, a jiní to považují za optimismus. Ale Spojené státy zůstanou nejbohatší zemí na světě, zemí s nejvyspělejším hospodářstvím a s tradicí řešení svých problémů, i když třeba opožděně.
Kromě rozhodnutí významně změnit způsob vlády přináší dnešní situace i celou řadu poučení. Jedno z nich je to, že nejhoršími nepřáteli kapitalismu jsou kapitalisté. Když na ně stát nedává pozor, přivedou sami sebe k zániku. Václav Klaus to nebude rád slyšet, ale v tržním hospodářství je lepší, když je o jednu regulaci víc, než aby nějaká chyběla.
Jiří Hochman (1926) je novinář, žije na Floridě.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
