Jan Jedlička

Dopad finanční krize na českou cestu do eurozóny

Zatímco nejvyšší představitelé vlády a České národní banky z důvodu finanční krize odkládají rozhodnutí o termínu přijetí eura v ČR, sousední státy jdou přesně opačnou cestou. Pod vlivem krize polská i maďarská vláda urychlují přípravy na vstup do eurozóny, popularita eura stoupá i v Dánsku a Švédsku.

Úderem půlnoci z 31. prosince na 1. ledna se bude v řadě evropských měst opakovat tradiční každoroční obrázek. Za doprovodu ohňostrojů a otevírání šampaňského lidé bujaře uvítají příchod nového roku. Ale i svět peněz má důvod k oslavě. Na Nový rok 2009 společná evropská měna euro oslaví kulaté 10. narozeniny. A nutno říci, že je co slavit. Navzdory některým pesimistickým předpovědím projekt společné evropské měny nezkrachoval, ba naopak. Euro si vydobylo pevné místo v očích finančních investorů a z hlediska používání v mezinárodním obchodě, na finančním trhu či v zastoupení v devizových rezervách světových centrálních bank se stalo dvojkou za americkým dolarem, kterému čím dál více šlape na paty (viz graf).

Složení devizových rezerv centrálních bank

Zdroj: MMF

Česká plavba proti proudu

Společnou evropskou měnu používá již 320 milionů obyvatel v 15 členských státech Evropské unie. (Jako svou domácí měnu používají euro i některé menší státy Evropy: Monaco, San Marino, Vatikán, Andorra, Kosovo a Černá Hora). Za pár týdnů se k nim přidá i téměř 5,5 milionu Slováků. A kdy se k tomuto společenství připojí Česká republika? Z výroků našich nejvyšších vládních představitelů i centrálních bankéřů se zdá, že budeme ve středoevropském regionu poslední. Finanční krize, která v jiných státech posloužila jako katalyzátor příprav na cestu do eurozóny, bude mít v České republice nejspíš opačnou roli. Dokonce zaznívají výroky, že díky koruně se nám finanční krize vyhýbá, respektive její dopady jsou pouze omezené. Laik by poté snadno nabyl dojmu, že finanční krize má přímou spojitost s tím, jestli se v dané zemi platí společným eurem, či vlastní měnou.

Příčiny finanční krize ale s eurem vůbec nesouvisejí. Finanční krize se zrodila v loňském roce na americkém hypotéčním trhu v segmentu méně bonitních klientů. Americké banky po několika tučných letech zcela zapomněly na pravidla obezřetného úvěrování a rozpůjčovaly stovky miliard dolarů takovým klientům, kteří by za použití zdravého selského rozumu hypotéku nikdy nezískali. Tyto hypotéky ale nezůstávaly v bilancích bank, které je poskytly, ale byly převedeny do speciálních balíčků, ze kterých se vytvářely nízkorizikově vypadající finanční derivátové instrumenty. Do těch investovaly finanční instituce prakticky z celého světa, a tak se hypotéční nákaza přenesla i mimo území USA a následně přerostla v globální finanční krizi. Selhal vlastní bankovní risk management, jenž nedokázal obchodní útvary udržet na uzdě, státní dohled nad finančním trhem, který nad investicemi do netransparentních derivátů přivíral oči, i ratingové agentury. Ty nezřídka balíčky rizikových hypoték ohodnotily vysokými známkami a dodaly jim tak punc skvělé bezrizikové investice.

Krize je krize s eurem i bez něj

Ani u dopadů finanční krize – po sundání eurofóbních brýlí – nelze nalézt přímou spojitost s eurem. V absolutním vyjádření největší ztráty spojené s krizí zaznamenají pravděpodobně ekonomika USA a na druhém místě Velké Británie. V relativním vyjádření je největší obětí krize krachující Island, následovaný masivně zachraňovaným Maďarskem. V žádné z těchto zemí se eurem neplatí. U obou menších států naopak pod dopadem finanční krize oslabující vlastní měna problémy ještě zdůraznila. Své by mohli vyprávět zejména Islanďané, kteří si vzali úvěr v zahraniční nízko úročené měně (většinou euro, švýcarský frank, ale i japonský jen) a po několika letech splácení mají po vyjádření v islandských korunách větší dluh než na začátku. A nejedná se pouze o občany, ale i o podniky či samotný stát.

Česká ekonomika zatím krizí prochází s menšími bolístkami než některé jiné státy Evropské unie. Hlavním důvodem je kvalitní výkon řízení rizik v bankách i všeobecně rostoucí domácí bankovní trh. Díky expandující ekonomice a s ní spojené vysoké poptávce po hypotéčních, spotřebních, provozních i investičních úvěrech domácích klientů byly tuzemské bankovní domy schopny realizovat své zisky na českém trhu a nebyly tlačeny do rizikových operací v zahraničí. S tímto česká koruna příliš společného nemá.

Český mezibankovní trh zamrzl také

Ještě v říjnu byl seriózním argumentem ve prospěch ochranného štítu koruny před finanční krizí stav mezibankovního trhu v eurozóně. Západoevropské banky namočené ve finanční krizi přímo (investovaly do špatných amerických hypoték) či nepřímo (investovaly do přímo namočených finančních institucí) mezi sebou ztrácely důvěru a přestávaly si z obav o vynoření dalších kostlivců u protistran půjčovat. Jelikož finanční trhy nejsou organizovány podle národních hranic, ale podle měnové příslušnosti, postihlo toto zamrznutí celý eurový mezibankovní trh a trhu české koruny se v první fázi příliš nedotklo. Situaci stabilizoval až bezprecedentní krok, když některé státy poskytly na půjčky na mezibankovním trhu stoprocentní záruku až do konce roku 2009. Vedle toho následovaly masivní kapitálové injekce do problémových bank či zvýšení státních záruk za vklady obyvatelstva.

V okamžiku zklidnění trhů v eurozóně ale začaly zamrzat i korunové finanční trhy. Mateřské banky z důvodu vyšší opatrnosti často svým tuzemským dcerám snížily limity na úvěrové operace s protistranami, banky navíc začaly shromažďovat likvidní prostředky a o vzájemné obchodování neměly zájem. Dluhopisový trh dokonce dočasně zkolaboval, když banky mezi sebou přestaly zcela obchodovat, a Česká národní banka zvažovala, že se funkce tzv. tvůrce trhu ujme sama. Nyní je situace na korunovém mezibankovním trhu podobná té, jaká panuje v eurozóně.

Démonický Pakt stability a růstu

Relevantnější argument proti urychlenému přijetí eura v krizových dobách je zpochybňování Paktu stability a růstu. Pro zdravý vývoj každé jednotné měnové zóny je důležité, aby i fiskální neboli rozpočtová politika jejích členů byla v souladu. V ideálním případě také jednotná, v postačujícím případě současné eurozóny alespoň koordinovaná. A právě koordinace národních fiskálních politik v tzv. hospodářské a měnové unii EU je úkolem Paktu. Podle jeho pravidel by měly členské státy ve střednědobém horizontu směřovat k vyrovnaným veřejným financím a jejich momentální deficit veřejných rozpočtů nesmí překročit hladinu 3 % HDP. Překročí-li, následuje zahájení tzv. postupu při nadměrném schodku, který může skončit až potrestáním daného státu pokutou.

V roce 2005 byl Pakt doplněn o doložku flexibility, která říká, že za mimořádných okolností je možné beztrestně překračovat magickou tříprocentní hranici. Evropská komise ústy eurokomisaře pro hospodářské a měnové otázky Joaquína Almunii již dala najevo, že právě boj se současnou finanční krizí bude považovat za příklad této mimořádné situace. V roce 2007 řešily nadměrný schodek pouze Řecko a Maďarsko (viz graf), ale v letošním a příštím roce jistě dojde ke zhoršení fiskální situace států EU. Důvodem budou jak vynaložené rozpočtové prostředky na potlačení finanční krize, tak i následné zpomalení hospodářského růstu a v některých případech přechod do recese.

Stabilní silná měna musí být podpořena stabilními zdravými veřejnými financemi členských států eurozóny. Případné dlouhodobé porušování Paktu má opravdu potenciál oslabit důvěru v euro a bylo by vážným důvodem, proč do eurozóny nespěchat.

Schodky veřejných financí k HDP v roce 2007

Zdroj: Eurostat

Poláci, Maďaři a Dánové to vidí jinak

Obavy z dlouhodobé (ne)funkčnosti Paktu ale, zdá se, nemají vlády některých dalších členských zemích EU, které podobně jako ČR ještě euro nepřijaly. Naši severní sousedé se ústy svého premiéra Donalda Tuska přihlásili k plánu nahrazení polského zlotého eurem v roce 2012. Jako důvod polská vláda uvedla, že co nejrychlejší přijetí eura má mimo jiné pomoci lépe čelit případným dalším světovým finančním krizím.

Také Maďaři chtějí kvůli negativním dopadům krize uspíšit vstup pod ochranná křídla eurozóny. V první polovině října předseda vlády Ferenc Gyurcsány vyzval vedoucí představitele maďarské politiky i ekonomiky k uskutečnění národního summitu, na kterém by se diskutovalo o plánu na vstup do eurozóny.

Krize znovuotevřela debatu o přijetí eura v Dánsku, které jako jediná členská země EU vedle Velké Británie nemusí usilovat o vstup do eurozóny – z projektu jednotné měny má trvalou výjimku. Potíže na finančních trzích dostaly pod tlak dánskou korunu a tamější centrální banka musela v její prospěch intervenovat na devizovém trhu a zvýšit klíčové sazby na rekordní úroveň. Také z tohoto důvodu premiér Anders Rasmussen uvedl, že „euro zajišťuje politickou a ekonomickou stabilitu v Evropě a díky současné finanční krizi je evidentní, že Dánsko musí přijmout euro“. Referendum o tomto kroku by se mělo konat v roce 2011.

Současné finanční turbulence začínají převracet názor na euro i v měnově konzervativním Švédsku. Zatímco v referendu o přijetí eura v roce 2003 hlasovalo 56 % Švédů ve prospěch zachování švédské koruny, aktuální průzkumy veřejného mínění hovoří pouze o 48 % podpory národní měny (42 % bylo pro euro, 10 % neví). Předseda vlády Fredrik Reinfeldt sice uvedl, že přijetí eura není v jeho zemi na pořadu dne, ale že prý současná krize může názor Švédska na společnou evropskou měnu změnit.

Island se chce integrovat

O budoucnosti v Evropské unii i eurozóně navíc začínají vážně uvažovat i Islanďané, jejichž hospodářské potíže by v případě účasti v jednotné eurové měnové oblasti rozhodně nebyly tak veliké. Podle průzkumu veřejného mínění z konce října by 49 % občanů Islandu chtělo vstoupit do EU (27 % proti, zbytek neví) a 72,5 % (!) do eurozóny.

Perspektivnější je určitě islandské členství v Evropské unii, když se tato severská země již účastní jejího vnitřního trhu (s výjimkou zemědělství a rybolovu). Brzké splnění maastrichtských kritérií umožňující přijetí eura na Islandu se však v současné době rozvrácených veřejných financí zdá být spíše povídkou žánru sci-fi.

Důsledky finanční krize, zdá se, budou mít alespoň v našem středo- a východoevropském regionu za důsledek urychlení přístupu do eurozóny, s výjimkou České republiky. Pokud by se dlouhodoběji stala izolovaným ostrovem obklopeným okolním eurovým mořem, náklady držení vlastní měny na úkor eura by byly čím dál tím větší. Druhé Švýcarsko zkrátka nejsme a asi hned tak nebudeme.

Jan Jedlička (1974) je ekonom, působí v Kanceláři pro Evropskou unii České spořitelny.

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů