Dagmar Vaněčková

Podzim v Rakousku

Nástup Baracka Obamy s jeho programem změny vyvolává naděje nejen jeho voličů, ale i obyvatel jiných kontinentů včetně Evropy. Svět zbavený lokálních válek, zápasů o energetické zdroje a boje proti terorismu, navíc v atmosféře hospodářské krize, si ovšem lze stěží představit. Zůstává tedy mnoho nezodpovězených otázek s patřičnou dávkou opodstatněné skepse pro budoucí odpovědi.

Obyvatelstvo menších států Evropy, mezi něž patří i Rakousko, se ovšem musí věnovat i vlastním problémům. Rakouskou politickou a mediální scénu minulých týdnů ovládly výsledky předčasných parlamentních voleb s vysokou účastí voličů a navazující obtížná jednání mezi stranami. I zde, nejen v České republice po volbách do krajů a Senátu, nastalo menší zemětřesení. Většina voličů si přála změnu, a nikoli obnovu velké koalice se staronovými problémy. Leč: kdo s kým a za jakých podmínek?

Věkovitá pretendentka na účast ve vládě, Strana zelených, propadla s 10 procenty hlasů na páté místo a skončila za FPÖ (Stranou svobodných) s jejími 17,8 % a BZÖ (Svazem pro budoucnost Rakouska) s 10,7 %. Dlouholetý předseda Zelených, univerzitní profesor ekonomie Van der Bellen, vzápětí rezignoval. Vídeňský městský radní za Zelené Christoph Chorherr kritizoval v deníku Die Presse vlastní stranu za to, že přenechala v očích značné části veřejnosti dominantní téma problematické integrace cizinců krajní pravici.

A krajní pravice celkově získala takřka 30 procent hlasů a bouřlivě oslavovala. Přesto – zejména po zkušenostech se sankcemi EU z roku 1999 – tentokrát nemůže být přijatelným partnerem pro lidovce, kteří předčasné volby vyvolali a splakali nad výdělkem. Nesplnilo se ani očekávání sociální demokracie, která po vnitrostranické vzpouře šla do předvolebního boje s novým předsedou. Obě větší (dříve velké) strany musely tudíž nakousnout hodně kyselé jablko budoucí spolupráce.

Sociální demokraté přes tuhý odpor lidovců prosadili daňovou reformu, jež by měla přinést nižším a středním příjmovým kategoriím úspory v hodnotě 2,2 miliardy eur, už na příští rok. Rozpočet pro rok 2009 s výdaji na zdravotnictví, sociální péči, školství – i vzhledem ke zrušení poplatků za vysokoškolské studium, vyžadovanému sociálními demokraty – a dalšími položkami bude deficitní natolik, že převýší maastrichtská kritéria.

Banky a vláda

Stará vláda pod vedením kancléře Alfreda Gusenbauera se musela urychleně zabývat situací na finančním trhu a podobně jako v jiných zemích přijmout balík opatření na podporu bankovního systému – v Rakousku konkrétně ve výši 100 miliard eur. Podle průzkumů nesouhlasí ovšem s velkoryse nadsazenou částkou 53 procenta Rakušanů. Stát musel převzít krachující bankovní ústav Kommunalkredit, který se podílel na financování projektů obcí, a bankovní konsorcium správu Constantia Privatbank, řeší se mystérium zmizelých stovek milionů v Immofinanz-Gruppe. Zároveň přicházejí na přetřes neúměrně vysoké platy, a dokonce štědrá odstupné pro manažery ztrátových institucí.

Velké a dosud neohrožené banky uvažují o zlepšení své likvidity přijetím nabízené státní výpomoci. Patří k nim Erste Bank a Reiffeisen Bank, obě zastoupené v České republice a dalších postkomunistických státech. Například Erste Bank obdrží 2,7 miliard eur participačního kapitálu, který by s úrokem 8 procent měla státní pokladně nejpozději do pěti let vrátit. Možnost částečného nebo úplného přebírání bank státem vzbuzuje silný odpor zastánců neoliberalismu a neomezeně regulovaného trhu, o čemž vedou debaty nejen finanční a hospodářské kruhy, ale i média, politické strany na všech úrovních a veřejnost.

Při jednání o nové vládě si sociální demokraté (s tříprocentní převahou voličských hlasů nad lidovci), reprezentovaní novým předsedou Wernerem Faymannem, znovu dovolili velké ústupky, tak jako při sestavě vlády dosavadní, kdy k nelibosti členů i příznivců neobsadili velmi důležitá ministerstva. Lidovci v čele s hlavním vyjednavačem, dosud ministrem životního prostředí Josephem Pröllem, brali v úvahu kritické hlasy některých funkcionářů, především ze Štýrska i z dalších spolkových zemí, kteří by dávali přednost čistě pravicové vládě s FPÖ a BZÖ. Část rozporů mezi jednacími týmy byla uměle vyhrocována a důmyslně představována veřejnosti, aby vyvstal dojem konečné výhry, v níž šlo o všechno a vítězi jsou obě strany. Oba protagonisté pak uzavřeli pod tlakem symptomů hrozící hospodářské krize a z ní pramenícího sociálního napětí koaliční dohodu překvapivě rychle už 23. listopadu.

Prioritou snah obou stran musí být vytváření nových pracovních míst čili zaměstnanost, v níž dosud Rakousko zaujímá v EU 3.–4.místo. Na ní závisí dostatek příjmů pro konzum a – vice versa nabídka pracovních míst. Zvýšení mezd o 3,8 procent se podařilo dosáhnout zaměstnancům v kovoprůmyslu, zatímco kvůli plánované redukci počtu poštovních úřadů na pouhých 300 přijde postupně o práci 9 tisíc osob. Také Telekom po citelné ztrátě zákazníků hodlá propustit 2500 lidí.

Jubilejní rok

Hojně se v Rakousku vzpomínalo osmičkových výročí, v říjnu a v listopadu s líčením závěrečných bojů na italské frontě a pokračujícího rozpadu rakousko-uherské monarchie, jakož i pozdního marného úsilí posledního císaře Karla I. o její záchranu. Po dramatických peripetiích byl tehdy 21. října 1918 nakrátko vyhlášen nový stát Deutschösterreich, zahrnující i území s německým obyvatelstvem severních a jižních Čech, jižní a severní Moravy, části budoucí Jugoslávie a jižního Tyrolska. Územní nároky neuznaly vítězné mocnosti a narazily na rozhodný odpor nové Československé republiky. Datum vzniku Rakouské republiky bývá určováno podle jejího vyhlášení 12. listopadu, avšak národní svátek se slaví 26. října. Letošního 12. listopadu byla v parlamentu ve Vídni otevřena výstava osvětlující tehdejší děje. O měsíc dříve sem zvala předsedkyně parlamentu Barbara Prammerová na prezentaci knihy Ochrana a prosazování práv národnostních menšin, tedy na téma zajímavé i pro Čechy a Slováky žijící v Rakousku.

Haider

Přibližně před dvěma desetiletími se konala ve Vídni jedna z následných pohelsinských konferencí. Svět byl dosud rozdělen železnou oponou. V jejím průběhu měli akreditovaní novináři možnost poznat zblízka dvě osobnosti. Na Wiener Frühstück do hotelu Hilton zval mladý sebevědomý muž, nedávno zvolený do čela své strany. Oběd na parníku s projížďkou po Dunaji pořádal vídeňský primátor, přitažlivý muž v nejlepších letech…

V rozmezí dvou týdnů letošního října ztratilo Rakousko obě doma i v cizině známé osobnosti rozdílných osudů a zcela odlišných ideových orientací, s nimiž se za mimořádné účasti veřejnosti a mediální pozornosti důstojně rozloučilo. Předčasnou smrt ve věku 58 let, v plné fyzické i duševní kondici, si přivodil vlastní vinou za krajně dramatických, stěží pochopitelných okolností korutanský hejtman dr. Jörg Haider. Narozen v hornorakouském Bad Goisern, vyrůstal pod vlivem rodičů, zprvu aktivních – a smýšlením celoživotních – nacistů. Angažoval se v Kruhu mládeže FPÖ, úspěšně absolvoval studium práv na Vídeňské univerzitě, odmítl Fulbrightovo stipendium, na krátký čas přijal místo asistenta na právnické fakultě. Stále víc inklinoval k aktivní politice a za FPÖ se stal v roce 1979 nejmladším poslancem parlamentu. Ve svých vystoupeních neskrýval krajně pravicové zaměření, pro něž nacházel podporu v řídnoucích řadách bývalých nacistů, ale stále více i v široké veřejnosti, k níž uměl srozumitelně hovořit o problémech denního života. Často zdůrazňoval význam malého, slušného, pracovitého člověka. Po příbuzném zdědil značný majetek v Korutanech, kde se usadil se ženou a dvěma dcerami. Korutany si zamiloval a v letech 1989–1991, znovu pak od roku 1999 až do své smrti, tam úspěšně vykonával funkci zemského hejtmana. Mohl si dovolit být existenčně nezávislý na politické kariéře, o niž však až do konce života usiloval.

V roce 1986 byl na sjezdu FPÖ zásluhou plamenné řeči a rostoucího počtu sympatizantů zvolen předsedou. Nato tehdejší kancléř Franz Vranitzky vypověděl spolupráci s FPÖ ve vládní koalici. V nových volbách získali Svobodní dvojnásobný počet hlasů a podíleli se – bez Haidera – na koalici s lidovci. Výsluní moci střídal Haider se strmými pády poté, kdy s nehorázností sobě vlastní ocenil politiku zaměstnanosti v hitlerovském Německu a na setkání veteránů ignoroval historické skutečnosti tvrzením, že oddíly SS byly pouhou součástí německé branné moci. Jeho výroky se staly terčem ostré kritiky doma i v zahraničí. Účast FPÖ ve vládě s lidovci, byť bez Haidera, měla v roce 1999 za následek sankce EU a dlouhodobé demonstrace i v samotném Rakousku, zvláště ve Vídni.

Jörg Haider se nadále těšil všeobecné pozornosti, neustálému zájmu médií, hostoval často v televizních debatách, které dokázal náležitě oživit. Známé se staly jeho tabulky ukazované na kameru, na nichž dokumentoval mimo jiné privilegia politiků. Kritizoval obsazování funkcí ve státním aparátu pouze podle stranické příslušnosti a znevýhodnění malých stran. Exceloval v mnoha sportovních disciplínách, od horolezectví přes bungeee-jumping až po maratón. Podle Washington Post byl běžcem na dlouhé trati. Naposled předvedl bojovného ducha, když neočekávaně převzal pozici lídra téměř odepsaného Svazu pro budoucnost Rakouska, který se v roce 2000 stal samostatnou odnoží krajní pravice. Pro BZÖ obsadil čtvrté místo se ziskem 10,7 procenta těsně před Zelenými.

Jeho náhlá smrt vyvolala téměř všeobecné zděšení. Korutany se zdály být ochromeny ztrátou zeměpána. Rakousko vystrojilo Jörgu Haiderovi státní pohřeb. Na slavné Requiem v katedrále i na shromáždění na hlavním náměstí v Klagenfurtu se dostavili všichni špičkoví politici, počínaje spolkovým prezidentem, členy vlády, předsedy stran a všemi zemskými hejtmany. Hlavní projev kancléře Gusenbauera byl pronesen ve smířlivém duchu. Řekl mimo jiné, že na zesnulého byly někdy kladeny požadavky, jež nemohl plnit, a on vyžadoval od druhých totéž.

Jörg Haider byl bezesporu osobností polarizující, s oblibou vyvolávající a přitahující konflikty. Měl charisma dynamického řečníka, lidového politika i moderního showmana. Hojně navštěvoval lidové slavnosti a diskotéky, sportovní a kulturní akce, kde hovořil s lidmi, jejichž názory a požadavky byly programovým zdrojem jeho politiky. Mnozí komentátoři se shodli v názoru, že od dob Bruna Kreiského se v Rakousku nevyskytla politická osobnost, která by se vyznačovala souhrnem podobných vlastností, přičemž ideová východiska a životní cesty obou politiků byly naprosto rozdílné. O Haiderovi bylo řečeno a napsáno mnoho komentářů, glos, vydány četné publikace autorů domácích i zahraničních. Z odstupu času bude Haiderův fenomén jistě podroben dalším kritickým rozborům, s přihlédnutím k specifice Rakouska minulosti i dneška. Připouští se, že kromě Korutan jeho strana ztratí na významu a dříve nebo později se vrátí do lůna FPÖ.

Zilk

V duchu letitého vídeňského rituálu Die schöne Leich’ (krásný funus) byl vystrojen pompézní státní pohřeb osobnosti spojené celoživotně s rakouskou metropolí. Dr. Helmut Zilk se narodil v X. okrese Favoriten, osídleném na přelomu 19. a 20. století spoustou přivandrovalých Čechů. Zilkův otec byl českého původu, liberálního smýšlení, pracoval v novinách. Syn se ke konci druhé světové války zapojil do levicového odboje, jeden rok po válce byl členem Komunistické strany Rakouska. Vystudoval pedagogiku a v 50. letech pracoval ve školství. Zároveň začala jeho spolupráce s médii, zvláště s televizí, kde začal moderovat některé pořady. Popularity dosáhl za éry generálního intendanta Gerda Bachera, který Zilka ustanovil programovým ředitelem. V roce 1967 proslul i v Československu, kdy se s Jiřím Pelikánem, tehdejším ředitelem Československé televize, podíleli na vysílání živých Stadtgespräche s mimořádným ohlasem u českých a slovenských diváků. Gerd Bacher vzpomíná v Die Presse na spolupráci Zilka a Pelikána: „Světoznámá účast rakouské televize v Pražském jaru se uskutečnila v neposlední řadě zásluhou Zilkovy sítě v ČSSR, především přátelství s velikým Jiřím Pelikánem. Noci strávené v Pelikánově bytě na Václavském náměstí nám mohli závidět všichni bohové médií.“

Intendant Bacher ovšem nebyl favoritem SPÖ Kreiského éry, v roce 1974 musel z televize odejít a solidárně s ním ji opustil i sociální demokrat Zilk. V roce 1978 uzavřel třetí sňatek s vynikající zpěvačkou Dagmar Kollerovou. O rok později převzal v deníku Die Kronen Zeitung rubriku Ombudsmann a z pověření SPÖ funkci městského radního pro kulturu. V koaliční vládě SPÖ a FPÖ byl v letech 1983–1984 ministrem školství. Následovalo jeho desetileté slavné období vídeňského primátora, působení vskutku všestranné, se zvláštním zájmem o rozvoj kultury, školství, životního prostředí a infrastruktury.

„Wien ist anders,“ stávalo na transparentech vítajících návštěvníky i domorodce na všech příjezdových trasách podél dálnic. Zilk byl v metropoli všudypřítomný tím spíše, že s Dagmar Kollerovou bydleli v samotném centru města. Jeho posledním angažmá v televizi byl pořad Lebenskünstler (Umění žít), do něhož zval k rozhovorům známé osobnosti z domova i z ciziny. Nekonformní vůči uměle vytvářeným přehradám v politice a v kultuře ať už z národnostních, náboženských, či dokonce rasových důvodů získal si mnohé příznivce i mezi prominentními intelektuály, ale také hlasité odpůrce. V roce 1993 se stal jednou z obětí dopisnicových atentátů, těžce poraněnou ruku skrýval napříště v hedvábných rukavicích, vzorem laděných s kravatou.

Zasloužil se o zlepšení rakousko-izraelských vztahů, jeruzalémský primátor Teddy Kollek byl Zilkův blízký přítel. Praha udělila Zilkovi čestné občanství, na Pražském hradě měl z rukou Václava Havla převzít vyznamenání, ale za podivných okolností nebyl pozván. Zilkovi se po jeho skonu Václav Havel v řeči pronesené v první části pohřebního ceremoniálu na vídeňské radnici omluvil.

Helmut Zilk zemřel ve věku 81 let na selhání srdce. Vídeňané i hosté z Rakouska a ciziny se s oblíbeným primátorem, žurnalistou a nekonvečním politikem loučili ve svatoštěpánské katedrále. Kardinál Christoph Schönborn vzpomněl Zilkova příkladného vyznávání víry a jeho iniciativy pro obnovení restauračních prací na katedrále. Jménem vlády se s Zilkem rozloučil spolkový kancléř Alfred Gusenbauer. Za zvuků mohutného zvonu zvaného Pummerin putovala rakev s Zilkovými ostatky za velké účasti veřejnosti městem na hlavní hřbitov, kde podle katolického ritu a za vojenských poct spočinula v čestném hrobě města. Slova posledního rozloučení pronesl Zilkův syn Thomas.

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Podzim v Rakousku

Banky a vláda

Jubilejní rok

Haider

Zilk

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu