Karel Hrubý

Československé jaro a jeho meze

K článku V. Šilhána Vysočanské drama v Listech č. 5/2008

Líčení okolností Vysočanského sjezdu jsem četl s velkým zájmem. Jeho poukaz na to, že primární důvod srpnové okupace byl vojensko-strategický (a nikoli ideologický), stejně jako zmínka o okolnostech cesty prezidenta Svobody do Moskvy jsou jistě zajímavým doplněním obrazu srpnové pohromy. Také Šilhánova charakteristika občanského odporu proti okupaci jako projevu jednotné občanské společnosti ponížené vstupem cizích armád je výstižným hodnocením patriotického pobouření a pozoruhodného sjednocení obyvatelstva v pohnutých dnech invaze.

Méně přesné je jeho hodnocení charakteru reformních komunistů (kdo je tím míněn? – dubčekovské vedení strany, či komunističtí reformističtí intelektuálové?), v nichž vidí aktéry, kteří „projevovali svými záměry a skutky demokratické smýšlení, hluboce zakořeněné v hodnotovém světě občanů Československa, počínaje Husovou náboženskou reformací, bojem za svobodu a samostatnost republiky v první i druhé světové válce, pokračujícím v demokratickém rozvoji první republiky, v jejímž čele stál T. G. Masaryk“ (str. 23). To je svádivá formulace navozující dojem, že masarykovská tradice první republiky byla i reformistům blízká (zapomeňme, že ji kdysi aktivně pomáhali rozbíjet – to je vývoj).

Nic ovšem nenasvědčovalo tomu, že komunističtí reformisté skutečně navazují na starou demokratickou tradici první republiky a že se chtějí vracet k typu demokracie reprezentované Tomášem Masarykem. Jejich „demokracie“ (kterou sami nazývali jen demokratizací), byla založena na trvajícím prvenství komunistické strany, která vedle sebe připouštěla jen takové partnery, kteří se přihlásí k programu a zásadám Národní fronty, komunisty mocensky a ideologicky stále ještě pevně ovládané. Základem obrody systému zůstávala marxistická koncepce socialismu a vedoucí role KSČ. Ostatně Alexander Dubček zřetelně prohlásil, že pro KSČ „není návratu“ k dřívější formě demokracie. Stačí připomenout jeho slova na zasedání ÚV KSČ 29. května 1968: „Bylo by nepochopením domnívat se, že podstatou demokratizace je mechanické přenesení formální demokracie buržoazního parlamentarismu do socialistické společnosti. Současný vývojový proces je ve své podstatě procesem obrody socialismu.“

Někteří komunističtí intelektuálové sice šli v uvolňování režimu jedné strany dost daleko a byli ochotni tolerovat i jiné světové názory než marxismus-leninismus (který pořád zůstával deklarovanou ideologickou základnou strany i státní moci), ale k masarykovskému pojetí demokracie jako formy státu a života společnosti měli věru stále daleko. Politickou formou jejich snažení zůstával nadále model socialistické demokracie, jak ho reprezentovala Národní fronta. Ta v návrhu svých nových stanov z poloviny roku 1968 zdůrazňovala v souladu s Akčním programem KSČ čtyři zásady, na jejichž platnosti se stále trvalo. Byly to: uznání platnosti února 1948 a jeho mocenských, hospodářských, ideových a právních následků včetně někdejšího postihu politických a „třídních nepřátel“, vedoucí úloha KSČ ve státě a společnosti, závaznost marxisticko-leninské ideologie a zejména nepřípustnost vytvářet politické organizace mimo Národní frontu (tato poslední zásada byla ovšem už v osudném Košickém programu z r. 1945). Srovnávat tyto zásady s demokracií První republiky se mi jeví nepřiměřené a nedoložené. Vždyť v těch prvních osmi měsících roku 1968 očividně nešlo (a za stavu sovětského ohrožení ani jít nemohlo) o návrat k pluralitní demokracii první republiky nebo o odmítnutí státního socialismu a vedoucí role KSČ. Už pokus o reformu tohoto modelu byl pro moskevské panovníky nepřípustný! Uvědomovali si to nejen reformní komunisté, ale i většina nekomunistického obyvatelstva, které v tomto ohledu zachovávalo pozoruhodnou zdrženlivost i opatrný slovník.

K demokratické tradici první republiky však nesporně upínali své naděje především nekomunisté, jako byli nezávislí spisovatelé (Václav Havel, Alexandr Kliment aj.), sociální demokraté usilující o obnovení své strany, studenti, propuštění političtí vězni, angažovaní nestraníci apod. Perspektiva jejich pohledu mířila k obnovení takové demokracie, v níž budou garantovány občanské svobody a rovnost šancí. Zahrnovala proto i možnost vzniku opoziční strany, jak to vyjádřil např. Václav Havel: „O demokracii lze vážně mluvit jen tam, kde má lid možnost – jednou za čas – svobodně si zvolit, kdo mu má vládnout. Což předpokládá existenci aspoň dvou souměřitelných alternativ.“ (zvýraznil VH) … „bez organizované politické síly, disponující právě skrze svou organizovanost zcela specifickou mocí, nemůže vedoucí strana mluvit vážně o jakékoli ,soutěži o moc‘ a domnívat se, že vystavuje své monopolní postavení jakékoli vážnější zkoušce kvality. Totiž dvou svéprávných, rovnoprávných a navzájem na sobě nezávislých politických sil, z nichž obě mají tutéž šanci stát se vedoucí silou ve státě, rozhodne-li tak lid.“ (Václav Havel, Na téma opozice, LL 4. dubna 1968).

Nikdo nemůže popřít, že iniciativa k odstalinštění komunistického systému vyšla právě od komunistů (ponechme teď stranou, že proti stalinismu se po únoru postavili především nekomunisté, z nichž statisíce za to byly tvrdě persekvovány). Že oni měli zásluhu o postupné uvolňování režimu od počátku šedesátých let, o odstranění novotnovského režimu, o obnovu svobody slova a shromažďování, o nastolení kritické a otevřené diskuse o nové podobě socialistického systému, který se podle jejich záměrů měl zřetelně lišit od rigidní diktatury předchozích let. Měli odvahu nést svou kůži na trh a strhli i nekomunisty k občanské aktivitě a kritické diskusi o budoucnosti české a slovenské společnosti v jiné a lidštější formě, než byla předchozí totalitní vláda stranické byrokracie. Tato zásluha jim nesporně patří. Ale neměli by pro sebe reklamovat ještě návaznost na tradici pluralitní demokracie první republiky (ostatně: politický pluralismus tu byl už za starého Rakouska). Přisvojovali by si tak něco, co bylo v osmašedesátém roce (a v celém dvacetiletí před ním) neseno především nekomunisty, odpůrci a obětmi režimu, který někdejší demokratické svobody a politické síly předválečné i poválečné republiky tvrdě likvidoval. Byly to tyto vrstvy – postižené únorem ve svých občanských svobodách i existenčních možnostech –, které udržovaly „demokratické smýšlení, hluboce zakořeněné v hodnotovém světě občanů Československa“, nikoli reformní komunisté. Ti se od deklarované socialistické demokracie dostávali na platformu pluralitní demokracie teprve postupně v době, kdy sami byli vrženi do role občanů druhého a třetího řádu, tedy v době po čistkách, v disentu a v měsících polistopadové transformace.

V roce 1971 se konala v anglickém Readingu konference, na níž mluvili někteří z reformních komunistů, kteří odešli do exilu. Zdenek Hejzlar tu charakterizoval program reformního komunismu a úlohu Vysočanského sjezdu mj. těmito slovy: „Reformní komunisté – jak je možno pojmenovat koalici sil, která měla očividně 14. sjezdem upevnit své určující postavení ve straně – připravovali se předložit sjezdu politický program, jehož základem zůstával Akční program z dubna 1968. Byl nadále koncipován jako velmi umírněný počátek postupné přeměny režimu byrokratické diktatury v režim demokratického socialismu, rozvíjeného při zachování předvojové úlohy komunistické strany. Tím byl určen charakter i meze tohoto programu“. (Zdůraznil KH). Myslím že tato slova vystihují podstatu demokratizačního programu reformních komunistů přesněji než výše uvedený výměr Šilhánův. Pražské jaro nebylo doménou jen komunistů a jejich reformních snah, nýbrž také rámcem, v němž se uplatňovaly postoje nekomunistů s jejich (často bolestnými!) zkušenostmi a tradicemi, k nimž patřil i souhrn myšlenek a hodnot, kterými naši společnost vybavila první republika a její první prezident.

Věněk Šilhán: Vysočanské drama a roky následující

Karel Hrubý

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

Československé jaro a jeho meze

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu