Alena Wagnerová

„Případ Kundera“ a krize české pravice

Široký mediální ohlas odhalení údajného udavačství Milana Kundery, jak je 13. října senzacechtivě předvedl týdeník Respekt, i pobouřené reakce české a světové kulturní veřejnosti, která toto nařčení ve své většině jako nepodložené odmítla, poněkud odvedl pozornost od toho, oč v této kampani ve skutečnosti šlo: jen o další kolo boje o výkladové právo na socialistickou minulost české společnosti, jak je pro sebe nárokuje současná politická pravice reprezentovaná ODS.

Minulý režim tu má být podle jejích představ ve svém celku odmítnut a zatracen jako jakási hluboká černá díra, říše zla, do níž se československá společnost v roce 1948 propadla a z níž se v roce 1989 (ironicky dodejme, zřejmě především díky občansko-demokratickým chalupářům) zázračně zase dostala. Kundera tu jen posloužil jako neobyčejně vítaný terč, protože je s touto minulostí jako zprvu nadšený mladý komunista, později pronikavý kritik stalinských deformací úzce spojen.

Černobílý nediferencovaný obraz období totality pravice nutně potřebuje ke stabilizaci své politické moci a prosazení své představy státu jako v podstatě prodloužené ruky ekonomických zájmů určitých politických a podnikatelských skupin, podle hesla, že obecné blaho je to, co slouží mně. Neviditelnou rukou trhu tu má být přitom vyřízena i otázka sociální spravedlnosti její degradací na komunistické zboží.

Pravice tu sahá po antikomunismu jako své vůdčí politické ideji, která má vytvořit onen rámec a tradici, do níž každá politická strana potřebuje svou politiku vsadit ovšem také proto, že jinou nemá. A to je její problém. České společnosti totiž chybí nosné pravicové tradice a už vůbec tradice osvíceného konzervativismu. Souvisí to s formováním české společnosti v devatenáctém století, jejími egalitárními základy a chybějícím společenským rozvrstvením. Jednotící vůle po národním obrození a obnovení, doprovázená, na rozdíl od řady jiných zemí rakouského impéria, industrializací také vytvářela daleko víc předpokladů pro elementární demokratismus, v němž otázka národní a sociální emancipace splývala často v otázku jedinou. I první čeští podnikatelé zakládali své továrny spíš s myšlenkou na národ než osobní zisk, stejně jako pro národ a ne tolik pro vlastní slávu vytvářeli svá díla čeští umělci. Obecné blaho tu bylo chápáno jako materiální i duchovní vzestup celého národního společenství, tedy opět demokraticky a sociálně.

Na tuto tradici navázal Masaryk svou koncepcí demokratického československého státu, humanity jako politické praxe a otázky sociální spravedlnosti jako její integrální neodmyslitelné součásti. Tato politická koncepce měla jistě blíž k politické levici, i když nebyla per se levicová, než k pravici. A právě na ni se, se zesíleným levicovým antiburžoazním akcentem po zkušenostech války, domnívala většina české společnost po válce navazovat, když ve volbách v roce 1947 dala své hlasy komunistické straně. Podstrčen jí ale byl stalinistický model státního socialismus se všemi svými deformacemi, zločineckými rysy a násilím. Tento podvod můžeme směle označit jako vlastní tragédii české poválečné společnosti, která byla stalinisty připravena o svou vizi demokratického socialismu. A proces postupného odhalování tohoto podvodu, pokusy o nápravu a její selhání v období normalizace pochopit jako vlastní drama společenského vývoje Československa v následujících čtyřiceti letech. Neměli bychom přitom zapomenout, že také tehdy, v letech 1945 až 1948, využili političtí aktéři – tenkrát to byli komunisté – nízkých pudů části obyvatelstva, jako jsou závist, touha po majetku a záliba v odsuzování druhých, k tomu, aby se dostali k moci, například tím, že dovolili a podpořili loupežné tažení do pohraničí jako způsob sociálního přerozdělení. Takzvané buržoazní strany ovšem tehdy žádnou nosnou politickou koncepci jako alternativu neměly a chyběly jim také, snad až na Miladu Horákovou, výrazné politické osobnosti, které by byly mohly vyrovnat strategickou zdatnost komunistických předáků. (To se konec konců ukázalo v jejich poúnorovém exilu.) Ani tady u bývalé strany národně socialistické se tedy mnoho tradice posbírat nedá. Lidovci jsou na tom například svou možností zakotvit v katolicismu daleko lépe. Nesrovnatelně nejlépe na tom ovšem je, lépe řečeno mohla by být, sociální demokracie se svou stoletou historií dělnického hnutí.

Tuto chybějící tradici se ODS snaží nahradit dvěma způsoby: jednak právě již popsaným antikomunismem jako vůdčí ideou své politiky, jednak svým příklonem k ekonomickému neoliberalismu, který není ničím jiným než novou ideologií, jinak řečeno falešným vědomím. K tomu, aby se mohl stát vůdčí ideou pro celou společnost, mu ovšem chybí etika.

Historickou kontinuitu antikomunismu české pravice má zajistit etablování takzvaného třetího odboje jako odboje proti komunistickému režimu nastolenému v únoru 1948. A jako příklad tohoto odboje a světlý protiklad „udavače Kundery“ tu má teď vedle bratrů Mašínových sloužit i Miroslav Dvořáček, tehdy v podstatě nezkušený mladý kluk, západní rozvědkou zcela nezodpovědně obětovaný své touze po dobrodružství.

Není pochyby o tom, že česká společnost se musí ke svým dějinám a selháním posledních šedesáti let své existence otevřeně postavit. To je ovšem možné jen v celonárodním otevřeném diskursu, v němž jde o to minulou dobu pochopit v celé její protikladnosti a mnohoznačnosti, a ne si vypíchnout z nějakých seznamů a záznamů sestavených právě těmi nejméně důvěryhodnými „objekty“ bývalého režimu pár lidí a pořádat na ně veřejné honičky. Takový jako sůl potřebný celonárodní diskurs může fungovat jen v atmosféře důvěry, ne podezírání, odsuzování a vylučování. Jenže právě jako odhalování nových a nových případů si pravice toto vyrovnávání se s minulostí představuje. Materiál pro to má dodávat a vyhledávat právě Ústav pro studium totalitních režimů. ODS tu ve svém boji proti komunismu používá prakticky stejných metod jako jí odsuzovaný režim.

Podobně postupoval bohužel i Respekt při svém „odhalení Kundery“. Ano, čteme na webové stránce týdeníku, právě toto echo, tedy tuto kampaň, jsme chtěli vyvolat a budeme dále další případy hledat a odhalovat. A pisatel k tomu kriticky dodává, že česká společnost k odhalování své minulosti mnoho chuti nemá. Bodejť by měla při těchto způsobech. Nejtěžším úkolem, který na pravici ještě čeká, je ovšem demontáž Pražského jara jako pokusu o spojení socialismu s demokracií. Svou ideovou silou a tím, že tvoří jeden ze silných identifikačních bodů moderních českých dějin, je pro její pojetí historie zvlášť nebezpečné. Novou hru Karla Steigerwalda Políbila Dubčeka můžeme v tomto smyslu považovat za takovou první vlaštovku, poté co se nepodařilo Pražské jaro „odrovnat“ jako boj dvou konkurujících skupin v komunistické straně. Podaří-li se splnit tento úkol, můžeme se těšit na demontáž Tomáše Garrigue Masaryka, s nímž si dnešní česká pravice vůbec neví co počít.

Aby mi bylo dobře rozuměno, nekritizuji, že Respekt dokument o Kunderovi uveřejnil. To byla dokonce jeho povinnost. Za neakceptovatelný a ostudný považuji ale způsob, jak na základě dokumentu, který opravňoval nanejvýš k určitému podezření, udělal hotovou věc a zcela neprokázanou skutečnost udání postavil krátkým spojením do souvislosti s Dvořáčkovým odsouzením. Cílem bylo Kunderu denuncovat, ne odhalit nějakou pravdu. (Po svědectví kriminalisty Paška se celá kampaň rozpadla jako domeček z karet.) Nemyslím si ani, že tu šlo o komplot mezi redakcí Respektu a nějakým ideovým centrem české pravice. Respekt tu svým zacházením s fakty a z potřeby po vyšším nákladu vyšel až příliš horlivě vstříc klimatu, které se v současné době v české společnosti etablovalo. I řada mých přátel, lidí, kterých si vážím, v poslední době poklesla v úrovni svých písemných projevů. Jakoby i oni místo psaní začali permanentně na něco nadávat. Také některé projevy, jimiž se představitelé české kulturní veřejnosti Kundery zastávají, jsou zvláštním způsobem nediferencované, hrubé a hloupě antikomunistické. Jako by jejich autoři svou pokleslou dikci vůbec necítili. Nebo na ně tak doléhá tlak doby, která si vyžaduje silných slov? Někteří přátelé mi říkají, že tomu tak je a že tlak na názorovou uniformitu a stálé zapřísahávání zločinů komunismu zesiluje. Nepříjemně to začíná připomínat druhou republiku.

Nejhorší na onom pudovém antikomunismu, jak jej v současné době praktikuje česká pravice, je jeho destruktivní charakter. Nepřivádí lidi k sobě, nevytváří žádné nové cíle, ani pro fungování společnosti a ekonomiky nezbytné prostředí důvěry, ale svým negativismem společnost naopak rozkládá, atomizuje, rozeštvává a dává zelenou těm nejnižším lidským pudům. Svým apodiktickým požadavkem paušálního odsouzení všeho, co nějak souvisí s komunismem, bere lidem jejich minulost a znehodnocuje všednodennost, ve které vytvářeli své životy v nelehkých podmínkách totality. Vyžadovanou totální negací doby, v níž žili, strhávají do nicoty všechno. I vlastní životy. V podstatě by se za ně měli stydět. Ztráta minulosti spojená se znehodnocením vlastního života znamená ovšem hluboké znejistění vlastní existence. Lidé, kteří ztratili svou minulost, se stávají bezbrannou a beztvarou masou, vydanou na pospas každé nové módě. A snadno manipulovatelnou. Jako společnost ale bez cíle a bez jakékoliv společensky nosné ideje.

Kampań kolem Milana Kundery a způsob jejího vedení tak vlastně paradoxně především odhaluje hlubokou hodnotovou krizi české pravice a dno, na němž se během její vlády česká společnost ocitla. Že ODS bude vládnout tak špatně, tak nekvalifikovaně, dopustí se tolika trapností, lží a machinací, že bude politiku provozovat jako prebendu pro sebe a sobě zavázané zájmové skupiny, si člověk předem snad ani nedovedl představit. V tomto smyslu jsou výsledky její vlády skutečně překvapením.

Možná že česká společnost tuto zkušenost udělat musela – že se z ní poučila, už dala najevo –, aby se z opojení z nového kapitalismu, který ovšem zdaleka nepřinesl blaho všem a zkomplikoval život mnohým, vrátila sama k sobě a svým tradicím a znovu si položila otázku svého místa ve světě. To je ovšem otázka, kterou si musí položit i česká pravice. Protože pravici česká politika a především česká demokracie pro kompletnost sil v politickém poli potřebuje. Ne ovšem pravici jakoukoliv, ale takovou, která spoluvytváří společenské hodnoty a staví dodržování etických norem nad osobní prospěch. Taky proto, že bez morálky nefunguje ani ekonomie, jak věděli už klasikové ekonomických teorií. I bez Marxe.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

„Případ Kundera“ a krize české pravice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu