Zdeněk Jičínský

Jedná se pouze o radar v Brdech?

Podle paní ministryně Parkanové jsou vyjednané smlouvy lepší než smlouvy týkající se provozu podobných zařízení, které mají USA uzavřeny s Velkou Británií nebo Dánskem. Asi bychom museli tyto smlouvy prozkoumat, abychom dokázali posoudit ono důsledné prosazování českých národních zájmů, o němž paní ministryně mluvila. Takovou možnost nemáme, takže kdo věří, věří, kdo nevěří, může mít pochybnosti.

Po listopadu 1989 jsme do základů zahraniční politiky položili požadavek zrušení jak Varšavské smlouvy, tak Severoatlantického paktu. Tato koncepce byla poměrně záhy změněna. Pocítili jsme jako tehdy Československo, které se chce stát opět součástí západního společenství, euroatlantické civilizace, že NATO má nadále důvody pro existenci. Snad kromě komunistů to nenašlo jiné oponenty.

Postoj sociální demokracie tedy nebyl proti NATO, postoj sociální demokracie byl pro vstup do NATO, s tím, že jsme dávali přednost, aby tento vstup byl spojen s referendem. Ale podstatné nebylo, že chceme referendum, podstatné bylo, že chceme do NATO.

Role NATO je důležitá i ve vztahu k této základně. Bude-li základna součástí strategie NATO, nemám nic proti tomu. Ale na rozdíl od místopředsedy vlády Bursíka tvrdím, že bukurešťský dokument z vrcholného setkání NATO žádný takový závazek neznamená. Těžko si představit, že se na půdě Aliance, v níž USA mají zvláštní pozici, přijme ustanovení, které by přímo iniciativy USA kritizovalo. Ze zmínky o raketové obraně však nelze vyvozovat, že se plánované vojenské základny u nás a v Polsku stanou součástí NATO.

Proto není třeba se zbytečně utloukat argumenty, že někdo je pacifista atd., což má předem znamenat odsudek vzhledem k minulosti. Odpor proti válečným akcím, které nelze považovat za dobré, přece neznamená pacifismus. Ovšem zejména v mediálním prostředí se velmi často používá laciných argumentů a ti, kdo jsou proti radarové základně, jsou obviňování z antiamerikanismu nebo z mnichovanství apod. Odpusťme si předem tyto odsudky, protože znemožňují diskusi. Je odpovědností současné vlády, že Poslanecká sněmovna neměla možnost o této otázce průběžně diskutovat. Problematika jednání o radarové základně byla soustavně z iniciativy vlády vyřazována z programu schůze. Teď sklízíme plody, protože určité spory se možná v průběhu jednání mohly eliminovat. A nelze také přehlížet, že mezitím došlo k významným věcem i z hlediska evropské politiky, zejména se změnil vztah mezi Evropskou unií, Ruskem a USA.

Zvlášť žalostné jsou argumenty, které odpůrce základny obviňují, že jsou agenty Moskvy. Je poněkud ironické, když signatáři Charty 77, kteří byli v časech komunistického režimu obviňováni, že jsou agenty Washingtonu, jsou teď prý agenty Ruska, a ještě se to okoření odvoláním na zprávy tajných služeb. To jsou hodně ohraná ideologická klišé, kterých se používá v rámci ovlivňování veřejného mínění.

Za povšimnutí však stojí jeden z think-tanků ODS jménem CEP. Tato instituce, blízká Václavu Klausovi, pořádá velmi zajímavé konference. News Letter CEPu ze září 2008 otiskl článek Patricka Buchanana Drážděný medvěd vrací ránu. Buchanan je významný americký „klasický“ konzervativec, zakladatel časopisu Americký konzervativec, poradce amerických republikánských prezidentů. Je to v americkém konzervativním prostředí nepochybně osobnost velmi významná. Podotýkám v prostředí konzervativním, nikoliv neokonzervativním.

Buchanan v článku píše: Rozhodnutí Michaila Saakašviliho využít zahájení olympijských her k odvedení pozornosti od gruzínské invaze do Jižní Osetie se co do stupidity vyrovná rozhodnutí Gamala Abdela Násira uzavřít Tiranskou úžinu izraelským lodím. Americké obviňování Ruska z agrese duní prázdnotou. Gruzie ten boj začala, Rusko jej dokončilo.

Rusko provedlo invazi do suverénní země, hřímá Bush. Ale nebombardovaly Spojené státy Srbsko po 78 dnů a neprovedly invazi, aby je přinutily vzdát se provincie Kosovo, na které mělo Srbsko mnohem větší historický nárok než Gruzie na Abcházii či Jižní Osetii?

A dále pod mezititulkem Dvojí metr: Jsou secese a rozdělení národů chvályhodné, pouze když jsou v zájmu neokonzervativců, z nichž mnozí nerozumně testují ruskou trpělivost. Ale není ruská zloba pochopitelná? Roky předhazuje Západ Rusku jeho prohru ve studené válce a jedná s ním jako s Výmarskou republikou. Porušili jsme slib daný Gorbačovovi, nastěhovali jsme naši vojenskou alianci do východní Evropy, pak dokonce až před ruský práh. Šest bývalých členů Varšavského paktu a tři bývalé sovětské republiky jsou nyní členy NATO. Spojené státy unilaterálně anulovaly smlouvu o raketách dlouhého doletu, protože naše technologie byla lepší, pak naplánovaly umístit protiraketovou obranu do Polska a České republiky jako obranu před íránskými raketami, ačkoliv Írán nemá ani rakety, ani jaderné zbraně. A ruská protinabídka spolupracovat společně na protiraketovém štítu umístěném v Ázerbajdžánu byla smetena se stolu.

Buchananovy poznámky se nepochybně vztahují k tomu, o čem ve Sněmovně jednáme. Jakto, že česká vláda nechce vzít na vědomí některé elementární skutečnosti, které zcela jasně vnímá významný americký pravicový politik?

Škoda že vedeme rozpravu jenom o smlouvách o umístění vojenské základny, je to totiž jen součást širší rozpravy o české zahraniční politice. Škoda že nejednáme i o koncepci českého předsednictví EU. V době gruzínsko-ruské války Evropská unie především prostřednictvím prezidenta Sarkozyho, reprezentujícího francouzské předsednictví, vyvinula celou řadu iniciativ, které by Česká republika stěží dokázala vyvinout, zejména proto, že v tomto konfliktu zaujímala příliš jednostranné stanovisko ve prospěch Gruzie.

Jak Rusko využilo záminky, kterou mu gruzínský prezident Saakašvili poskytl, to je druhá záležitost.

Důležité je, že vláda deklaruje strategické partnerství USA s Českou republikou. Skutečný smysl toho partnerství si představit neumím. Vždyť během vlády prezidenta Bushe USA provedly řadu jednostranných akcí bez ohledu na NATO i na OSN. Jak může někdo soudný předpokládat, že bude brát ohled na zájmy „strategického partnera“ České republiky?

Aby bylo jasné, jsem také stoupencem severoatlantického společenství, jsem stoupencem členství České republiky v NATO, ale jsem pro to, abychom v rámci NATO uplatňovali vlastní názory na řešení určitých mezinárodních otázek. Někteří Američané soudí, že mají ve světě zvláštní poslání. Myslíme si, že se na jejich zvláštním poslání můžeme podílet? Říká-li premiér, že v americké zahraniční politice existují určité konstanty, lze s tím souhlasit, ovšem jen do určité míry. Jakou konstantou bylo uzavření Ameriky do sebe po první světové válce? A jakou konstantou je ignorování celého mezinárodního práva vládou prezidenta G. W. Bushe?

Pokud se spojují v celé Evropě a v celém světě s Barackem Obamou naděje, že USA nebudou uplatňovat svoji roli jednostranným způsobem, že budou chtít jednat s ostatními jako s partnery, pak to ale přece znamená, že svět nepředpokládá konstantní americkou zahraniční politiku.

Je načase uvědomit si základní geopolitické danosti České republiky. Z hlediska globálních procesů jsme malý stát a svou roli můžeme uplatňovat v rámci určitého koncertu, který bude buď harmonický, nebo kakofonický. A teď jde o to, co chceme my sami. Svého času místopředseda ODS říkal, že pro ČR je důležitější spojenectví s USA než členství v EU. A nedávno takový postoj prezentovali ministři současné vlády, včetně místopředsedy Vondry, že si pro zajištění bezpečnosti České republiky přejí přítomnost amerických vojáků.

Tím se však ČR, možná i s Polskem, vytrhuje z rámce Evropské unie a rozkládá její jednotu. My můžeme právem tvrdit, že EU zatím nemá dostatečnou bezpečnostní politiku, ale jde o to, kam napřeme své úsilí. Chceme, aby se Evropa sjednocovala i v tomto směru, anebo evropskou integraci odepíšeme a budeme spoléhat na bilaterální vztahy s USA?

To je přece také klíčová otázka v pozadí diskuse o Lisabonské smlouvě! Předseda vlády jako představitel exekutivy, který si je vědom určitých elementárních skutečností, se vyslovil pro Lisabonskou smlouvu, pan prezident ji považuje za nešťastný výtvor a za mrtvý plod. Čí názor tedy platí? Podle Václava Klause by EU měla být zónou volného trhu. Ale on má přece hodně rozdílné názory i od politiky USA, viz konflikt v Jugoslávii, Iráku nebo v Gruzii. Jak tedy bude pozice České republiky zakotvena? Chce-li předseda vlády prosazovat její zájmy v integrované Evropě, jak se s tím slučuje bilaterální ujednání s USA o protiraketové obraně, které evropským partnerům dává najevo, že nás jejich názory nezajímají?

Premiér vzpomínal – s kritickým odsudkem – nedávnou schůzku čtyř velkých zemí Evropské unie, které konzultovaly rozvíjející se globální finanční krizi. Samozřejmě že ani v rámci EU nezmizel rozdíl mezi velkým a malým státem. Ovšem pokud se v rámci EU uplatňují zásady společenství, mají menší státy podstatně lepší pozici, protože jinak na ně velké země vůbec nebudou brát zřetel. Je třeba říci jasně: naše pozice ve vztahu k Německu je mnohem lepší v rámci EU. Představa, že Německo ovládá Evropskou unii, je omylem. Pokud však Česká republika bude jednat s Německem jenom na mezivládní bázi, má mnohem menší šance něčeho dosáhnout než vyjednáváním v rámci Unie. Jenže to by musela umět dělat v rámci EU aktivní politiku a získávat pro ni spojence, a ne si hrát na potížistu, který hrozí zablokováním instituční reformy Unie.

Do této diskuse patří i vztah České republiky k Rusku. Je zřejmé, že velká většina zemí patnáctky, včetně premiérem kritizovaných velkých států, si je vědoma toho, že v Evropě nemůže být bezpečno, pokud nebude do evropské bezpečnostní struktury a strategie zakomponováno i Rusko. Evropa, která je do značné míry odkázána na ruský plyn i ruskou naftu, se nemůže obejít bez strategické spolupráce s Ruskem. Rusko-gruzínský konflikt jednání o strategické spolupráci sice přerušil, ale nepochybně se obnoví, protože to je v zájmu celé Evropy a je to samozřejmě i v zájmu Ruska, je to i v zájmu České republiky.

Nová ruská politika je důsledkem toho, že západ, jak Pat Buchanan přesvědčivě prokázal, Rusko ponížil. To, co se s Ruskem stalo v 90. letech, samozřejmě znamenalo jeho hluboké ponížení. Musíme vzít na vědomí, že ruská politická elita se z toho poučila a dělá svou samostatnou politiku. Ale není důvodu se Ruska obávat, pokud s ním budeme jednat opravdu jako se strategickým partnerem.

A v tomto směru radarová základna, která je dědictvím Bushovy administrativy, přes všechny řeči o tom, že projekt začal za Clintona, strategickému partnerství neslouží, je ze strany Ruska oprávněně chápána jako něco, co ho ohrožuje.

Vzhledem k těmto argumentům bychom měli jednání o základnách přerušit a počkat, jak se bude vyvíjet americká zahraniční politika po volbě nového prezidenta, a potom z toho vyvodit příslušné důsledky.

(článek vznikl redakční úpravou projevu v Poslanecké sněmovně)

Zdeněk Jičínský (1929-2020) byl teoretik práva, právník a publicista, v letech 1996-2010 byl poslancem Poslanecké sněmovny PČR za ČSSD.

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Jičínský

Jedná se pouze o radar v Brdech?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu