Pelikán 2008: Olomoucká chvalořeč na Jaroslava Šabatu

Navzdory povrchnímu zdání existuje mnoho chvál Jaroslava Šabaty, také zachovaných písemně či v nahrávkách; toto laudatio nebude z nich zdaleka nejlepší a nejvýstižnější. Mnozí z těch, ba možná většina těch, kdo Jaroslava Šabatu chválí, ovšem věří, že pravda vítězí. Ti, kterým je blízká, jakkoliv chápaná, myšlenka pokroku, mohou věřit, že pravda prostě nakonec vyjde najevo, získá navrch, a že to lze na dějinách předvést. Vyskytuje se ovšem také pokleslejší výklad: pravda je prostě to, co zvítězilo…

Jaroslav Šabata (stojící) s cenou Pelikán.

Z toho pak vyplývají otázky další a je nápadné, jak často si je kladou lidé, kteří mají oslavence nepochybně rádi. Je to totiž Jaroslav Šabata spíše snílek, filozof, myslitel, anebo přece jen praktický politik? Některým z toho pak mohou vyplynout odpovědi vlastně tragické: Protože je politika svinstvo, nemohl v ní charakterní Šabata uspět; dále v ní nemohl uspět, protože politika se s příliš hlubokým přemýšlením vylučuje.

Milan Uhde napsal před jednadvaceti lety, u příležitosti Šabatových šedesátých narozenin, portrét Jaroslava Šabaty, ale vlastně také zábavný autoportrét člověka, který Jaroslava Šabatu po desetiletí pozoruje. Milan Uhde považoval Šabatovy urputné boje uvnitř KSČ 60. let za málo plodné jako boje za možnost… lhát trochu méně. V prosinci 1967 prý mu prorokoval: „Za nějakých dvacet let bude v zapadlém okresním městě tajemníkem a po těžkém vnitrostranickém boji dosáhne místního schválení, že jedna a jedna je dvacet šest.“

Uhdeho text má více rozměrů a nabízí jemnější portrét Jaroslava Šabaty, než přináší zmíněný sarkasmus nestraníka při pohledu na stranického revizionistu. Nechceme tuto zábavnou vzpomínku vytrhávat ze souvislostí. Ostatně autor jí chce říci i to, že Šabata bere své soupeře vážně a bere vážně slova. To lze docenit i ve zcela jiné době a jiném zřízení, třeba když slýcháme o příbuznosti diktátu mnichovského či moskevského a – Lisabonské smlouvy. V těchto debatách bychom byli někdy rádi, kdyby jedna a jedna bylo aspoň dvacet šest.

Doceňme ostatně i pěkný paradox: pro kritického nestraníka byla Šabatova politika před rokem 1968 politikou boje za ústupky tak drobné, že to ani nestojí za řeč. V dubnu 1968 se zase jeden z mužů Ledna, podle vlastních pamětí, vydaných už po Listopadu, domníval: „Není moudré vnucovat mu (rozumí se stranickému vedení) zbožná přání jako vodítko jeho politiky a zlobit se, nechce-li je přijmout.“ Mezi ty, kdo vnucovali stranickému vedení zbožná přání, počítal právě Jaroslava Šabatu.

Jak to tedy, že člověk takto přemýšlivý, vzdělaný a k tomu statečný, člověk, který umí tak přesvědčivě promlouvat, nikdy na dlouho nezaujal žádnou vysokou funkci? Cynický přístup k dějinám nám praví: Je to proto, že Šabatova pravda nezvítězila. Kdyby jeho pravda zvítězila, byl by předsedou strany, premiérem, významným ministrem, ba prezidentem.

Netvrdíme, že by bylo špatné, kdyby byl Jaroslav Šabata například zvolen prezidentem; naopak, je škoda, že se jím nestal. A útěchu nenajdeme v tom, že jména mnohých předsedů stran či premiérů bývají už po deseti letech známa jen politologům. Ani v tom, že učebnice nebudou moci opomenout Jaroslava Šabatu přinejmenším jako jednu z nejvýznamnějších postav odporu proti následkům srpnové okupace, klíčových postav Charty 77 i doby přelomu, kdy se schylovalo k pádu impéria. A mnohé osobní vzpomínky a životopisy ho nebudou moci opomenout jako člověka tolik jiných inspirujícího – nejen veřejným působením, ale i rozhovory zcela osobními, přátelskými.

S tou pravdou, jež se potvrzuje vítězstvím řekněme institucionalizovaným, to ovšem taky není tak zlé. Kdo by tvrdil, že úspěšnější byla normalizovaná KSČ než Charta 77? Že bylo rozumnější usmiřovat impérium a nějak s ním vyjít než počítat s jeho pádem a pracovat pro něj? A to, že se Jaroslav Šabata nestal prezidentem, je pro nás také dobré: uchoval se tím jako příklad, jako zosobnění hlubšího smyslu politiky v podobě téměř krystalicky čisté.

Je hodně důvodů, proč poctít Jaroslava Šabatu. Letos třeba i ten, že jubileum roku 1968 se vzpomínalo zvláštně – jako roku bez hrdinů, nanejvýš s nevinnými obětmi. Těch je samozřejmě třeba vzpomínat, ale pro tuto oslavu jsme si vybrali hrdinu. Oběť nikoliv. To slovo by pro sebe patrně odmítl velice rezolutně. Jak to tedy říci jinak? Jako někoho, kdo chtěl bojovat a věděl, že to se neobejde bez těžkých ran. Oběť tedy ne. Jaroslav Šabata přece představuje kontinuitu, ale nikdy pomník sebe sama. Můžeme potvrdit, že jednou z nejtěžších věcí je donutit oslavence k prostému vzpomínání.

Víme, kolik toho zůstalo nevysloveno o muži, který bývá i pochvalně, i kriticky charakterizován i jako snílek, i jako chladný pragmatik, i jako zrádce socialismu, i jako doklad nereformovatelnosti nejen komunismu, ale i komunistů, i jako téměř mystik, i jako technolog moci. Mělo by toho být vysloveno mnohem víc. Ne všechno pojmenovat umíme.

Pomozme si takto: Jaroslav Šabata rád cituje esej Józefa Tischnera nazvaný Proč Pánbůh stvořil Michnika? Zejména Tichnerovo líčení rozdílu mezi konspiračním odporem proti minulému režimu a novým étosem odporu, jaký se rodil od 60. let, ale zejména po roce 1968, odporu bytostně nekonspiračního, si Šabata oblíbil. Ale my si pomůžeme Tischnerovou pointou onoho eseje. Na otázku, proč Pánbůh stvořil Adama Michnika, odpověděl Józefu Tischnerovi jeden horal. Nehodilo by se to, co bylo řečeno o předcházejícím laureátovi ceny Pelikán, i na laureáta dnešního? Horalova odpověď totiž zní: „Aby moudrý zmoudřel a hloupý zhloupl ještě víc.“

Jaroslav Šabata

Více o ceně Pelikán zde.

Chvalořeč na Adama Michnika

Chvalořeč na Györgye Vargu

Ocenění Aleny Wagnerové

Chvalořeč na Tadeusze Mazowieckého

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Pelikán 2008: Olomoucká chvalořeč na Jaroslava Šabatu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu